Váleční fotografové (a válečné fotografky typu Lee Miller) a váleční zpravodajové přemýšlejí jinak, což by si mohli uvědomit i jejich neváleční kolegové. Musí jim být jasné, že na otázku, jestli měl někdy chuť ve válečné zóně se vším praštit, zmizet a už se nikdy nevrátit, pochopitelně nedostanou kladnou odpověď, protože snad berou přímo jako svoje poslání, že to někdo přece musí vidět a zdokumentovat, aby to viděli i ostatní. To, že to neuvidí nebo že před tím budou přivírat oči, v žádném případě neznamená, že se to neděje a že to neexistuje. Podávání svědectví a pravdivých informací z ozbrojených konfliktů jest činností nesmírně záslužnou. Věnovali, věnují a bohužel se i budou věnovat (jelikož lidská rasa je v některých ohledech prostě nepoučitelná) novináři z nejrůznějších míst planety Země. Můžeme být rádi, že jeden z nich pochází z České republiky.

Válku tedy sledujeme jeho očima, což se dá také proto, že ovládá ukrajinštinu. Zdaleka ne všechny záběry pořídil on sám. Vydali se za ním čeští tvůrci. Nejde však o to zachytit konflikt jako takový, nýbrž tedy Dorazínovo počínání v jeho průběhu. Dojde na přípravu na živé vstupy, z nichž jednoho budeme svědky. Dojde na vcelku trefné přirovnání diktafonu k pistoli. Dojde na jeho pomoc při rozvážení chleba lidem, kteří se schovávají před ubožáckými bolševickými útoky, po kterých zůstávají rozbombardované domy i mrtví lidé. Někteří skeptici, resp. spíše dezinformátoři údajně autory podezřívají, že natáčeli v naaranžovaných kulisách. Patrně neexistuje mnoho přízemnějších tvrzení, než právě tohle.

Ten obraz zkázy skutečně vyvolává vztek nad tím, kam až je schopný člověk vůči člověku zajít. Navíc prostě jenom proto, že může a že se mu zrovna chce, tj. bez jakéhokoli pádného/ospravedlnitelného důvodu. Určitě není od věci zmínit oscarový dokument 20 dní v Mariupolu, který byl uveden v rámci festivalu Jeden svět (Válečný zpravodaj běžel pro změnu na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě). Jeho tvůrci se dostali přímo do bitvy. Tady se hlavní protagonista, který po dlouhém pobytu na Ukrajině nejistotě, jak už se to tak stává, zjevně přivyknul a působí dojmem, že má pro strach uděláno, nedostal do přímého kontaktu s vojáky, nicméně po celou dobu sledování cítíme, že situace rozhodně není bezpečná. Slyšíme výbuchy, dokonce i padající rakety zahlédneme.

 










 

Plus zasluhuje jenom ta spíše letmá zmínka o tom, že život válečného zpravodaje se příliš neslučuje s rodinným životem. Asi je dobře, že nezbyl prostor na žádné existencionální úvahy. Místo toho si můžeme poslechnout racionální argumenty člověka, který má onen neocenitelný „inside look“. Samozřejmě se dočkáme setkání s dalšími lidmi, z nichž největšího nepochopení se dočká paní, která pořád něco vypráví, neboť si na rozdíl od nás neuvědomuje, že by pro ni bylo tisíckrát přínosnější, kdyby jenom poslouchala ostatní. Nejvíce prostoru dostává ochotný Oleg s rodinou, který se měl možnost podívat i k nám. V této souvislosti nutno dodat, že na přetřes bude vedena i otázka, jak se na ukrajinské uprchlíky dívají Češi. Někteří dokonce prohlásili, že už jsou z války unavení, přestože na území východního souseda Slovenska sami vůbec nevyrazili.

Válečný zpravodaj vlastně taky připomíná, že nějaká únava při obraně vlastní země a svobody nepřipadá v úvahu. Úvaha naopak nastává nad tím, jestli by bývalo tenkrát v osmašedesátém nestálo za to se proti bolševické okupaci, resp. už předtím v devětatřicátém proti té nacistické (jelikož bunkry na hranicích nejen v Krkonoších k tomu nachystané byly), výrazně bránit. Tak, jako to od února 2022 předvádějí Ukrajinci, kteří se ovšem můžou – a věřme, že i po znovuzvolení Donalda Trumpa dále budou moct – spolehnout na pomoc jak od USA, tak od dalších zahraničních států. Každopádně, k dokumentu Válečný zpravodaj dodojme, že stopáž dosáhla pouze na nějakých 78 minut, takže prostor na další emotivní záběry znova byl. Zároveň platí, že když už k tomu bolševickému nápadu bolševického prezidenta o bolševické invazi muselo dojít, tak je rozhodně dobře, že tento film vzniknul, ač od něj dostaneme přesně to, co jsme čekali.

FOTO: Aerofilms