Recenze: Svatá

 

 

Scenárista Marek Epstein vymýšlí pro postavy ztvárněné nejen Jiřinou Bohdalovou pěkná, originální jména. Ve Vráskách z lásky byla Jana Furtáková (aka Jeanne DeFuro), v Kleci Květa Galová a teď Olga Térová, ovšem nedá se tvrdit, že by její jednání mělo nějak reflektovat význam toho slova. Zároveň nutno dodat, že Svatá není film o nějakém nečekaném twistu. V podstatě od začátku víme, že s jejím vyprávěním není něco v pořádku a že se s největší pravděpodobností bude jednat o podvodnici. Otázka zní, z jakého důvodu tak činí a co se stane, až se to provalí, resp. jestli se to vůbec provalí. Přeci jen se nelze zbavit dojmu, že ve třetí dekádě jednadvacátého století se výrazně snížil počet těch, které zajímá pravda, spíše se dává přednost dobře podané lži. I tehdy, když se ví, že je to lež.

První prezident České republiky Václav Havel razil heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Sám si jakožto věčný odpůrce bolševické partaje zažil za minulého režimu svoje. To samé tvrdí Olga Térová, která byla s matkou dokonce odvlečena do bolševického lágru, kde se na nějaká lidská práva vůbec nehrálo. Teď ve svých devadesáti chodí s tímto příběhem po besedách, kde i před studenty a studentkami vzpomíná na ty nedobré časy, aby se už nikdy neopakovaly. K tomu dostala od státu odškodnění a vydala už dvě knihy, které se výborně prodávají, což těší nakladatele. A snad i její dceru, která pracuje jako učitelka a která knihy překládá do cizího jazyka, třebaže venku dosáhli z českých spisovatelů výraznějšího úspěchu patrně jenom Milan Kundera a Karel Čapek. Každopádně nelze podceňovat ani případný zájem Hollywoodu. Tenhle nevšední životní osud zaujme novinářku Dastychovou (výborná Pavla Beretová), která se rozhodne za každou cenu zjistit víc …

 


 

Pouze dva větší nedostatky má Svatá. Prvním je právě nižní rozpočet, kvůli kterému musely být vynechány některé momenty, jako například předávání státních vyznamenání nebo jeden z rozhovorů. Druhý představuje skutečnost, že ty, které vidíme před kamerou, někdy až příliš promlouvají jako postavy ve filmu, s čímž souvisí přespřílišná důvěřivost vůči cizí osobě, což je o to více zarážející, když se tato postava věnuje novinařině. Tohle platí hlavně pro dceru v podání Lenky Vlasákové, od které utekl manžel a vlastní dcera o ni nejeví zájem. Jinak ale dokáže díky dlouhému pobytu v zahraničí teprve dosvědčit, jak neskutečně moc si Češi oproti jiným národům závidí, a vedle toho sem tam přijde s hláškou typu: „Já tady ze svý maminky nenechám dělat dementního panáka, co si nepamatuje, co bylo před půl stoletím.“

Někdo může namítnout, že postava paní Térové se možná trochu prolíná s některými událostmi ze života její představitelky. Jestli, tak jen z malé části. Jinak se jedná o vícevrstevnou úlohu, která byla inspirována Věrou Sosnarovou, jaká byla jen o dva dny mladší než Jiřina Bohdalová. Její energie, s jakou i sedmaosmdesát (!) roků po svém debutu přistupuje k rolím, jest doopravdy obdivuhodná! V maskérně ji dokonce museli dělat starší. Ona energie zůstává i v současnosti, tj. navzdory pokročilejšímu věku, tak nějak očekávaná. Takže není divu, že i Svatou proměnila v herecký koncert (dokonce s tancem), nikoli neporovnatelný s projekty jako Fany nebo Nesmrtelná teta. O jejím vystupování ve skutečnosti ať si myslí kdo chce, co chce, ale všichni prostě musí uznat, že se jedná o fenomenální a všestrannou herečku, která by rozhodně měla dál pokračovat v kariéře. Ostatně po Markovi Epsteinovi vyžaduje po této dramatické poloze ještě jednu komediální.

 

 

Zápletka malinko nechává vzpomenout na Cenou české filmové kritiky oceněnou Oběť, kde si klučina vymyslel, že ho surově zmlátili. Akorát tam se řeší dilema mezi nenávistí veřejnosti a tím, co je morálně správné. Svatá naopak o dilematu není. Hlavní hrdinka, lépe řečeno hlavní postava, si přivlastnila cizí příběh a ničeho nelituje. Dokonce se místy nejde ubránit dojmu, že sama věří, že se jí všechna ta příkoří skutečně stala. V tom gulagu byla, což její důvěryhodnosti napomáhá, leč její působení tam mělo jiné kontury. Dělá to všechno proto, že ji to prostě baví? Nebo si po devíti dekádách uvědomila, že její život za mnoho nestál a v tomto našla způsob, jak mu dát smysl? Či snad chce lidem fakticky otevřít oči a zdůraznit, že zrůdnost bolševiků byla vskutku nekonečná? Tahle figura má zkrátka více pozoruhodných vrstev, takže v ní rozhodně je, co hrát. Neboli, jak říká její představitelka, je tam „maso na kosti.“

Svatá by měla být titulem o pravdě, morálce, toleranci, odpuštění, empatii a lásce, s čímž se určitě dá souhlasit. Zvláště onu empatii bude dobré vyzdvihnout, jelikož film svým vyzněním, které mimochodem – ač to tak na první pohled může vypadat – není zaměřené proti novinářům, nasazuje pověstného brouka do hlavy. Někteří pointu odsoudí, jiní schválí a další se v nejlepším případě hluboce zamyslí, možná i nad sebou samotnými. A to nejen zásluhou té pointy, nýbrž některých konkrétních replik, které dávají děj do širších souvislostí. V tom smyslu, že patrně každý divák a každá divačka bude znát někoho, kdo se charakterově nesmírně podobá některé z těch tří nejdůležitějších postav (původní název zněl Svatá Svatá Svatá). Ty přitom nemají výhradně kladné vlastnosti, tudíž tenhle počin tedy zároveň prakticky nastavuje zrcadlo společnosti. Daří se mu to velice solidně. Natolik, že znovu zamrzí, že projekty tria Epstein-Bohdalová-Strach nevznikají s ještě větším očekáváním, a taky s tím, že zamíří především na velké plátno, kam nepochybně patří.

FILM JE KE ZHLÉDNUTÍ TADY

FOTO: Česká televize