Antonín Macek

Z tvorby Antonína Macka: Peníze Jsi duše mojí doby hrozný kaz, ty bereš krásu, sladkou víru její a divuplný dětských očí jas v tvém lesku hasne v mrtvé beznaději. Otroctví posledního jsi ty vzkaz, šílenství posledního v světa ději, jsi bezduchý, byť nejsvůdnější hlas těm, již se v propast moci zřítit chtějí. Tak život krátký-a tak čaruplný, kdy věčným dětstvím je a sladkým ránem, když trávy stonek, bílé moře vlny o jiném štěstí nesou tobě zvěst; být nepoznaných rájů sladkým pánem, ne s leskem peněz, ale s leskem hvězd. /z rukopisu, publ. ve sbírce Básně-ČS,Praha 1959/ Smutek mých dnů Čtu v denní kavárně jakýsi štvavý list a nemyslím, jak venku zas jaro vzdáleně dýše - jen vím, že bílý a čist rád bych, tak rád bych do nové vešel říše! Morálka peněz, morálka dravců a špíny mne zalévá; jsem to já, je to kdos jiný, neznámý, strašný, jiný, jež kdes krev prolévá, nevinných obětí krev, krev štvaných, již duši v okovech mají a umírají, jsem to já, jenž mlčí, je to kdos, kdo poroučí, strašný a silný, čí vina je všech vin? Vím to jen, vím, že každý výklad je mylný a že jsem doby ubohé syn. .../zkráceno/ 1916 /z rukopisu a kartáčového otisku z časopisu Svět, kde byla tato báseň, podle svědectví básníkova syna za války zkonfiskovaná převzato ze sbírky Básně, ČS, Praha 1959/ podle svědectví básníkova syna

Řekli a napsali o Antonínu Mackovi: ...Znal jsem trochu Antonína Macka. Byl to zjev nevšední, člověk originál, člověk ve všem svůj, podivně výrazný mezi dnešními otřelými a znivelizovanými kmocháčky. Byl to drobný človíček, málo vzhledný, chodil v pomačkaném plášti, s promaštěným měkkým širákem. měl dlouhý rozvlátý a nepěstěný plnovous, vlas načechraný, vysoké čelo a nesmírně dobré měkké oči pod skřipcem, trochu vyjevené, jak bývá u lidí nahluchlých. Lidský hříbek, řekl jsem si, když jsem ho viděl poprvé, hříbek, který roste stranou cest a který má svou zvláštní osobitou vůni. Ale tento ošuntělý člověk vlastnil bohatou knihovnu, plnou vzácných bibliofilských tisků; byly v ní unikáty, které mu mohly závidět i knihovny veřejné. Měl knihovnu, jako dovede sebrat jen za několik desetiletí vytrvalá a poučená láska amatéra, jenž si dovede pro drahou knihu odepřít třebas zimník nebo jinou věc potřebnou. A Macek byl také literárně a umělecky snad nejvzdělanější člověk, s jakým jsem se kdy setkal. Nejen diletant, o některých dobách měl vědomosti odborné a přímo z pramenů./str.313/ /F.X.Šalda, z čl. O dvou zapomenutých, zveřejněno v Šaldově zápisníku, 1933, ze Zápisníku II., vyd.Odeon,1987/.