„V tomhle případu se zvrtlo snad úplně všechno.“ Věta, kterou na úvod pronese režisér filmu Jirka Sádek. Absolvent písecké FAMO, který v minulosti stvořil například Polednici (nikoli Popelnici), se párkrát ukáže před kamerou. To jakožto režisér dokumentárního filmu samozřejmě může, nicméně v momentě, kdy volíte true crime subžánr, tj. zabýváte se skutečným případem, který přinesl někomu smrt, by bývalo bylo záhodno, aby výstupy vypadaly trochu jinak. Ostatně celý formát tohoto počinu nás neustále nutí přemýšlet. To by samo o sobě bylo samozřejmě ideální. My však přemýšlíme nad věrohodností všeho, co kdo z účinkujících řekne.

V létě měla premiéru Kauza Kramný, která se rovněž zabývá hojně medializovaným případem. Její tvůrci předvedli záslužnou investigativní práci a napínavý koncept, který nutil k okamžitému zhlédnutí další části. A to jich je dohromady pět. Zároveň se jim dařilo vyhnout se bulvárnímu přístupu, což se těm, kteří stvořili dokumentární Anetu, tak docela nedaří. U jejího by přitom mělo být ještě snadnější se takovému přístupu vyhnout, přestože se zemřelá/zavražděná nevyhýbala užívání kokainu. V bytě v Letňanech, který sdílela s jistou Kateřinou a jejím libanonským přítelem Ahmadem, skončil její život dne 20. září 2014. Následoval řetězec událostí, které jsou zahalené tajemnem a vybízejí k vytváření konspiračních teorií.

Na rozdíl od zmiňované Kauzy Kramný, jejíž autoři v čele se režisérem Petrem Hátlem sbírali drobky tak poctivě, že by nebylo až tak velkým překvapením, kdy v závěru s jistotou řekli, co se tenkrát v Egyptě stalo, tak ti, kdož stojí za Anetou, už na začátku upozorňují, že si nechtějí hrát na Sherlocka Holmese. Chtějí, abychom si obrázek udělali sami. Nebudou tedy chtít dedukovat a ukazovat prstem na konkrétního (domnělého) viníka. Jejich podezření však padá na Ahmada. Pět roků byl pryč a najednou se jim ho podařilo na Vánoce 2023 dostihnout při nákupu v pražském supermarketu. Točili ho tajně, takže jeho tvář neuvidíme. Jasně jim řekne, že kontakt na sebe nedá, že se případně ozve. Krátce poté čteme v závěrečném dovětku, že se mu ozvali, ale nic z toho nebylo. Už v distribučních materiálech se rovněž dozvídáme, že ran měla Aneta na těle třináct, zatímco na plátně se mluví o devíti.

 










 

Nesedí věci ve výpovědi svědkyně, nesedí věci v konceptu filmu. Možná by bylo dobré, kdyby místo režiséra zaujala před kamerou post nějaká veřejně známá osobnost, která má díky svému dlouhé roky trvajícímu férovému vystupování neochvějnou důvěru veřejnosti. Navíc, do určité míry máme dojem, že režisér občas pozapomíná na to, že vytváří dokument a vtěsnává do něj prvky typické pro hraný film. Teď nejde o zinscenovávání toho, co se v bytě podle výpovědí svědků (kteří byli na kokainu) stalo. Například se přihodí, že střihne v momentě, kdy vypovídající, ač pravděpodobně nevědomky, udělá nějaké gesto, které naznačuje, že by mohl lhát. Obyčejným střihem se přece dají v souvislosti s řečí těla i v rámci dokumentu dodat zúčastněným „herecké výkony“.

Čili když potřebujete mít vedle klaďasů i záporáky, můžete si je vytvořit. U některých se to automaticky nabízí (Ahmad, který je cizinec, působí podezřele a pořádně o něm nikdo nic neví). A trochu to vypadá, že volba v tomto směru padla také na zkušeného kriminalistu Jana Štočka. Jakoby chtěli tvůrci naznačit, že eventuálně ví něco, co veřejnost ne. Už předtím se totiž mluví o tom, že policie možná naschvál ve vyšetřování pochybila, jelikož Ahmad by mohl být jejím informátorem. Na druhou stranu se nedá s určitostí rozklíčovat, jestli si režisér stoprocentně uvědomoval, že střihnutím na konkrétním místě zpochybňuje prohlášení daného účinkujícího/dané účinkující. Každopádně platí, že nejasnosti okolo Anetina případu tímhle svým dokumentem neosvětlil, naopak je spíše ještě prohloubil. Pak fakticky není snadné si udělat jakýkoli obrázek.

Aneta je film, který si například obhájí účast britských a francouzských expertů (toxikologů, patologů). Ale proč například matka Anety musí doma pomalu v každém záběru něco jíst nebo pít? Závěrečná tečka je podána tak, že by se skutečně více hodila do hraného filmu. Tím pádem by vlastně nebylo ani překvapením, kdyby závěrečné titulky doprovázel třeba tenhle hudební motiv. Po obsahové stránce se zkrátka pohybujeme hodně na hraně. Určitě se bývalo dalo ještě víc zapátrat. Protože pouštět se do takového tématu jest divácky sice zajímavé, nicméně zároveň je třeba být opravdu přepečlivý. Z tohoto úhlu pohledu by stálo za to zjistit, kolik materiálu se do finálního sestřihu nevešlo, protože za těchto okolností bude mít patrně málokdo pocit, že je film kompletní.

FOTO: Donart Film