Okres na severu [TV seriál]

Jeden ze seriálů Jaroslava Dietla,který byl napsán na objednávku tehdejšího vedení. V jednotlivých dílech seriálu se seznámíme s vedoucím tajemníkem okresu Josefem Pláteníkem, který řeší mnoho problémů tížících okres. Největší jeho problém je chemička, kde dojde k havárii a následně pak k nespravedlivému odvolání jejího ředitele. Pláteník usiluje o jeho návrat i přes odpor průmyslového tajemníka Vejříka, který usiluje o likvidaci Pláteníka.

Současně probíhá seriálem i soukromý život Pláteníka, který musí řešit rozchod své dcery s manželem. Ten chce dokázat, že něco umí a není pouze zetěm vedoucího tajemníka. V jednotlivých dílech autor rozehrává i další osudy lidí blízkých Pláteníkovi. Například jeho sekretářky, která se chystá na svatbu a ta se poněkud zkomplikuje. Příběh jeho kamaráda lesáka, který má úraz v lese a přesto začne znovu pracovat a další. Seriál končí jmenováním staronového ředitele Hanycha znovu do funkce a následně znovuzvolením Pláteníka do funkce vedoucího tajemníka na okresní konferenci KSČ.

Co v próze román, co v hudbě symfonie, to v televizi platí seriál. Vzdor tezi některých teoretiků o tom, že moderní hromadné sdělovací prostředky překonávají lineárnost obrazu světa, jak ji předtím nastolila „gutenbergovská galaxie“, dá se ve shodě s již klasickou tvorbou Jaroslava Dietla tvrdit, že seriálová forma dramatických pořadů v televizi nejenže lineárnost v zobrazování času neruší, ale dokonce podporuje. Jednotlivé epizody seriálu jsou uváděny většinou v pravidelných časových odstupech a poctivě sledují nitě dějů od minulosti k přítomnosti, zvrstvení retrospektivami nebo formou konfrontace dvou či několika časových rovin prakticky odpadá. Vytvořit mezi pokračováními složitější vazbu, než je lineární kauzalita, pustit se do budování komplikované architektury postav a dějů, to by znamenalo značně znesnadnit pochopení výpovědi těm divákům, kteří některou epizodu nemohli sledovat, a to si televize dovolit nemůže. Ideální je takový seriál, do jehož toku se dá kdykoli vstoupit nebo kdykoli z něho vystoupit, přičemž dílčí a celkový dojem se liší minimálně.

Budeme-li chtít nalézt místo televizního seriálu vzhledem ke spektru uměleckých druhů a k oblastem mimouměleckým nebo dokonce neuměleckým, zřejmě se shodneme na tom, že se nachází někde uvnitř trojúhelníku, jehož vrcholy dvoří drama, film a publicistika. Publicistický charakter má totiž už samotná volba námětu. Stačí připomenout řadu Dietlových děl, která se snaží takřka systematicky „mapovat“ novou sociální strukturu socialistické společnosti. Sociologický kód je dokonce určující pro celé ladění výpovědi, snadno si vzpomeneme na seriál o družstevnících, představitelích lidosprávy, prodavačkách, lékařích, kombajnérech nebo inženýrech. A právě odvysílaný třináctidílný OKRES NA SEVERU postavil do centra pozornosti funkcionáře komunistické strany. Případnost takového činu v roce šedesátého výročí založení KSČ je nepochybná. Povaha námětu však zvýšila autorovi stupeň obtížnosti, protože v prostředí sekretariátu okresního výboru strany se různým způsobem protíná problematika všech sociálních vrstev a profesí. Soustředění na centrální postavu tajemníka, potřeba přehlednosti a přitažlivosti děje a koneckonců i ohledy časové přitom spolu nutně vyvolaly publicistickou obrysovost některých epizod, například návštěv v chemičce, stranická schůze v JZD Ploskovice nebo konzultace nového projektu divadla přímo na staveništi. Podobnou situaci není možné ovšem připisovat zcela na vrub samotného autora seriálu, protože ten pouze bezděčně reagoval na stav současné naší „čisté publicistiky“, jejíž kritická pronikavost je mnohdy jen stěží srovnatelná s hloubkou pohledu a důsažností hodnocení skutečnosti, kterého jsme byli svědky v Okresu na severu.

Při zpětném pohledu na celek díla by bylo možné brát z řešených otázek jednu po druhé a zkoumat zcela empiricky kvalitu odpovědí nebo jejich absencí. Jenže tak bychom se nemuseli dostat k podstatě toho, o čem lze předpokládat, že mělo být seriálem sděleno především. Diváci měli právo se dovědět, jaký vlastně je současný stranický funkcionář. Dostalo se jim obrazu okresního tajemníka Pláteníka v neopakovatelném podání Jaroslava Moučky. Opět tak došlo k tradičně šťastné symbióze Dietlova textu a hereckého představitele, což platí nejen pro ústředního hrdinu. Moučkův stranický tajemník je v prvé řadě člověk, který nepochybuje o správnosti věci socialismu a věnuje jí celý svůj život, veškerou svou energii. Současně nám ho však Dietl líčí jako muže shovívavého, schopného pozorně vyslechnout odlišný názor, i když v žádném střetu nepřestává Pláteník prosazovat zásadní stranické stanovisko. To totiž vyrůstá bezprostředně z jeho praktické činnosti organizátora, jehož nepřetržitě sledovaným cílem je snaha optimálně sladit tvůrčí potenciál lidí tak, aby dosahovali objektivních výsledků a reálných hodnot, i když jejich subjektivní pocity a myšlenky zaznamenávají v minulosti i přítomnosti nejrůznější peripetie. Vzpomeňme na příznačný motivický okruh kolem bývalého redaktora Prokopa (Martin Růžek), po krizových letech vyloučeného ze strany, a přesto pro svůj konstruktivní postoj v minulém desetiletí Pláteníkem doporučeného k autorské spolupráci s krajským nakladatelstvím. Řekneme-li, že Dietlovu hrdinovi šlo o ekonomii lidských sil, přičemž používáme slova ekonomie v původním významu jako šetření, pak pochopitelně přímo v průmyslu a zemědělství se jeho úsilí jen dále konkretizovalo. A v té souvislosti není náhodou, že dějový oblouk seriálu spínal spor o koncernového ředitele Hanycha (Petr Haničinec), protože se tím nenásilně podtrhla klíčová oblast působnosti strany – kádrová práce. Tajemníkova důslednost spojená se společenskou odpovědností v prosazování schopných kádrů by měla být příkladem přímo pedagogickým.

Přes postavu konkrétního funkcionáře se pochopitelně nemohlo podařit postihnout do všech detailů celou šíři stranické práce. Jenže případným poznámkám v tomto směru je třeba připomenout, že publicistickou, enumerativní komplexnost měl v seriálu nahradit a umocnit prvek umělecké typizace, který se nevyčerpává statistickou průměrností, ale jedině tím, jak dokáže i přes jevy zdánlivě nahodilé cílit v podstatě. Dá se říci, že takto v nejobecnější poloze formulovaný úkol seriál Okres na severu splnil.

Pilířem Dietlovy poetiky seriálu je spolehnutí se na příběh, přičemž do relativně uzavřených epizod se snaží autor organizovat děje i v každém jednotlivém pokračování. A právě pokud jde o výstavbu příběhu, zvykli jsme si u Dietla na perfektní hru motivů přesně v intencích divácké přitažlivosti a obecnější ideové závažnosti. Laťku, kterou v tomto směru položil Nejmladší z rodu Hamrů a Muž na radnici, se vcelku seriálu Okres na severu překonat nepodařilo. Sloučení soukromých a veřejných rysů osobnosti dosáhl Dietl vlastně pouze u Pláteníka a jeho sekretářky Zdeny (Renáta Doleželová), zatímco řada ostatních postav nastavovala z obrazovky svou tvář jaksi oficiální. Jestliže autor místy přece jen volil epičtější způsob vyprávění, neubránil se některým neorganickým dějovým efektům, jako bylo třeba vážné zranění hajného Kostřici (Jiří Zahajský). Bylo by třeba podotknout, že tuto hierarchizaci provádím v rámci Dietlovy produkce, která je svým charakterem u nás bezkonkurenční a znamená nepopiratelnou televizní hodnotu, ať chceme, nebo nechceme.

Neobyčejně náročnou úlohu realizovat tento seriál v poměrně krátké době převzal rozsáhlý tvůrčí štáb pod vedením zkušeného režiséra Evžena Sokolovského. Z replik jednotlivých postav mohl divák postřehnout, že příběh třinácti dílů se odehrával zhruba během dvou let, i když v rovině obrazové, což způsobilo asi rychlé tempo natáčení, byla vidět jedna univerzální roční doba. Právě tato známá televizní citlivost na detaily odhalovala někdy nedostatek realizační nápaditosti, viz stereotypní příjezdy služební volhy přes cákající louži, Pláteníkovy příchody domů s obligátním cvaknutím vypínače, nepříliš významově zatížené cesty zaměstnanců po chodbách sekretariátu, jednoznačná charakteristika svazáckých funkcionářů, průhledná až k zjednodušení. Na druhé straně bychom měli ocenit režisérovu odvahu, když obsadil do role tajemnice Sukové Janu Paulovou a když Petru Olivovi umožnil v postavě tajemníka Vejříka odvést herecký výkon, který seriálu takřka dominoval.

Závěrem těchto několika poznámek na okraj nového seriálu Jaroslava Dietla je skoro možné navrhnout případnému historikovi původní dramatické tvorby v televizi periodizační kritérium. Mohly by se jím stát etapy mezi uváděním jednotlivých seriálových projektů. Jejich podíl na prohlubování vlivu televize ve společnosti je totiž stěžejní.

BÍLEK, Petr. Na obrazovce stranický funkcionář: K televiznímu seriálu Okres na severu. Tvorba, týdeník pro politiku, vědu a kulturu. 1981 [15. červenec], č. 28, s. 7. [upraveno]

Se seriály Jaroslava Dietla už máme své zkušenosti. Víme, co od nich můžeme čekat, dokážeme je v podstatě i žánrově zařadit – jenom jméno pro ten žánr pořád jaksi ještě nemáme. Víme, že je to vlastně taková návštěva v určitém prostředí, jeho poznávání prostřednictvím zajímavé a příkladné postavy. V novinářství existuje žánr, který se jmenuje črta. Žánr krásný a přívětivý, pravda, vyžaduje jisté a navíc osobité literární nadání, schopnost dívat se a také dotvářet, popřípadě k poznané skutečnosti zkomponovat příběh. V podstatě je to také – návštěva. Přijedu, uvidím, porozprávím s lidmi, rozvinu náznak příběhu, využiji schopnosti poutavě vyprávět. Dobrá črta je skutečným požitkem pro čtenáře – tak trochu poznávání, trochu zábava, trochu literatura – důsledné řešení případných problémů nikdo neočekává. Na řešení jsou tu články, reportáže a jiné žánry.

Nejsou-li tedy Dietlovy seriály jistou formou črty (mozaikové, poskládané z kamínků) vyjadřující se řečí dramatu? Takové trochu poznávání, trochu zábava, trochu drama, bez nároků na důsledné řešení případných problémů. Jaroslav Dietl ve svých seriálech (stejně jako črta) nelpí publicisticky na absolutní pravosti detailu, nesleduje s přísnou systematičností všechny vztahy a vzájemné vazby jevů, neprokresluje také hlouběji postavy ani jejich vztahy. Zároveň však náročnost nevyžaduje ani od diváků. Nejspíš také proto, pro to volné a uklidňující, zabavující plynutí dějů mají diváci rádi Dietlovy seriály, proto si každý rád přečte umně napsanou črtu.

Ano, jde tady o to slovo umně. Umně napsaná črta nebo seriál, ač je jejich příběh průhledný jako vlákno pavučiny, mohou právě tím, že vzbuzují příjemný pocit spočinutí, nahlédnutí do jiných životů a prostředí, ale také posezení se zajímavým člověkem, nést silně a sdílně někdy i podstatná myšlenková a morální poselství. Záleží samozřejmě na tom, o čem vyprávějí, co chtějí říci, proč vznikají a co po nich zůstává – to tu asi bude nejdůležitější.

Podíváme-li se z tohoto úhlu na seriálovou tvorbu Jaroslava Dieta, zjistíme, že po jeho seriálech zpravidla zůstává stopa dobrého a aktivního člověka, taková podněcující vzpomínka – ať už na předsedu JZD, prodavačku, předsedu národního výboru, lékaře, inženýra nebo teď naposledy na vedoucího tajemníka okresního výboru strany. Zůstává v našem povědomí. A na dlouho, dokonce na léta. Nu a to je přece slušný výsledek. Samozřejmě nemůžeme nepřipomenout ani Dietlovy notorické chyby – nebo spíš ústupky, které mnohdy oslabují tento žánr – přeceňování role jedince, někdy stereotypní schémata příběhů, i to, že se o většině dějů jenom mluví, místo aby se děje děly.

V případě Okresu na severu zvlášť vynikla jedna z těch stálých chyb – zveličení role jedince. Tady navíc způsobila to, že ze seriálu nakonec vytlačila tak důležitou zásadu, jakou je kolektivnost práce stranického orgánu, oslabila tak ono kolektivní, soudružské moudro, které ve skutečnosti naplňuje veškeré dění uvnitř strany. Byl to také nejspíš důsledek zjevně především profesionálního přístupu autorů k tématu. To se konečně projevilo a potvrdilo trvajícími stereotypy věčných příchodů a odchodů, jízd autem, chůze po chodbě, debat u stolu – to skutečně svědčí o strohé rutině a také málo zřetelné snaze hledat – u autora i režiséra Evžena Sokolovského.

Ale stop! Seriál skončil, uplynul čas, hroty detailů jsou otupeny. Nakonec opět zůstal onen světlý dojem z dobrého a aktivního hrdiny. To aktivního je tady důležité, protože, jak se zdá, byl to právě Dietl, který do naší tvorby přinesl hrdinu nejen kladného, jak se dříve říkalo, ale také aktivního, činorodého; samozřejmě i s těmi chybami, o kterých byla řeč.

A to vše v plné šíři platí i o „nejmladším“ seriálu Jaroslava Dietla – Okres na severu. Naši televizní diváci už mají s jeho tvorbou opravdu značné zkušenosti, vědí, že je nenechá lhostejné. A dojmy z Okresu na severu to potvrzují – nejen zblízka, ale i s odstupem. Nu a stalo se to, co dosud pokaždé – v průběhu vysílání a krátce po něm vládly vzruch a debaty, nadšení i odsudky. A nyní? Jak jsme už řekli, hroty detailů, jež divák mohl vytknout, otupil čas a zbyl dojem. Dojem především z člověka – z vedoucího tajemníka okresního výboru strany Josefa Pláteníka. Vzpřimující podnět od čestného, dobrotivého, ale zásadového a nesmiřitelného komunisty, věrného svým ideálům, vědomého si svého poslání mez lidmi. Nastalo uklidnění, už jenom vzpomínáme, co všechno jsme seriálu vyčítali, čas prověřil i unáhlenost některých bezprostředních recenzí a soudů.

Josef Pláteník zůstal s námi. A jeho prostřednictvím i sice povšechný, ale přece jen v zásadě sdílný pohled na práci stranického funkcionáře, aparátu strany. Z mnohých dopisů čtenářů a osobních kontaktů s mnoha lidmi dnes jasně cítíme, že pro ně Pláteník zvýraznil rysy, které předpokládají u každého čestného komunisty, že se jim stal podnětem pro vlastní práci a postoje, že jim v mnohém ozřejmil významné a odpovědné postavení strany ve společnosti – a to je dobrý výsledek.

Popravdě si ještě řekněme, že za to velikou, převelikou měrou vděčíme hereckému ztvárnění Jaroslavem Moučkou. Zejména on dotvořil to, co z Pláteníka zůstává především, co zůstává z Okresu na severu – moudrý, životem zkušený, ale také vzdělaný, koncepčně uvažující, uvědoměle jednající, nesmiřitelný, avšak stále prostý, lidsky přívětivý a zemitý člověk, komunista. A jestliže toto znění je dozníváním Okresu na severu v nás, přijímáme tento seriál s povděkem i jako pozitivní vklad naší televize do naší občanské pospolitosti.

HOLÝ, Josef. Co zůstává. Nad televizním seriálem Okres na severu. Rudé právo. 1981 [18. červenec], roč. 61, č. 168, s. 5. [upraveno]