Jaroslav Putík

Nestor českých spisovatelů Jaroslav Putík se narodil 25. července roku 1923 v severočeském Mostě. V době jeho narození byl Most také známý pod německým názvem Brüx a město zaznamenalo tak jako i ostatní města krušnohorského podhůří, velký průmyslový rozmach. Z Mostu také pocházela i Putíkova matka Františka. Otec v Mostě zůstal po absolvování vojenské služby a zaměstnaný byl jako důlní tesař a později jako stavební dělník. Dětství prožil zčásti Jaroslav Putík v Rudolicích, dnes součástí města Mostu. Se svými rodiči se stěhoval již jako budoucí školák obecné školy do blízké obce Ervěnice, kde jeho otec získal práci na stavbě elektrárny. Tady Jaroslav započal školní docházku v menšinové škole. Po rozhodnutí otce, který si hledal práci poblíž Prahy, se celá rodina stěhovala v roce 1931 do obce Libiše-Neratovic . Po absolvování měšťanské školy v Neratovicích v roce 1938 se začal téhož roku Jaroslav Putík učit v Praze modelářské profesi. V roce 1940 se zapojil do odbojové činnosti v organizaci Národní hnutí pracující mládeže a podílel se i na sabotážích a rozšiřování ilegálních odbojových tiskovin. Na udání byl Putík odsouzen jako mladistvý litoměřickým soudem na tři roky pro přípravu velezrady a byl transportován přes káznici v Mladé Boleslavi do Berlína, později do Štětína, Gollnowa, Ingostadtu a Landsbergu. Po vykonání trestu byl přemístěn do koncentračního tábora Dachau. Během vězení se pustil do sepisování svých postřehů a veršů, i když se do pasní pustil i přes výslovný zákaz. Po návratu z Dachau, odkud si přivezl podlomené zdraví a skvrnitý tyfus, vážil necelých 37 kilogramů a přesto se dokázal poprat o zdraví a koncem roku 1945 na pozvání bývalého spoluvězně odjel do Ústí nad Labem, kde se stal na počátku roku 1946 okresním tajemníkem Svazu české mládeže. Aktivně se zapojil do organizování brigád na odstraňování trosek z města, úklid vybombardovaného města. Putík se rozhodl využít svých v době věznění objevených spisovatelských schopností a postupně zásoboval děčínské vydání Mladé fronty rozličnými příspěvky. V letech 1946 až 1949 vystudoval Novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální v Praze a stal se také členem KSČ, ale přímé stranické práce se neúčastnil a často se projevoval jak neukázněný člen v mnoha směrech se projevujícími vlastními názory. V období let 1948 až 1952 se stal redaktorem Lidových novin a později i vedoucím redaktorem. V období let 1952 až 1953 si odbyl prezenční vojenskou službu v Praze, Olomouci a konečně v Bohosudově. V rozmezí let 1953 až 1959 zastával místo šéfredaktora a vedoucího zahraničně politické rubriky Literárních novin, odkud byl pro neshody a odlišné názory vyhozen a přeřazen jako řadový redaktor do časopisu Tvorba v roce 1959, a od roku byl vyslán k práci doslova pod dohledem do redakce Kulturní tvorby. V letech 1968 až 1970 byl vedoucím redaktorem dvouměsíčníku Orientace. Po změně poměrů po roce 1969 a zejména v době tvrdé normalizace, byl perzekuován a patřil k autorům zakázaným. V červnu roku 1969 vystoupil z řad členů KSČ. Psát nepřestal a svými literárními příspěvky se podílel na činnosti samizdatu, a to jak domácího, tak i zahraničního. Pracoval v té době na okrajovém postu a sledoval informační přehledy o počítačích pro Výpočetní službu. Do důchodu odešel v roce 1978. Literární začátky Jaroslava Putíka mají hluboké kořeny v roce 1941, kdy se poprvé ještě jako mladíček odhodlal své literární pokusy zveřejnit a zaslat je do redakce Pražského ilustrovaného zpravodaje. V druhé polovině padesátých let poměrně hojně cestoval , např. byl členem kulturní delegace vyslané do Egypta v roce 1956. Na jejím základě napsal svou první knihu Pod egyptským půlměsícem, V roce 1959 doprovázel Českou filharmonii na tříměsíčním turné po Novém Zélandu, Austrálii, Japonsku, Číně a Sovětském svazu a své zážitky promítl do publikace pod názvem Dálky /1959/. Do roku 1970 vydal řadu publicistických spíše propagačních publikací, poplatných dobovým schématům. Naproti tomu ve stejném období vzniklá kniha Svědomí Případ profesora Oppenheimera /1959/; próza Zeď /1962/; soubory mikropovídek Indicie /1963/ a Pozvání k soudu /1964/, a romány Smrtelná neděle /1967/ a Brána blažených /1969/. Po roce 1970 vydal v samizdatové edici Petlice romány Červené jahody /1975/; Muž s břitvou /1984/ a Volný let voliérou /1988/. Do samizdatových sborníků přispěl např.: O čem bych psal, kdybych měl kam /1974/; Hlasy nad rukopisem Českého snáře /1981/, Písačky pro Dominika Tatarku /1983/ aj. Po roce 1989 píše do pro Nové knihy a časopis Prostor. Po obnovení Literárních novin tiskne i zde své literání příspěvky, a také do v Praze vydávaných Slovenských rozhľadu, kde v roce 1995 otiskl v kompletní první část svých deníkových záznamů z let 1968–70 Odchod ze zámku. Samostatnou kapitolu Putíkovy literární a dramatické práce tvoří širší spolupráce s Čs. rozhlasem v 50. a 60. letech, pro který napsal na základě své prózy Svědomí rozhlasovou hru Případ Oppenheimer /1962/ a po roce 1989 připravil rozhlasové pořady na pokračování z deníku Odchod ze zámku /1992/ a z románů Muž s břitvou /1990/, Proměny mladého muže /1991/ a Plyšový pes /1996/. V Českém rozhlase byl také uváděn v rámci cyklu Osudy vícedílný seriál Putíkových autorských vzpomínek /2000/. Jaroslav Putík je dvojnásobným držitelem Ceny Egona Hostovského. V roce 1997 za román Plyšový pes a vzpomínková próza Odchod ze Zámku získal v roce 1999 Výroční cenou Nadace Českého literárního fondu za prózu . Erkul