Recenze: Útěk z Alcatrazu

 

 

Už to může být klidně třicet roků, co jsem Útěk z Alcatrazu viděl poprvé. Tehdy na mě nesmírně zapůsobila jeho celková ponurá atmosféra a závěrečný záběr. I po třiceti rokách od prvního zhlédnutí nutno konstatovat, že se jedná skvělý počin, který od roku 1978, kdy vzniknul, prakticky nezestárnul. Ač je realitě dosti věrný, nepůsobí jako dokudrama, což mu lze rovněž přičíst ku prospěchu. Stejně jako fakt, že se doopravdy natáčelo ve věznici Alcatraz, jaká se – jak známo – nachází v Sanfranciském zálivu, a kde Clint Eastwood (kniha) natáčel už dva roky předtím Násilníka, neboli třetí část série o drsném Harrym Callahanovi. Jednička byla jedním z pěti titulů, ve kterých Clint hrál pod režijním vedením Dona Siegela. Útěk z Alcatrazu byl tím posledním, neboť se rozhádali kvůli tomu, která společnost, resp. které studio snímek vyrobí. Sice se usmířili, ale už spolu nikdy nepracovali. Clint pak svému kamarádovi (spolu se Sergiem Leonem, jenž měl na jeho kariéru rovněž důležitý vliv) věnoval svůj oscarový western Nesmiřitelní (recenze). Každopádně, do samotného filmu se žádné rozepře naštěstí nepromítly.

Začínáme dnem 18. ledna 1960, kdy si za bouřky přijíždí do obávaného ostrovního zařízení odpykat svůj trest Frank Morris. V jeho složce se píše, že je velice inteligentní, a proto bude nutné si na něj obzvláště dávat pozor. Správce si ho nechá zavolat, aby jej seznámil s místními pravidly, nicméně Frank se pravděpodobně nebude chtít zdržet dlouho. Netváří se, že by na tomhle místě chtěl mít kámoše. Jenže zároveň chápe, že stranit se a nemít možnost s nikým promluvit taky není nejlepší přístup. Ostatně na útěku bývá často lepší mít parťáky. Jedna věc je dostat se nějak z cely, druhá uniknout ze samotné budovy, třetí dopravit se nepozorovaně ke břehu a čtvrtá zmizet ze samotného ostrova, přičemž nevyzpytatelné vody nejsou zrovna nakloněné uprchlíkům, kteří by si navíc patrně museli při útěku vystačit pouze s primitivním plavidlem.

Ze spoluvězňů Litmus není problémový. Afroameričan English, co se stará o knihy, je moudrý. Doc rád maluje, což dobře ví mstivý správce. S Johnem a Clarencem Anglinovými se Frank zná už ze svého předchozího pobytu za mřížemi, takže má jistotu, že jim může věřit. U Buttse se dá celkem snadno vysledovat, že není dobré jej vzhledem k jeho zbrklé povaze přizvat do připravovaného útěku, který by se měl odehrát pokud možno co nejdříve, protože vězeň, co si říká Wolf, není podle všeho zvyklý na to, aby mu někdo vzdoroval, natož aby ho někdo mlátil. Pobyt na samotce sice za vyprovokovanou konfrontaci potká i Franka, leč je to Wolf, kdo se chce mstít. Čili směska vedlejších postav opravdu pestrá. O každé z nich se dá tvrdit, že nějakým způsobem ovlivní tu hlavní, o které se díky nim naopak taky něco trochu dozvíme.

 

 

Jinak nám Útěk z Alcatrazu nechce servírovat jakékoli nadbytečné informace. Sází na strohost, což je poloha, která k hereckému projevu Clinta Eastwooda pasuje nejlépe. Zároveň díky tomu platí, že když promluví, tak ho sakra dobře posloucháme. Často je při sledování filmů znát, že jejich tvůrci mají problém najít hranici mezi tím, co je nutné vidět, a tím, co stačí jenom říct. Útěk z Alcatrazu vede tuhle hranici téměř optimálním dráhou, což souvisí s tím, že Don Siegel byl velice zručný řemeslník, který, co se věhlasu týče, asi doplatil na to, že většinu ze svých nejproslulejších děl natočil v době Nového Hollywoodu, kdy se do popředí drala celá řada režisérů, kteří měli se svými autorskými, osobními tituly, co říct, a nechtěli si do toho nechat nikým kecat. Útěk z Alcatrazu je přitom film, který se do značné míry vymyká, a to nejen v rámci jeho soudobých projektů. 

Útěk z Alcatrazu nás sice zavádí do divácky atraktivního prostředí a může se opřít o velkou hereckou hvězdu, ale to samo o sobě ještě skvělý biják nedělá. Tenhle díky pečlivému režijnímu vedení a kvalitně napsanému scénáři od debutanta Richarda Tuggleho, jenž stojí taky za „eastwoodovskou“ Stahující se smyčkou, obsahuje minimum hlušších míst. Věrný skutečnosti zůstává nepřekvapivě i v závěru, kdy vlastně nechává rozhodnutí na nás. Dovedu si představit, že věština diváků bude přesvědčená, že se jim to podařilo, třebaže oficiálně jediným vězněm Alcatrazu, který dokázal doplavat až na pevninu, byl John Paul Scott půl roku poté, tedy v prosinci 1962. Jeho příběh by určitě stál za zfilmování, stejně jako ten Theodorea Colea a Ralpha Roeho. A plnohodnotnou verzi by nepochybně zasluhovala i tzv. Bitva o Alcatraz, kde se pokus o útěk poněkud zvrtnul.

P. S.: Donald Trump se v květnu 2025 nechal slyšet, že chce, aby byl Alcatraz po více než šedesáti rokách znova uveden do provozu.

FOTO: cinema.de