Recenze: Kniha Zápisky z cest

Jak už název napovídá, jedná se o zápisky, které jmenované tři dámy pořídily na cestách. Největší počet z celkových 145 stran patří Itálii, ke které měla Daniela Zbytovská, jež předtím napsala už tři dětské knihy, vždycky velmi blízko. Sama se v této své poslední knížce postarala o texty, přičemž podle závěrečné sekce jí dramaturgicky pomáhal Václav „Křižáček“ Kadrnka. Je otázka, jak moc. Protože druhá věc je, že jelikož napsala i hry divadla MALÉhRY (pochopitelně ve spolupráci se svými dvěma kolegyněmi), patrně žádnou dramaturgickou výpomoc při takovém talentu ani nepotřebovala. Nevšední zážitky popisuje vskutku výborně a jenom zamrzí, že textu není víc, protože na stránkách by se pro něj v řadě případů místo ještě rozhodně našlo.

Podíváme se rovněž do Itálie, do Portugalska, na Krétu, do hrabství Cornwall, do Provence (pamatujeme na Prázdniny), Bretaně i na Moravu. Zápisky z cest však nejsou tradičním cestopisným průvodcem, ačkoli několik dobrých tipů taky dostaneme, přičemž některé budou nepochybně fungovat v jakékoli světové destinaci. Na rozdíl od Cornwall, na Apeninském poloostrově si herečky divadlo zahrály před diváky a divačkami, což byl zjevně nevšední zážitek. Tak jako ne zcela fér poplatek za odtáhnutí auta, který se ovšem záhadným způsobem skoro celý vrátil. Tohle se přihodilo spíše na severu Apeninského poloostrova, kde se dokonce podařilo natrefit na paní s vytetovaným Karlovým mostem na předloktí a kde se dále ukázalo, že stará mužská finta „kolik je hodin?“ při pokusu o sbalení ženy může pořád fungovat, pokud se pak hned netlačí na pilu.

 

 

Zamíříme také na jih – ještě níž, než kde působí Gomora a kde se natáčel Equalizer: Poslední kapitola (ačkoli cesta povede i do nedalekého Salerna). Jednou z destinací se totiž stává Apulie, odkud pochází třeba Mirka Ferrarová. Tady došlo na setkání s jedním popletou, jedním „saltařem“ či jedním rozmazleným „pacholátkem“. Dá se pochopit, že někdo místo postaviček od Disneyho raději sleduje tučňáky, kór v případě zakladatelek divadla MALÉhRY, které dělají v podstatě to nejlepší, co můžou: vyhýbají se přeplněným turistickým místům. A zrovna při zmínce o jihu Itálie nutno dodat, že k dobru přidají několik receptů na chutné bašty, což v současnosti jistě mnohé čtenářky (a taky mnozí čtenáři, protože kniha určitě není pouze pro ženy) vezmou jako potěšující okolnost. Přesto je dobré, že jsme jimi zásobováni přiměřeně a ne ve velkém.

Přesuneme se i do Portugalska, ve kterém nemají moře, ale rovnou oceán! V seriálu Chobotnice z II. patra sem vyrazili z tehdy ještě bolšího Československa i Holanovi, takže to nemůže být špatná destinace. Dámy sem evidentně zamířily v červenci roku 2016, jelikož místní právě slavili titul z fotbalového mistrovství Evropy. Dá se rozumět tomu, že „Bára si dodnes myslí, že Nedvěd je ten zpávěk s kytarou.“ Jak z textu, tak z fotek je jasně patrné, že tyhle jejich společné výlety po Evropě musí být hodně o pohodě, kterou se daří přenést na čtenáře a čtenářky, kór když jsou Daniela, Nikola a Bára naladěné na stejnou vlnu a když se přidá momentka ze západu Slunce v Cabo da Roca, nejzápadnějšího bodu kontinentální Evropy.

Tenhle jev „se pro velký úspěch každý večer opakuje, přičemž Slunce dodržuje svou profesionalitu, nedbá svého ega, ale nikdy se ani na okamžik nevrátí, aby se po zatleskání přihlížejících uklonilo.“ Tohle je jeden z vícero pozoruhodných postřehů, třeba spolu s tím, že by bylo fajn, kdyby z lidí dokázal oceán vyplavit to nepotřebné jako kupříkladu hloupé předsudky. Vedle těchto postřehů se na stránkách objevují také moudra, která jsou opravdu moudrá! „Za vším, co se člověku děje, jsou jeho vlastní myšlenky.“ Nebo: „I u nás je spousta krásných věcí, kterých bychom si nevšimli, kdybychom na pár dnů, týdnů či měsíců nevyrazili za humna.“ Případně: „Děti vinařů snídají burčák.“

 

 

No, oproti Itálii se Portugalsku tolik prostoru nevěnuje, a tak po „situaci kolem Simony Stašové“ (ve Francii zase číhal „Tomáš Matonoha“) vyrážíme se třemi výjimečnými průvodkyněmi na Krétu, kam se dostaly v podstatě náhodou a kde i v případě menších nesnází podle všeho vždycky vítězí pohostinnost a ochota místních. Ve vsi s názvem Sempronas by se chtěl asi ubytovat každý, zatímco veganská zmrzlina zrovna lákavě nezní. Trik mnichů, jakým chtějí ošálit pánaboha, nedává dost dobrý smysl, protože jejich vševidoucí a vševědoucí šéf by ho měl přece hned prokouknout. Pokec v pirátském baru starého hippie Kréťana (nikoli Kreténa), co zná Václava Havla i Emila Zátopka, mohl být také docela přínosný.

Zápisky z cest jsou fajn. Akorát si po dočtení možná uvědomíme, proč se ještě nejedná o tradičního provůdce. Zatímco klasický průvodce má nalákat k tomu, abychom do dané země vyrazili, tady jsou texty napsané tak pěkně a trefně, že máme pocit, že jsme na všech místech byli s autorkami (Bára Seidlová je vedena jako Koordinátorka projektu a Nikola Zbytovská jako Koordinátorka koordinátorky)! Jenom bychom se bývali obešli bez kapitolky o sousedově dědovi, a taky o té k použitým fotografiím, protože nedávají tak docela smysl a navíc působí, že jdou trochu proti životní filozofii třech zúčastněných dam. V závěru se ještě vyskytuje pět stránek na vlastní zápisky a odpovědi na čtyři lehce zapeklité otázky. Každopádně, celá kniha – myšlená podle podcastu de facto jako čtení ke kafi – se dá přečíst za jedno odpoledne. A je to fajnově strávené odpoledne.

KNIHA JE PATRNĚ NEJVÝHODNĚJI K DISPOZICI V E-SHOPU DOBRE-KNIHY.CZ

FOTO: FDb.cz, dobre-knihy.cz