Rozhovor: Tereza Sklenářová … ČÁST TŘETÍ

 

 

DOKUMENT JOSEF GRUSS: JEN PRO TEN DNEŠNÍ DEN JE KE ZHLÉDNUTÍ TADY

FDb: Vedle Kristiána napsal Josef Gruss scénář k filmu Těžký život dobrodruha, který jest, kromě jiného, v podstatě nadčasovou parodií na noirové filmy, přestože vzniknul ve stejném roce jako Maltézský sokol, obecně označovaný za první film noir. Myslíš, že je tenhle film nedoceněný?
Tereza Sklenářová: To je těžké. Parodie je žánr, který reaguje na něco současného. Dobrodruh parodoval cliftonky, nickkarterky, wallacky a další brakové sešitové detektivky té doby, tedy něco, co už dnešní diváci a čtenáři neznají. Pobaví je spíš parodie Jamese Bonda nebo akčních filmů. Třeba Pytlákova schovanka se strefuje do kalendářové literatury a ženských románů „Večery pod lampou“. Mnohé motivy se opakují i v dnešních telenovelách a nekonečných seriálech, ale není to totožné. Zatímco předválečné komedie nestárnou, parodie dle mého trochu ano. K nedoceněnosti Dobrodruha ještě dodám, že téma vstupu kýčovitého hrdiny do života spisovatele by si rozhodně zasloužilo remake. 

Je pravda, že spisovatel Vladislav Vančura, který psal tehdy posudky na scénáře, v tom na Těžký život dobrodruha napsal mimo jiné to, že „je nelogické, že by úspěšný komisař věnoval se svými kolegy tolik času tomu, aby tímto způsobem přesvědčil spisovatele Crispina k tomu finálnímu poselství.“ Souhlasíš?
Ano, takto skutečně zněla Vančurova výčitka. Nesouhlasím s ní. Proč by některý umíněný kriminalista nemohl bojovat proti braku nebo bulváru nějakou podobnou blamáží? Dokážu si představit komisaře, kterého by literární braky štvaly natolik, že by byl ochoten obětovat třeba jeden týden své dovolené a strávil ho se spisovatelem špatných detektivek. Proč ne?

Každopádně ani jeden z těch dvou scénářů, pod kterými je podepsaný Josef Gruss, nevzniknul podle jeho původního námětu. Kristián má předlohu v divadelní hře Yvana Noého, s námětem na Těžký život dobrodruha přišel Vladimír Tůma, syn ve své době velmi oblíbeného spisovatele Ladislava „Zevlouna“ Tůmy. Jak je podle tebe možné, že se tak kreativní člověk jako byl Josef Gruss, podílel jenom na dvou scénářích?
Nepůvodnost Kristiánovi vyčítali už tehdejší kritici. Podle mého neprávem. Původní francouzská hra má natolik jiné vyznění, jiné povahy postav, jiný konec … O diametrální proměně námětu jsem dávala dohromady článek pro náš web NFA. Knižní předlohu Těžkého životu dobrodruha jsem nečetla, nemohu tedy soudit. Josef Gruss krom scénářů dvou úspěšných Fričových filmů, tedy Kristian a Dobrodruh, pracoval celkem na devíti nerealizovaných scénářích, které se dostaly do různé fáze přípravy. Pět scénářů napsal sám, na dalších spolupracoval s režiséry M. J. Krňanským a Karlem Jernekem. Většina z nich byla doporučena ke zfilmování. Film Medvědí tanec s Václav Vydrou, Vlastou Fabianovou a Grussem v hlavních rolích už byl dokonce na spadnutí. Bylo určeno obsazení i režisér, tvůrci obdrželi povolení pro natáčení a měli rezervované barrandovské ateliéry na březen a duben 1945 … Jenže zrovna musel přijít konec války. Čili Gruss měl scenáristicky velmi dobře našlápnuto. Bohužel „nedošlápl“.

Podle Hostince „U kamenného stolu“ a Těžkého života dobrodruha to vypadá, že Josef Gruss měl hodně rád grotesky. Můžeš to potvrdit?
Určitě, dokonce sám některé amatérské grotesky natáčel se svým švagrem, spisovatelem Františkem Kožíkem pro pobavení přátel za Protektorátu. V dokumentu na to vzpomíná neteř Alena. Tato elegantní dáma se mimochodem v jedné ukázce objevuje jako buclatý kojenec. 

Určitý dobrý vliv na kariéru Josefa Grusse měl Otakar Vávra. Nepřímý například v tom smyslu, že díky němu Adina Mandlová odmítla film Eva tropí hlouposti, takže Martin Frič obsadil Natašu Gollovou, se kterou si Gruss před kamerou výborně rozuměl. Přímý v tom smyslu, že ho obsadil do Roziny Sebrance a Nezbedného bakaláře. První z těchto filmů vzniknul díky tomu, že se Miloš Havel obával znehodnocení peněz po válce, a tak je tímhle způsobem investoval, přičemž titulní úlohu ztvárňuje Marie Glázrová, spolužačka Josefa Grusse z konzervatoře. Druhý zase, pro zajímavost, využil kostýmy z filmu Paracelsus od Georga Wilhelma Pabsta. A Otakar Vávra samozřejmě taky napsal scénář k Hostinci „U kamenného stolu“. Podařilo se ti zjistit, proč si ho Josef Gruss nenapsal sám?
Nápad zfilmovat Poláčkův román nevzešel od Grusse. O Hostinec se zajímalo mnoho filmařů už za Protektorátu. Scénář nakonec napsal Otakar Vávra spolu s Vlastimilem Radou, který kryl Poláčka. Práce na přípravě filmu ale přerušil konec války. Vávrovi bylo pochopitelně líto zahodit energii investovanou do scénáře a film zadal v roce 1948 do výroby v barrandovské skupině, kterou vedl. Režírovat to ale nechtěl. Určitě věděl, že nové politické garnituře se komedie z měšťanského prostředí líbit nebude. Komedie také nebyly jeho primární parketa. Proč padla volba zrovna na Josefa Grusse, je otázkou. Vávra mohl námět svěřit k režii kterémukoli svému kolegovi-režisérovi. Ale možná tušil, že by snímek znamenal pro dotyčného kariérní problémy. Josef Gruss byl v té době především vážený člen Národního divadla, zdánlivě mu tedy nic nehrozilo. Jen to, že svou režisérskou kariéru skončí dřív, než začala.

Takže proto Josef Gruss žádný další film nikdy nerežíroval?
Podle vzpomínek neteře Aleny dostal Gruss za režii Hostince stranickou důtku. Soudruzi film odsoudili jako škodlivý brak. Gruss se pak několik let ve filmu neobjevil ani jako herec.

Jakou známkou jako ve škole bys tedy Josefa Grusse ohodnotila za režii Hostince „U kamenného stolu“?
Na známkách v životě přece tolik nezáleží. Místo čísla raději poukážu na častou reprízovanost filmu. Hostinec nestárne. 

 

Tereza Sklenářová

Josef Gruss napsal čtyři knihy. S poctivostí nejdál dojdeš, Můj přítel Julius, Nevěřte na duchy, Jedna paní povídala. Četla jsi je?
Četla jsem všechny. Jsem Grussova fanynka číslo jedna. :-) Dobře jsem se u nich bavila. Dobové recenze přirovnávaly Grussův styl k Haškovi nebo Jirotkovi. Kdo má rád tyto autory, doporučuji. Navíc nejde jen o slovní humor, Gruss v těch románech zachycuje autentickou atmosféru Protektorátu. Jak viděl nemocné zesláblé lidi vysílením padnout na ulici kvůli nedostatku kvalitních potravin a léků, jak pijáci obcházeli omezení prodeje alkoholu ... Nebo co se stalo, když nějaký odvážlivec ukradl v přeplněné tramvaji příslušníkovi SS z pouzdra revolver.

Josefu Grussovi byla věnována i jedna část pořadu Úsměvy. Dívala ses na ni, ať už pro inspiraci nebo naopak proto, aby se jí tvůj dokument příliš nepodobal?
Dívala. Úsměvy tehdy uváděl ještě pan Svěrák. Mapovala jsem si všechny existující AV záznamy Grusse. Restrospektivy měly společný jeden rys, že všechny o Grussovi mluvily především jako o Zdeněčkovi z komedie Eva tropí hlouposti. Byly zjednodušující, což jsme my být nechtěli.

Josef Gruss působil v kabaretu Červené eso, kde se mimo jiné hrála i jeho hra Loď živých. Předpokládám, že vedle toho, že chtěl tenhle kabaret využít oblíbenosti Osvobozeného divadla, kde Josef Gruss taky působil, měl navazovat na kabaret Červená sedma, který zaniknul deset roků předtím …
Předpokládáš správně. Eso je v kartách vyšší než sedma. Červené eso chtělo Sedmu trumfnout. Ale měli to špatně vymyšlené. Dělat politický kabaret v nočním podniku, kde mají na útratu jen bohatší, a zároveň se do té smetánky trefovat, byl špatný byznys plán. Jen dělničtí diváci nemohli kabaret nikdy uplatit. Jára Kohout má ve svých pamětech rozkošnou vzpomínku, jak nakonec komunistický kabaret rozkradl sám sebe.

Josef Gruss hrál v divadlech na Moravě, a pak jej samozřejmě Karel Hugo Hilar vytáhnul do Národního divadla, kde vydržel devětatřicet roků. Během jeho působení mu mimo jiné Karel Čapek osobně poděkoval za roli Toniho v Matce. Taky se tam znova potkal i s Bedřichem Karenem, který ho ve 20. letech připravoval na zkoušky na konzervatoř. Měla jsi možnost vidět ze záznamu nějaké celé představení Josefa Grusse z Národního?
V archivu ČT se dochoval záznam Macháčkova Poprasku na laguně, ve kterém stařičký Gruss exceluje při tanci a zpěvu. Divadelní ústav má nesčetně záznamů, ale v těch má Gruss bohužel už jen štěky. Ale jsou to skvělá představení. Jaká škoda, že je „běžní smrtelníci" neuvidí. Obrazová kvalita je pro dnešní televizní vysílání nedostatečná. Ale ten ansámbl! Všichni ti Hrušínští, Medřické, Högerové, Záhorští, Glázrové a spol. na jednom jevišti …

Nemůžeme nezmínit Grussovu kariéru v rozhlase. Co bys z ní ty sama vyzdvihla?
Gruss spolupracoval s rozhlasem prakticky celý život. Dochovaly se jeho rozhlasové hry, povídky, satirické scénky a skeče, rozhovory nebo pásma anekdot. Například protektorátních, které Grussovi vyšly také knižně. Mě nejvíc zaujaly jeho vzpomínky na dětství, když vyrůstal na vinohradské ulici ještě za Rakouska-Uherska, a zážitky z divadelního zákulisí Osvobozeného divadla. Z nedochovaných nahrávek by mě zajímala jazzová suita Plakáty, kterou ve 30. letech napsal s E. F. Burianem. Střídaly se v ní recitační partie se zpívanými songy a hudbou. V pozůstalosti je sice přepis textu, ale to není ono. 

Stejně jako další čeští herci a české herečky, byl i Josef Gruss za války totálně nasazený. Zjistila jsi, jakou práci musel konkrétně vykonávat?
V předsádce knihy Můj přítel Július Gruss s humorem sobě vlastním píše: „Byl jsem totálně nasazen v nesmírně válečně důležitém odvětví. Lepil jsem krabičky na prášek k leštění nádobí.“ :-)

Větší roli hraje ve filmu Panenka, který by nebýt bratrů Čapkových patrně nevzniknul, protože se v něm řeší roboti. Partnerkou mu je Věra Ferbasová, která později radši přerušila hereckou kariéru, aby za války nemusela hrát v německých filmech. Podařilo se ti najít nějakou málo známou zákulisní informaci nejen o tomhle filmu, ale klidně o kterémkoli jiném, ve kterém Josef Gruss hraje?
Přímo k Panence nic nemám, ale ke Kristiánovi a jeho písni Jen pro ten dnešní den. V pozůstalosti Josefa Grusse je originál textu písně. Gruss v něm napsal: „Nesmíš se ptát, co bylo včera, bude zítra SNAD“. Poslední slůvko „snad“ vystihuje nejistotu protektorátní okupace. Skončí někdy? Nebo už nás bude navždy ovládat Německo? Nebo někdo jiný? Ve filmu si Oldřich Nový tuhle větu změnil: „Nesmíš se ptát, co bylo včera, bude zítra ZAS“. Drobná, ale zásadní změna, nemyslíš? Vyznění je pohodovější, bezstarostnější. Prostě bonvivánské mávnutí rukou, žádné obavy či napětí.

Hypotetická otázka na závěr. Kdyby existoval stroj času a tys měla možnost se na krátkou dobu vrátit do minulosti, na co by ses Josefa Grusse zeptala?
Krásná otázka. Grussovi zemřel tatínek v šesti letech. Jako osmiletý s kamarády vyráběl obvazy pro vojáky vracející se z fronty první světové války. Jako mladík zažil teror nacistické okupace. Později komunistické čistky v Národním divadle, kdy musel obhajovat své napadané přátele. Velmi toužil mít děti, ale se svou ženou je mít nemohli. V roce 1968 své rodině napsal, že dvě okupace za jeden život jsou příliš … Přesto byl dobrým duchem (nejen) divadelního souboru. Rozesmíval kolegy, byl laskavý k nováčkům. Do poslední chvíle neztrácel optimismus. Zeptala bych se ho, za co je v životě vděčný.

PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY

DOKUMENT JOSEF GRUSS: JEN PRO TEN DNEŠNÍ DEN JE KE ZHLÉDNUTÍ TADY

FOTO: archiv Terezy Sklenářové