Kategorie: Speciál
Rozhovor: Tereza Sklenářová … část DRUHÁ
Autor: Tomáš Kordík -
Přečteno: 667x
DOKUMENT JOSEF GRUSS: JEN PRO TEN DNEŠNÍ DEN JE KE ZHLÉDNUTÍ TADY
Tereza Sklenářová: Jako koordinátorka agendy rešerší a badatelských dotazů komunikuji s lidmi, kteří NFA osloví s dotazem na konkrétní materiál nebo tematiku. Může jít o badatele-laiky, filmové tvůrce, ale i vědce a instituce jako jsou muzea nebo galerie. Rešeršní služba je komplexní proces. Máme sbírku filmových materiálů, která má různé fondy. Jde o hraný, dokumentární, zpravodajský, amatérský film a k tomu existují další sbírky jako písemné archiválie nebo orální historie. Rešerše jdou často napříč fondy, zpracovává je mnoho lidí, je to společné dílo. Mou starostí je, aby žadatel obdržel vše, co hledá, a aby kolegové měli optimální podmínky pro vypracování rešerše. Zároveň některé badatelské požadavky vyřizuji sama. Filmografové a katalogizátoři mají za úkol samotné zpracování sbírky. Je nás v oddělení čtrnáct. Popisujeme filmy, zpracováváme jejich metadata, identifikujeme materiály, věnujeme se akvizicím, staráme se o zabezpečení sbírky, ... Činností je mnoho, lidí málo.
Řekla bys, že ti při tvorbě dokumentu o Josefu Grussovi v něčem pomohlo právě to, že pracuješ v Národním filmovém archivu a že jsi předtím pracovala v archivu České televize?
Stoprocentně. Díky práci v ČT jsem tušila, jak je výroba koordinovaná. Bývalí kolegové mi pomohli s rešeršemi TV inscenací i s natáčením v prostorách televize. Točilo se např. v interní knihovně ČT nebo v mém oblíbeném archivním depozitáři „Propadlo“. :-) Díky práci v NFA vím, jak funguje poskytování archivních ukázek a jaká práva je třeba ošetřit. A samozřejmě tím, že sama rešerše zpracovávám, jsem věděla, kam sáhnout a jak hledat. Kolega Jarda Lopour mi poradil, jak efektivně vyhledávat v dalších archivech. Je to jedno s druhým.
Je v Národním filmovém archivu uložený například původní scénář ke Kristiánovi nebo je to záležitost Barrandova?
NFA uchovává tři kopie technického scénáře filmu Kristian. Jsou uloženy ve sbírce scénářů, která je badatelům k dispozici v Knihovně NFA. Část materiálů je uložena u nás, část na Barrandově. Přesnější odpověď rádi poskytnou moji kolegové z Oddělení písemných archiválií.
Specializuješ se na české filmy do roku 1945. Je tam mezi nimi nějaký klenot, o kterém se třeba tolik neví a který bys určitě doporučila ke zhlédnutí?
Klenot, to je otázka. Pro každého je cenné něco jiného. Já třeba ráda čtu i sbírám Pečírkovy Národní kalendáře, což je taková mravoučná kratochvilná četba z 19. století. A mají pro mne cenu i filmy na motivy této „kalendářové literatury“. Často jsou to dost naivní věci, ale svým způsobem milé. Odrážejí touhy a představy tehdejších lidí. Všechny ty nevinné chudé dívky a bodří chasníci, co navzdory úkladům dojdou svého štěstí. Pro někoho je to odpad, pro mě bizarní klenoty a perly. :-)
Pokud bych nutně měla jmenovat nějaké dobré méně známé filmy, napadají mne třeba Ze soboty na neděli, Takový je život, Chyťte ho, Bílý ráj. Všechny němé filmy s vynikající komičkou Anny Ondra. Zajímavé jsou příběhy „z periferie“ jako Bahno Prahy nebo Milenky starého kriminálníka. Parádní jsou městské a avantgardní dokumenty Praha v záři světel, Bezúčelná procházka, Žijeme v Praze. Skvělý je baťovský propagační Střevíček, na kterém se podíleli Hackenschmied a Klos, nebo třeba osvětový Elektřina ve službách venkova. Pro poučeného diváka nebo nadšence jsou to známé věci, pro běžného diváka už méně.
Díky tomu, že televize často opakují ty nejpovedenější filmy jako Kristián, Ducháček to zařídí, Hotel modrá hvězda, Nebe a Dudy, Ryba na suchu nebo Nezbedný bakalář, vzniknul dojem, že ve 30. a 40. letech se u nás točily jenom výborné filmy, samozřejmě když pomineme ty propagandistické a kontroverzní jako Žid Süss nebo Jan Cimbura. Ale sleduješ současnou českou tvorbu?
Ve 30. a 40. letech se rozhodně netočily jen dobré filmy. Zastoupení braku bylo před válkou značné. Nedivím se, že někteří filmaři naivně doufali, že zestátněná kinematografie přinese kvalitativní posun. Jak jsem zmínila, pro mě jsou cenné i tehdejší „špatné“ filmy, neb jsou odrazem doby, reálií, zrcadlem chtěného, snů i odsudků…Německý propagandistický film Žid Süss bych do toho netahala. A Jan Cimbura byl slušný film, když si odmyslíte ty násilně vecpané ideologické scény. Současnou tvorbu sleduji. Ostatně NFA díky nabídkové povinnosti archivuje i současnou kinematografii. Kolegové filmografové tituly zpracovávají pro náš web Filmový přehled. Často probíráme novinky. A jsem také věrný divák ČT, takže… ano, současnou českou sleduji.
S kariérou Josef Gruss začínal ještě v němé éře s filmem Pražský flamendr, jehož mluvený remake vzniknul v roce 1941. Který jiný český film by podle tebe zasluhoval remake?
Každý špatný, který nevyužil svůj potenciál. :-) Nejsem fanynka remaků. Je to jako přepisovat knihu, protože dnešní čtenář nic s ošoupanou vazbou číst nechce. Proč? Co skvěle funguje, neopravuj. Lidé by se měli víc dívat na starší filmy. Ty by se neměly přetáčet, ale popularizovat, což NFA dělá. Česká kinematografie se započala v roce 1898. To do dneška to máme 127 let. Přesto spousta lidí sleduje jen filmy natočené za jejich života nebo za posledních několik let. Nevědí, jak se ochuzují. Setkala jsem se i s názorem „nedívám se na nic černobílého“. To mě zabolelo.
Jak náročné bylo získat informace o Josefu Grussovi? Ve filmu promluví jeho neteř Alena Kožíková, ale kde všude jsi jinak pátrala?
Hlavním zdrojem byly vzpomínky paní Aleny a Grussova bohatá pozůstalost. Osobní korespondence, poznámky, sešity s originály písňových textů, nevydané povídky, úvahy, sbírky vtipů. Sestavoval si fotografická divadelní alba a sbíral novinové výstřižky s divadelními recenzemi. Nejzásadnější ale pro mne byly jeho nikdy nezveřejněné memoáry, které nazval ironicky „Antipaměti čili nevzpomínky“. Mnohé cenné nahrávky má také Český rozhlas, fotografie poskytly Národní divadlo či Divadelní ústav.
na fotce zleva: Tereza Sklenářová, Kateřina Macháčková a Libuše Rudinská
Víš, jestli má Josef Gruss ještě další žijící příbuzné?
S manželkou bohužel neměli děti. Pokud vím, paní Alena je jediná žijící příbuzná. Vztah k Aleně byl z Pepíkovy strany spíš na úrovni otcovské a kamarádské, než strýc-neteř. Byl na ni hodně fixovaný. Dcera, kterou neměl, kterou miloval a vážil si jí.
Jak probíhal výběr archivních materiálů, které se nakonec v dokumentu objevují? Známá scéna z filmu Eva tropí hlouposti byla na úvod asi jasná …
Ano, ctitel Zdeněk v Evě je Grussova nejvíce vzpomínaná role. Musela se tedy objevit hned v úvodu. Co se dalšího výběru týče, spolu s režisérkou jsme nakoukaly vše, co šlo. Poznamenávaly jsme si zajímavé scény, řadily je dle nálady, tématu ... A pak jsme jich použili asi 0,0001 procent. :-)
Spolu s režisérkou Libuší Rudinskou jsi podepsaná i pod scénářem. Helena Třeštíková mně říkala, že scénáře k jejím dokumentům se rodí nikoli před natáčením, ale až zpětně. Nicméně ty jsou časosběrné, což je trochu jiná disciplína. Takže jak vznikal váš scénář?
U klasické biografie, která se drží životní posloupnosti, byl postup nasnadě. Šlo jen o to vypíchnout, jaké motivy jsou nejzajímavější a k čemu máme materiály a vzpomínky, a také kdo bude hovořit k čemu. Sepsala jsem kostru, kterou jsme pak s Libuší proškrtávaly, diskutovaly nad motivy u sklenky vína. Moc ráda na odpoledne a večery strávené nad scénářem vzpomínám. Bylo to prosévání. A pak samozřejmě čekáte, co z natáčení skutečně vyleze.
Josef Gruss režíroval jediný film. Konkrétně Hostinec „U kamenného stolu“, který kdysi Zdeněk Svěrák „pro okouzlující herecké výkony a Poláčkův humor“ označil za jeden z filmů svého srdce. Zkoušeli jste pro dokument oslovit i jeho?
Vidíš, to se dozvídám až nyní. Ale neudivuje mne to. Je to skvělá komedie. Troufnu si říct, že většina lidí netuší, kdo ji natočil. Přičítají ji třeba Fričovi.
A co oslovit Jaromíra Hanzlíka, který si s Josefem Grussem zahrál ve filmech Učedník kouzelníka Čáryfuka, a taky Slasti Otce vlasti, byť tam nemají žádnou společnou scénu?
Pana Hanzlíka jsme oslovili, ale bohužel si nenašel čas.
Ve filmu promlouvá taky teatroložka Ladislava Petišková. K tématu Josef Gruss by určitě měli mít, co říct i Pavel Taussig, kdybyste natáčeli třeba ještě v první polovině předminulého roku, Pavel Jiras nebo Stanislav Motl …
Pavel Taussig napsal zajímavé články o produkční historii Hostince. Mysleli jsme na něj a pěkně nás namíchl, když bez varování umřel. Zvažovali jsme i jiná jména, ale potřebovali jsme teatrologa, filmového historika a odborníka na moderní dějiny. Nakonec jsme lépe vybrat nemohli. Zejména paní Petišková byla výhra v loterii. Je to skvělá vypravěčka, navíc velmi šarmantní a sofistikovaná dáma. Jako ona chci jednou zestárnout.
Byl Jan Vondráček první volba pro načtení komentáře?
Rozhodně. V dokumentu se střídají autentické nahrávky Grussova hlasu s namluvenými úryvky z jeho pamětí. Oba hlasy k sobě musely výrazově sedět. Pana Vondráčka mám naposlouchaného z audioknih a byl pro mne jedinou volbou. Má nesmírně podmanivý hlas.
TŘETÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
DOKUMENT JOSEF GRUSS: JEN PRO TEN DNEŠNÍ DEN JE KE ZHLÉDNUTÍ TADY
FOTO: archiv Terezy Sklenářové