Recenze: Fénické spiknutí

 

 

K tomu by asi nebylo potřeba cokoli dalšího dodávat, protože šestapadesátiletý filmař nabízí do značné míry znova to samé jako v předchozích případech. Fyzicky je sice dospělý, ale duší zůstal dítětem. A tak si ve svých počinech prostě jenom hraje a nejpřednější hollywoodští herci a herečky si hrají s ním. Jeho specifický styl se jen tak neomrzí, ale zároveň ani vyloženě nenadchne, neboť forma často vítězí nad obsahem. Všechno uvedené platí i pro tuhle jeho novinku, kterou ve své filmografii následuje povedené Asteroid City. V něm si posvítil na žánr sci-fi, tentokrát si nevystačil pouze s jedním žánrem, přičemž nás zavádí do 50. let minulého století. Na vročení u jeho tvorby vlastně tak úplně nezáleží. Právě proto, že si prostě pořád takříkajíc „jede to svoje“.

Zabývá se průmyslovými záležitostmi a má spoustu peněz. Takový je Zsa-zsa Korda, podivuhodně si beroucí za křestní jméno pseudonym hvězdné herečky maďarského původu. Ale o ní se tahle podívaná samozřejmě nijak nezmiňuje. Má vlastní letadlo, které se často stává terčem útoku. Přežil šest jeho pádů, přičemž tohle číslo zdaleka nemusí být finální. Své syny nepotěší. Zato jeho odcizená dcera Liesl, co se vydala zbožnou cestou, se stane dědičkou jeho impéria. Potíž nastává v momentě, kdy závistivé konsorcium v čele s Excaliburem (Rupert Friend) pro Kordu nevýhodně upraví ceny, zvláště pak ceny nýtů. Tím vznikne deficit, který bude nutné vyrovnat. A tak nezbývá, než se s Liesl a s Bjørnem, co ho má učit o broucích, vypravit na takovou tour po ochotných investorech, z nichž někteří spadají do boháčovy rodiny.

Oproti Asteroid City je režisér výrazně vstřícnější k divákům z pohledu tempa, kulometných dialogů/monologů a dynamického střihu. Pořád se ale může celkem snadno stát, že nějaká důležitá informace unikne, kór v případě přehledu, ve kterém nám je průběžně přibližován stav zacelování toho deficitu. Anderson jakoby pořád někam pospíchal. A zároveň se stává, což neplatí jenom pro Fénické spiknutí, že nechá některou postav přijít s velice nosnou myšlenkou, u které očekáváme, že sehraje v příběhu důležitou roli, nicméně mnohem důležitější se ve skutečnosti stane ta, která se rozhodně netváří, že by kolem ní se točící zápletka mohla přinést naprosto výjimečný filmový zážitek. Mnohdy ho pak právě taky nepřináší. Někteří to rádi odpustí, poněvadž z vizuálního úhlu pohledu jsou filmy Wese Andersona pastvou pro oči, neboť výrazná barevná paleta v kombinaci s pečlivě vybranou hudbou, mixem komediálních subžánrů a nikdy nijak ponurou atmosférou způsobuje, že je s klidem můžeme označit za veselé.

 

 

Z onoho mixu komediálních subžánrů vzhledem k režisérovu svéráznému stylu nepřekvapivě nejvíce vyniká černá komedie. Jak vždycky zdůrazňuju, tohle je extrémní disciplína, která se musí umět, jelikož se z ní snadno může vyklubat něco naprosto nepochopitelného a ve špatném slova smyslu bizarního. Wes Anderson s černou komedií pracovat umí a opakovaně se k ní navrací, přestože momentů, které by umožňovaly se hlasitě zasmát, nabízí tenhle subžánr průměrně tak pět. V případě Fénického spiknutí jsou dokonce jen dva. Ono taky není vždycky snadné rozpoznat, co myslí seriózně a kdy si naopak dělá srandu. Tady nás vícekrát na skok zavede rovněž do černobílého prostoru mezi životem a smrtí, což je paradoxně o poznání zajímavější, než celá ta „pozemská“ zápletka. Objevují se tam nejen veliký Bůh v podání Billa Murrayho a vousatý Willem Dafoe. A všechno vyznívá přirozeně, normálně, … prostě nekameňákovsky.

Fénické spiknutí je fénické podle fiktivní země, ve které se odehrává. To ale není až tak důležité. Důležité je, že se to před kamerou opět hemží hvězdnými herci a herečkami, do značné míry autorovými „obvyklými podezřelými". Po Francouzské depeši Liberty, Kansas Evening Sun připadla hlavní role zase Beniciovi Del Torovi, u kterého je vlastně trochu překvapením, že si s Andersonem tak rozumí. Benedict Cumberbatch v minulosti ukázal, že zahrozit umí. Michael Cera těžko skrývá předvídatelnost svojí postavy. Richard Ayoade si pro změnu podle očekávání nesmírně užívá marxistického revolucionáře á la Che Guevara. Mia Threapleton mezi známější kolegy a kolegyně krásně zapadla. Zbývající úlohy jsou spíše camea. Nelze se však zbavit dojmu, že režisér obsazuje slavná jména pouze pro zajištění komerčního úspěchu. Kdyby se rozhodnul natáčet třeba s českými nebo docela neznámými herci a herečkami, vzhledem k jeho režijním pokynům, které evidentně musí být velmi přesné, by se téměř jistě nejednalo o horší film.

FOTO: CinemArt