Recenze: Hrabě (Netflix)

 

 

Zatímco osudy Jackie Kennedy a Diany Spencer (nepochybně to bude platit i pro Marii Callas) byly vyprávěné tak, aby jim – i vzhledem k proslulosti všech tří dam – naprosto jasně a jednoznačně rozuměli diváci a divačky všude na světě, Hrabě se leckdy tváří jako vnitrostátně chilská záležitost. Místy docela úderná satira, místy snaha o rafinované zúčtování s minulostí, má přitom ve svém středu diktátora Augusto Pinocheta, který ve světě taky není neznámou a nezajímavou postavou. Ostatně krátce jsme se s ním setkali už ve výborném dramatu Kolonie. Zarytý pravičák, jenž se ujal vlády po sesazení Salvatoreho Allendeho, byl u moci sedmnáct roků, na které zmíněná jihoamerická země a její obyvatelstvo rozhodně nezapomenou.

A zjevně nezapomíná ani Pablo Larraín, který se mu věnoval už v počinech Tony Manero, Post Mortem, NO a vlastně i Neruda. Claude Pinoche byl důstojníkem v armádě Ludvíka XVI., a proto mohl být u popravy Marie Antoinetty, jejíž hlava se mu náramně zalíbila, a proto si ji nechal. Od konce 18. století putoval po světě a účastnil se revolucí, dokud nezakotvil v Chile. Není nesmrtelný – k přežití potřebuje krev, ideálně mladých lidí, ovšem nepohrdne ani rozmixovaným srdcem. Poté, co se ve velkém začínají prošetřovávat jeho zločiny, odebral se na odlehlou farmu, kde žije se svou ženou Lucíou, svým komorníkem, a dorazí sem také jeho pět chamtivých dětí, kteří pozvou pobožnou jeptišku Carmen (Paula Luchsinger), aby pořešila nejen nashromážděné bohatství.  Augusto je jí okouzlen, jenže se může stát, že kromě ní a manželky na farmu dorazí jedna opravdu nepřiměřeně letitá žena. Ta, která celý příběh vypráví …

Podobně jako někteří jiní režiséři, také Pablo Larraín má svoje obvyklé podezřelé, tj. herce a herečky, se kterými spolupracuje opakovaně, což platí i pro bývalou manželku Antonii Zegers. Jamie Vadell v titulní roli docela baví, nicméně na rozdíl od snímků NO a Neruda, ve kterých těm, kdož nebydlí v Latinské Americe, výrazně pomohla účast jedné mezinárodní hvězdy, konkrétně Gaela Garcíi Bernala, Hrabě žádnou světově známou celebritu nemá. Ještě důležitější je, že spadá do subžánru ‚černá komedie‘ a vlastně ctí jeho pravidla, ačkoli tenhle subžánr by se spíše měl nazývat ‚bizár komedie‘. Černá komedie totiž obvykle, na rozdíl od bláznivé či screwballové, nabízí naprosté minimum příležitosti k zasmání. A to je i tenhle případ.

 

 

Takže místo obsahové stránky musíme vzít zavděk tou vizuální. Tvůrce, kteří si chtějí natočit alespoň jeden černobílý počin, zjevně najdeme na celém světě. Kameraman Edward Lachman to dokonce dotáhnul až k nominaci na Oscara, protože potvrzuje, že vlastně není černobílá jako černobílá (a že cenná soška pro Erik Messerschmidt za Manka byla ukvapeným přehmatem). Absolutní vizuální – a pro postavu Carmen i osvobozující – vrchol nastává v létací scéně, jaká pochopitelně nevznikla ani za pomoci zadní projekce, ani za pomoci LED obrazovek, nýbrž díky zavěšení na jeřáb. Stejný přístup zvolili třeba i ti, kdož stojí za Měsícem Jupitera. Hrabě však v tomto směru zachází mnohem, mnohem dál. A tak není divu, že právě tahle sekvence jej posunula z průměru do lehkého nadprůměru.

Hrabě se mohl stát ukázkovým příkladem sofistikované (politické) satiry. Místo toho ukázal akorát to, že Pablo Larraín si je jistější, když vychází ze skutečných událostí, které klidně můžou být zabalené do historické fikce. Pokus o fantasy horor mu tedy nevyšel, jelikož některé nosné myšlenky zůstaly tak nějak na půli cesty, což platí i pro upírskou stránku tohoto příběhu. Ten začne velmi konkrétní obrysy získávat až po příletu té vypravěčky, jejíž identitou tvůrci teprve pořádně rozčeřili hladinu. Ale jinak jej lze rozhodně chápat jako metaforu, neboť ledacos nasvědčuje tomu, že nejen pro Pabla Larraína, nýbrž i pro spoustu dalších Chilanů a Chilanek představuje osoba Augusta Pinocheta totéž, co pro nás rok 1968. Třebaže už je dávno pryč, pořád kvůli spáchaným skutkům vysává z lidí energii … a v případě filmového Hraběte taky krev.

FOTO: cinema.de