Recenze: Bolero

 

 

Bouřlivá dvacátá léta ve Francii přinesla Woodymu Allenovi Oscara za Půlnoc v Paříži. Kupříkladu Alfons Mucha byl tehdy už sice dávno zpátky v Československu, nicméně francouzští umělci ve své domovině pochopitelně rádi zůstávali. Tedy, pokud zrovna nevycestovali na turné po USA jako Maurice Ravel, který se svou hrou na klavír navštíví Chicago, Detroit, Denver či New York. Přitom v klavírní soutěži předtím několikrát neuspěl. Doma se stýká s Misií i s dalšími ženami, tj. nejen se svou matkou. Ida Rubinstein za ním přijde s prosbou, že by bylo fajn, kdyby to byl právě on, kdo složí hudbu pro její další balet. To chce přece pořádný, ba přímo velkolepý nápad! A ty opravdu nerostou v lese vedle hub, jak říkával ze srandy Ladislav Smoljak, když byl dotázán na originalitu děl, která vytvořil spolu se Zdeňkem Svěrákem. Ravel možná bude potřebovat se poohlédnout po inspiraci jinde. Ale jak říká ten recenzent: „Nápad je toho, kdo jej učiní památnějším.“ Nebo něco v tom smyslu.

Paní režisérka Anne Fontaine nemá v našich kinech svůj film poprvé. A není nejmenších pochybností o tom, že jak Maurice Ravel, tak jeho Bolero chová v bezmezné úctě. Ale na rozdíl od loňského a velice povedeného Aznavoura, toto není vyloženě mainstreamová biografie. Podobně jako jiní umělci napříč obory (včetně Wolfganga Amadea Mozarta, Vincenta van Gogha nebo Philipa K. Dicka), také u Maurice Ravela do značné míry platilo, že jeho dar byl pro něj zároveň prokletím. Hudbu slyšel ve všem – průmyslová zařízení v továrně pro něj po zvukové stránce představovala mechanickou symfonii. A i když chodil do nevěstince, klasickou soulož, potažmo další obvyklé sexuální praktiky, nikdy nevyžadoval. Film nám de facto tvrdí, že k uspokojení mu stačilo, když si žena pomalu navlékala dlouhé rukavice, jelikož to je přece tak krásný zvuk ...

Dost prostoru je věnováno jeho vztahu s Misií, která by se vlastně ráda sblížila i tělesně, leč on se jí jednak asi přeci jenom plachej, a jednak tedy našel jediné potěšení v hudbě. Po složení Bolera budeme svědky onoho dlouhého baletního představení s pozoruhodnou choreografií, která tím pádem nenudí, zrovna jako například desetiminutová koncertní sekvence v dramatu Agnieszky Holland nazvaném Ve stínu Beethovena. Finální skok v čase o cca dekádu je tady přílišný, jelikož nás posouvá až do období po úraze, kdy nemáme stoprocentní jistotu, jestli se to, co sledujeme, doopravdy děje, anebo jestli se jedná o představy vyvolané skladatelovou nedobrou kondicí. Závěr, malinko napodobující nejprve Kmotra III, a pak Lídu Baarovou, je naopak režijně celkem jednoznačný.

 

 

Čistě z vizuálního úhlu pohledu představuje filmové Bolero téměř bezchybné dílko. Na film se pěkně dívá a představy o dobové atmosféře rovněž do puntíku splňuje. Z obsahového hlediska to však taková sláva není. Například celou epizodu z vojny jsme ani vidět nepotřebovali, neboť odpovědi na některé nezodpovězené otázky stejně nenabídne. Ovšem Raphaël Personnaz svůj minimalistický herecký projev drží konstantně. A kdyby vzniknul americký remake, Steve Carell by byl místo něj nejoptimálnějším kandidátem. Možná, že v takovém případě bychom si o Maurici Ravelovi udělali ucelenější obrázek. Jeanne Balibar (Ida) předvádí velice přesvědčivý herecký výkon, který o její postavě prozradí de facto i to, co není přímo ukázáno nebo vyřčeno. Doria Tillier (Tenkrát podruhé, Ve jménu cti) je zase ve svém projevu příjemně civilní. A zase: víme, že kdyby vznikla česká předělávka, hrála by tuhle postavu jí nikoli nepodobná Eliška Křenková.

Bolero není z těch počinů, jaké se zaryjí vyloženě hluboko pod kůži, ale pořád o něm lze bezpečně napsat, že za zhlédnutí stojí, jelikož z něj sálají pečlivost a poctivost, které pramení z režisérčina entuziasmu. Díky němu znova platí, že si budeme chtít o Maurici Ravelovi zjistit víc, potažmo i o dalších osobnostech, které jej obklopovaly a které uvidíme. K tomu všemu si dosyta užijeme onu titulní skladbu, která se pro její chytlavost jen tak neoposlouchá. Ostatně do svých projektů si ji vybrala už celá řada režisérů a režisérek. Namátkou John McTiernan (Zelené peklo), Ol Parker (Svatba ve třech), Sean Ellis (Cashback), Woody Allen (Kouzlo měsíčního svitu) či Irena Pavlásková (Fotograf). A kdyby náhodou někdo v kinech tento film nestíhal, bude s největší pravděpodobností už za několik týdnů nebo maximálně za nemnoho měsíců ke zhlédnutí na platformě Edisonline.

INFORMACE O TOM, KDY A KDE BUDE FILM KE ZHLÉDNUTÍ, JSOU K DISPOZICI TADY

FOTO: Film Europe