Pokračujeme v rozhovoru s oblíbeným českým hercem ...
Jiří Langmajer: Já jsem herec. Jsem výkonná síla. Jsem tam od toho, aby plnil to, co režisér chce. Dělal jsem to, co mi řekli a na čem jsme se domluvili. U Rudy je to trochu jiné, protože se známe dlouhá léta. Chtěl to takhle, tak to takhle prostě je. Až budu já dělat svůj vlastní film, třeba právě o Flor de la Mar, tak to třeba dopadne jinak. (smích)
To se někdy může stát? (smích)
Určitě ne. (smích) Já nemám ty ambice.
Během natáčení jste prodělal horečku dengue, což jste zjistil až zpětně. Na Bali jste teda žádné potíže nepociťoval?
Pociťoval. Kromě horečky dengue jsem prodělal ještě ošklivou bursitidu. Ti, co se řachli do lokte a třetí den ho měli jako jablko, tak to znají, protože je to obrovská bolest. Stalo se mi to patrně někde pod vodou, kde jsem se bouchnul, a pak to oteklo. Kvůli tomu jsem měl během natáčení dvoje antibiotika. A díky tomu jsem horečku dengue překonal, aniž bych si toho všimnul. Jediné, co se stalo, bylo, že jsem se na tři dny úplně celý osypal. Ale zase, tam nebyl čas. Takže v momentě, kdy nemáte čtyřicetistupňové horečky a neumíráte, tak se prostě jde pracovat.
K závěru filmu dojde pod vodou na moment, do kterého se vám úplně nechtělo. Našel by se nějaký takový i v kontextu celé vaší filmografie? Napadá mě třeba film Na vlastní nebezpečí, kde natáčení na vodě taky nebylo jednoduché …
Ne, že bych si hrál na Belmonda. V rámci mojí filmografie jsem měl období, kdy mně bylo všechno tak nějak jedno, takže jsem skočil kdykoli kamkoli. Kvůli tomu jsem taky celý sešroubovaný. Teď, když je mi tolik, kolik mi je, se snažím být rozumnější. A navíc mám kolem sebe krásnou rodinu a vnuka, takže bych si je chtěl ještě rámcově užít ve zdraví.
V Pokladu máte i scény s místními lidmi a dětmi. Jaké bylo to natáčení s nimi? Snažili se s vámi třeba navázat nějakou komunikaci?
Oni, když nemusí, tak to je, jako když do nich hodíte granát. Dělají nepořádek a křičí. Ale v momentě, kdy jsou ve škole s paní učitelkou, tak jsou hodné a schopné poslechnout na slovo. Na rozdíl od českých dětí, které by byly podle mě po celém dni už nezvladatelné, ty balijské byly v pohodě. Váží si každého bonbonu, který dostanou. Pak pro vás udělají cokoli. V tom je velký rozdíl mezi českými dětmi a dětmi z Bali, se kterými jsme pracovali. Je to úplně jiný svět.
Na Bali je to trochu jako na Václaváku, protože je tam nevídaně moc Čechů. Takže nějakého klidu si tam moc neužijete. Ale jinak je to fajn, když vás lidi nepoznávají. I když mně to zase tolik nevadí, protože to tolik neprožívám. Jsem spíše stydlivý, přestože by to do mě možná málokdo řekl. Nedělá mně moc dobře, když mě lidi pozorují nebo na mě něco pokřikují. V tomhle bych byl radši neviditelný. Takže když jsem pak někde v zahraničí, je to svým způsobem očistné, že si třeba při lízání zmrzliny nemusím dávat pozor, aby mě nějaká česká nula z bulváru nevyfotila a nedala pod to nějaký příšerný titulek. Tohle je fajn, ale rouhal bych se, kdybych řekl, že to k životu nepotřebuju. Asi by v mém věku a s tím, co mám všechno za sebou, bylo divné, kdybych přišel do nějaké společnosti a zjistil, že se po mě nikdo nedívá, nikdo se nechce se mnou fotit a nikdo si na mě neukazuje. Z toho bych byl asi trochu nervózní. (smích) Prostě to k té práci patří. Po delší době teď vyrazím na premiéru Pokladu, aby tam moje starší dcerka neseděla sama a v sále. Jinak se na filmy, ve kterých hraju, nedívám.
Je mně jasné, že ve vašem případě to bude náročnější otázka. Ale díky natáčení filmů a seriálů se dostanete i na místa, kam byste se normálně patrně nedostal. Je nějaká lokace, na kterou opravdu rád a často vzpomínáte?
Když pominu to, jestli ty filmy byly úspěšné nebo ne, tak už jsem točil všude možně. V Karibiku s Honzou Hřebejkem (film Svatá čtveřice – pozn. aut.), na Islandu, v Thajsku, v Americe, v Africe … Teď jedeme do Nepálu natáčet další dokument. Co se týče tohohle, vůbec si nemůžu stěžovat.
Je pravda, že i u nás máme pěkná místa …
To bezesporu! Třeba díky historickému seriálu Zločiny velké Prahy jsme se po Čechách dostali na neuvěřitelně krásná místa. Těch míst, kde se dá točit dobovka, je čím dál míň. Ale ty, které jsou, jsou skutečně nádherné. Tohle je na herectví jedna z velmi pozitivních věcí, že se člověk dostane i tam, kam by se normálně nedostal. Anebo se dostane k práci, kterou by taky dělat nemohl, jako je třeba neurochirurgie. Vladimír Beneš, uznávaný neurochirurg, je můj kamarád, a proto jsem u něj na sále mohl v rámci natáčení filmu Všiváci, kde taky hraju neurochirurga, sedět v křesle, ve kterém operuje. Říkal mně tehdy v nadsázce: „Langoši, ty umíš všechno.“ (smích) Je zábavné načichnout takhle k něčemu, k čemuž byste jinak absolutně neměl šanci se dostat. Zároveň ale někdy musíte taky vstávat třeba v pět. Od šesti hodin natáčíte ve studiu kriminálku, kde se učíte texty. Tam jste do šesti hodin do večera, pak se rychle osprchujete a od sedmi máte představení. Někdy je ta práce nesmírně únavná, ale to nemá smysl vysvětlovat.
Mluvil jste o tom, že jediný film Rudolfa Havlíka, ve kterém nehrajete sám sebe, je Po čem muži touží 2. Letos v únoru šel do kin film Franta mimozemšťan. Tak nemrzelo vás trochu, že jste si nezahrál tu titulní roli, kterou hraje Jakub Prachař?
Dneska už to můžu říct. Já jsem tu roli samozřejmě dostal nabídnutou. Ale nemůžu hrát úplně všechno. A taky si myslím, že tak, jak to zahrál Kuba, bych to rozhodně nedokázal. Asi by to bylo o něčem jiném, o jiném stylu humoru. Myslím, že není dobré, abych hrál úplně ve všech Rudových filmech. Je potřeba, abychom si oba zvykli na to, že jsou i jiní lidé, kteří po nás chtějí trochu jinou práci. On si taky musí zvyknout na jiné herce, se kterými musí pracovat jinak. V tomhle je to očistné, spolu chvilku nedělat, přestože to umíme. Hodně režisérů to tak dělá, že opakovaně pracuje se stejnými lidmi. Ale když si od té spolupráce s Rudou občas dáme pauzu, tak si budeme toho druhého víc vážit a „nevošoupeme se“. Nevím, jestli s ním ještě někdy budu pracovat.
Takže na pokračování Pokladu s Aztéky to nevypadá …
Já vím jednu věc. I kdyby ten film vydělal tolik peněz, že bychom si mohli dovolit jet točit nějaké pokračování, tak dříve jak za tři čtyři roky to stejně nebude. A kdo ví, co bude za tři čtyři roky ...
Nevím. O těhle věcech moc nepřemýšlím. Je mně to tak nějak jedno. Až přiletí, tak hlavně ať neletí k nám na zahradu, ať nám nespálí trávník. Na kafe můžou přijít, uvařím jim svoje. Ale jinak je mi to jedno.
Jaká je pravděpodobnost, že byste třeba během následujícího půl roku znova hostoval v Partičce?
To nevím. Zaprvé by kluci museli mít problém, že by jim někdo chyběl, což teda v jednu dobu měli. Ale myslím, že teď se stabilizovali. Po covidu je to zase o něčem jiném. Všichni si dávají pozor na to, aby nepřišli o kšeft. Když mi Michal [Suchánek] zavolá a řekne, že by někoho potřebovali, tak s nima určitě rád pojedu. Ale nepředpokládám to. Spíše bych předpokládal, že by mě vzali na natáčení televizní Partičky, ale tu už jsem taky dělal dvakrát, takže bude asi pro lidi zajímavější, když tam bude někdo, kdo tam ještě nebyl.
Měl jste tam nějakou oblíbenou nebo naopak neoblíbenou hru? Svoje oblíbené a neoblíbené mají i stálí členové Michal Suchánek, Richard Genzer …
Některé dělají pořád dokola, to je pravda. (smích) než jsem pochopil, o čem ta Partička je, tak už jsem ji zase přestal dělat. To je věc, kdy přijdete na jeviště a nesmíte mít hlavu ani jakoukoli touhu. Musíte se chtít jenom pobavit, protože jenom tehdy z vás můžou padat ty nesmysly, které z vás padají. Protože já jsem především divadelní herec, tak jsem měl obrovský problém se uvolnit a nepřemýšlet nad tím, aby to bylo za každou cenu vtipné. Nenechal jsem proudit energii, kterou ti kluci už mají, a proto je ty věci napadají. U mě to bylo tak, že vždycky, než jsem na něco přišel, tak už bylo po hře. Byla to ale výborná zkušenost. A hlavně mě to upozornilo na to, že opravdu nejsem člověk, který by dokázal improvizovat.
Některé už jste uvedl, ale v jakých dalších projektech vás ještě v následujících měsících budeme moct vidět?
V říjnu jsem měl premiéru v Komorním divadle Kalich. Ta hra se jmenuje V závěji. Je pro dva lidi a hraju tam s Petrou Hřebíčkovou. Televizní diváci, kteří nemají přístup ke Canal+, uvidí časem kompletní sérii Dcery národa, na kterou jsem dostatečně pyšný, protože to byla role, kdy mě po dlouhé době obsadili nekomediálně a nekomerčně. Nakonec se to povedlo především díky režijnímu vedení a tomu, že to měli fantasticky připravené. V listopadu odjíždím do Nepálu s tím, že máme touhu přivézt materiál na v pořadí už druhý dokument. Jeden bude z Jordánska, jeden z Nepálu a třetí z Mexika.
A 15. prosince by měl mít premiéru film V dobrém i zlém, který jsem točil v srpnu, kde opět hraju s Petrou Hřebíčkovu, která mi hraje manželku. Jsou to dvě dvojice – Hofmann, Pauhofová a Langmajer, Hřebíčková. Na to se těším, protože natáčení jsme si užili. Na druhou stranu mě to trochu děsí, protože když si člověk užije natáčení, tak bývá často z výsledku zklamaný. Ale myslím, že tentokrát by to tak být nemělo. Měl jsem ještě menší roli v Derby, který režíroval Petr Kolečko s Vladimírem Skórkou. Momentálně jde taky v televizi další pokračování Kriminálky Anděl. Od ledna do dubna točím dalších osm dílů. Plus dál běží můj veškerý repertoár ve všech možných divadlech.
Můžete ještě něco přidat k těm cestopisným dokumentům?
To je původní myšlenka. Rudolf Havlík kdysi sám udělal šest nebo osm dokumentů Na vlastní nohy. Domlouvali jsme se, že bychom udělali dalších šest. S tím, že by to bylo „Na moje nohy“. Ale dostali jsme se jenom k jednomu, protože on začal točit především celovečerní filmy. Každopádně já jsem tu myšlenku neopustil, budu v ní dál pokračovat, akorát s jiným týmem.
PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
FOTO: CinemArt, Continental Film
