Recenze: Diego Maradona

 

 

Na svědomí ho má Asif Kapadia, jenž se předtím věnoval Ayrtonu Sennovi a Amy Winehouse, za jejíž portrét získal Oscara. Přiznávám, že ani jeden z těchto dokumentů jsem neviděl. Tímto s názvem Diego Maradona dotváří volnou trilogii. Hodně volnou, protože argentinský polobůh se má po všech eskapádách pořád čile k světu. Režisér dostal k dispozici přístup do jeho soukromého archivu. K tomu se mu do ruky dostaly záznamy, které pořídili dva kameramani, které najal Maradonův první agent, aby ho pokud možno co nejčastěji natáčeli, a vzácné materiály poskytla i fotbalistova bývalá manželka Claudia Villafañe. Zmíněný tvůrce je pak poskádal chronologicky za sebe tak, aby se dostal se stopáží na nějaké dvě hodiny.

Při vší úctě, tohle mně nepřipadá jako nějaké velké umění. Nehledě na to, že se nelze zbavit dojmu, že fotbal nebude nejoblíbenějším sportem toho Angličana s indickými předky. Není pochyb, že prohrabat se archivními záběry a vybrat, které zařadit do finálního sestřihu, muselo trvat dlouhé měsíce. V takovém případě ale platí, že deset režisérů = deset odlišných výsledků. A troufám si tvrdit, že Kapadiova verze by za takových okolností první příčku určitě nebrala. A není to o tom, že se soustředí výhradně na období mezi roky 1984 – 1991, kdy kopal za SSC Neapol. Potom totiž Diego vyměnil agenta a dál se to muselo obejít bez kameramanů.

Ti kolikrát pořídili záběry nikoli z tribuny, nýbrž od postranní čáry, což je určitě lepší a osobnější. Samozřejmě byli u toho, když pro Argentinu vybojoval titul mistra světa. Podíváme se tedy do šatny bezprostředně po finále, ve kterém sice neskóroval, ale nahrál v 84. minutě Jorgemu Burruchagovi na vítěznou trefu. Nechybí ani čtvrtfinále téhož turnaje proti Anglii, kde došlo jak na „Boží ruku,“ tak na unikátní sólo z poloviny hřiště, které je považované za jeden z nejkrásnějších gólů v historii Mundialů, jak se světovému šampionátu říká v Jižní a Střední Americe.

 

 

Několikrát se stane, že během záběrů uslyšíme hlas buď samotného Maradony, nebo jeho manželky či další osoby z Argentincova blízkého okolí. Netušíme však, jestli se jedná třeba o dobový nebo kolik roků starý záznam, eventuálně jestli Kapadia za Maradonou osobně vyrazil. Až distribuční materiály tuhle hádanku rozřeší. Správně je poslední varianta, přičemž by bývalo nemuselo být od věci udělat dokument o tom, co všechno je zapotřebí, když chcete udělat rozhovor s Diegem Armandem Maradonou, jehož fotbalovému umění se vyrovnal skutečně málokterý jiný hráč.

Vedle Pelého se musí zmínit Lionel Messi, kvůli němuž se vlastně o jeho krajanovi Maradonovi pořád mluví. Neustálé srovnávání a připomínání, že dvaatřicetiletý borec, o kterém se tvrdí, že musí pocházet z jiné planety, zatím svou rodnou zemi nedovedl k zisku poháru pro mistra světa, má taky svůj podíl na tom, že osmapadesátiletý Diego zůstával aktuálním tématem i tehdy, když se uklidil do Spojených arabských emirátů, Běloruska a Mexika. Režiséři televizních přenosů z velkých fotbalových turnajů na něj pak s velkou oblibou nechávají namířit kamery, protože jeho vášeň a touha po argentinském úspěchu jsou neutuchající a podtrhávají oblíbenost a důležitost sportu (pravda, v rámci fair play by při výhře nemusel soupeře častovat zdviženými prostředníčky, nicméně takový holt v tom zápalu prostě je).

Dobře, že film opakovaně nezmiňuje tu vábničku o tom, že Diego má rád fotbal a svou rodinu a je to hodný chlapec, zatímco Maradona bral kokain a přátelil se s Camorristou Carminem Guilianem. Přeci jen se jedná o stejnou osobnost, která je „geniální a zároveň sebedestruktivní.“ To je pravda pramenící s největší pravděpodobností z toho, že kluk z ulice prostě nebyl na takovou slávu a popularitu připraven. Není první, ani poslední, komu se to přihodilo. Zvláště v Itálii to funguje trochu jinak, ať už jste v Neapoli, Římě či Turíně. Pavel Nedvěd sám vyprávěl, jak nebylo a stále není možné vyrazit s rodinou třeba do kina nebo na večeři.

Některé otevřené i neviděné záběry překvapí jistě i ty, kteří nejpopulárnější sport na světě pečlivě sledují. Kupříkladu bitka po zápase, ve které se Diego Maradona pere jako o život, zůstávala dosud ve stínu "kung-fu" kopu Erica Cantony. Vtipná je první otázka novináře na první tiskovce (pochopitelně se týkala Camorry). Pak pobaví, jak sedí na posteli s pohárem od sochaře Silvia Gazzanigy, jaký si přeje pozvednout nad hlavu každý fotbalista na světě, a přitom se věnuje i fotkám nahých žen za sebou. Dočkáme se i záběrů z rodinného archivu, kde kupříkladu učí malou dcerku nadávat na nějvětší konkurenty Neapole. Prostor si ukrojí taky povídání o údajném nemanželském synovi.

 

 

Za jeden z nejdůležitějších mezníků v osobním i profesním životě Diega Armanda Maradony se dá považovat semifinále MS 1990, které se konalo v Itálii a které svedlo dohromady na neapolském stadionu San Paolo domácí výběr s Argentinou. Kapitán jihoamerického státu prohlásil cosi ve smyslu, že „je natolik populární, že celý Apeninský poloostrov bude určitě fandit jemu.“ A když potom Argentina i díky jeho v rozstřelu proměné penaltě postoupila do finále, stal se veřejným nepřítelem č. 1. Dokladem budiž pozdější týmový večírek, na kterém sedí úplně sám, zatímco ostatní se baví.

Přitom na jihu Itálie byl za boha, přesto následoval pád. Trochu to možná připomíná příběh The Beatles a prohlášení Johna Lennona, že jsou „populárnější než Ježíš.“ Na druhou stranu to ledacos vypovídá o poněkud pochybnější lidské povaze. Musel tedy následovat odchod a dalším skandálům (např. z MS 1994) či kamaráčoftům s Fidelem Castrem se film už nevěnuje. Následuje střih až do roku 2004, kdy značně silnější bývalý fotbalový génius promlouvá v televizi k národu. Nutno podotknout, že mu pro jeho umění bylo nakonec všude odpuštěno. Včetně Kampánie. Dodnes není neobvyklé, když se na stadioně objevují při zápasech v ochozech jeho podobizny. Přeci jen dovedl tehdy podceňovaný klub ke dvěma titulům v italské lize a k vítězství v Poháru UEFA. Není divu, že neapolský rodák Paolo Sorrentino neopomenul Maradonu zmínit při své děkovné řeči, když přebíral sošku za Velkou nádheru.

Diego Maradona je mnohými vnímán jako rozporuplná osobnost a stejně tak rozporuplný jest i tenhle dokument. Vedle té sportovní stránky se místy zbytečně stáčí až k bulváru. Ale přesto se může dost dobře stát, že z něj diváci a divačky budou nadšení. Pro mě jest nesourodý a nekomplexní, třebaže by pro komplexnost bylo vzhledem k Diegovu pestrému životu asi opravdu nezbytné, aby vznikla druhá část. „Do Neapole přijel jako hrdina, na stadionu ho vítal osmdesátitisícový dav jako hvězdu. Ze země ale odjížděl nenápadně a úplně sám. Pod povrchem je film trochu jako Scorseseho Špinavé ulice,“ prohlásil režisér Asif Kapadia. A Scorseseho Špinavé ulice jsou mimo jiné počinem, jaký určitě už nemusím vidět znova. Pro srovnání to také znamená, že zatímco u Pavarottiho si dovedu představit, že po zhlédnutí probudí (i kdyby jenom dočasný) zájem o operu, Diego Maradona vás úplně nepřinutí k tomu, abyste začali zbožňovat fotbal. 

FOTO: Aerofilms