V kinech stále běží
Jiří Langmajer: Já mám radši zimu, protože se otužuju a mám rád studenou vodu. Na druhou stranu, být měsíc v teple taky není špatné. Ale kdybych byl postavený před to, co si mám vybrat, tak bych si vybral hory a sníh.
Minuta věčnosti je výborná a dost mě mrzelo, že na ni nepřišlo víc lidí …
Bohužel přišla ve špatnou dobu, ale jisté je, že ten film nám už nikdy nikdo nevezme, což je fajn. A to, co jsme si tam zažili, nás ohromným způsobem sblížilo. A to taky není špatné.
Na tom filmu se mně hodně líbila ta nejednoznačnost, která vybízí k vlastní interpretaci. Napadlo vás v některé fázi taky, že můžou být obě postavy mrtvé? Tedy otec, kterého hrajete, a dcera v podání Martiny Babišové, která mu třeba umřela pod rukama, když jí coby chirurg prováděl ten zákrok?
Víte, mě napadá věcí. (smích) Ale ve chvilce, kdy jste na place, už nepřemýšlíte nad tou nejednoznačností, protože potřebujete být projevu jednoznačný tak, jak jste se domluvili. Měli jsme různé debaty, jak by ten příběh mohl skončit, co všechno si lidi můžou při sledování myslet, jako si to myslíte vy. Je to věc k diskuzi. Kdybychom šli na pivo a mohli si o tom popovídat, tak bych byl docela rád.
Jak uvedeno, Ostrov jste natáčeli v Thajsku, Poklad na Bali. Dají se tyhle dvě destinace nějak porovnat?
Zcela zásadně jiné bylo, že v Thajsku jsme točili na malém ostrově na pláži, to znamená neustále u vody, takže tam neustále profukovalo. A to, jaká pohoda vlastně byla v Thajsku, zjistíte až po pěti dnech práce na Bali. Tam ve vnitrozemí nefouká vůbec a praží pětatřicetistupňové sluníčko s osmdesátiprocentní humiditou, takže po pěti minutách jsem byl úplně mokrý. To jako herec před kamerou nemůžu. Ta košile nemůže být pořád vlhká. Ne všechno se navíc točí kontinuálně, takže tohle bylo nesmírně obtížné pro holky od kostýmů, které mě měly na starosti. I když jsme byli spíše takový skautský štáb, kde všichni dělají všechno. Takhle jsme byli zvyklí z Thajska a už předtím jsme stejným způsobem točili i na Islandu.
Já jsem zvyklý, že když jdeme na takovéhle natáčení, tak se rozhodně nijak neofrňuju. A když je prostě potřeba něco vzít do ruky, tak to vezmu a odnesu. S čímkoli je potřeba pomoct, to udělám. Všichni děláme všechno. V Thajsku jsme navíc byli třicet dnů skoro pořád na jednom místě. Na Bali jsme byli pod vodou i nad vodou. Jezdili jsme na jukungu (tradiční indonéská rybářská loď – pozn. aut.), což nikdo z nás nepřežil bez toho, aniž by alespoň na jeden den dostal mořskou nemoc. Točili jsme v kaňonu, kde jsou všechny kameny tak obroušené, že jsou ostré jako nůž. A všechno tam strašně klouže. Navíc jste tři čtyři dny od rána do večera po pás ve vodě.
Obdivuju všechny holky z celého štábu a holky-herečky, které to s námi vydržely, protože byly nesmírně statečné. Tentokrát jsme točili skutečně dobrodružný film, kde jsme byli každý den na jiném místě, což s sebou neslo v tom horku a vlhku určité utrpení. Točili jsme i na černé pláži, po které se dá jít tak do deseti hodin. Potom už na ni nemůžete stoupnout, jinak máte spálené nohy. Tam jsme taky byli celý den. A když zrovna nejste v záběru, nemůže si jen tak sednout na sluníčko, protože byste byl za dvacet minut úplně spálený. Pořád musíte být někde schovaný v šíleném vedru. Dovést catering do určitých míst bylo taky naprosto nemožné, takže jsme žili jako takoví … pionýři.
Předpokládám, že se netočilo ani na kontaktní zvuk …
Hodně jsme toho dělali na kontaktní zvuk. Polovinu štábu byla z Bali a v tomhle byli ti kluci úplně neuvěřitelní. Nedovedete si představit, kde všude jsme ty mikrofony měli schované. A nejsou vidět. (úsměv) Těch postsynchronů je vlastně úplné minimum.
Zažil jste vůbec někdy za ty roky, co se věnujete herectví, že jste natáčel film chronologicky?
Zažil jsem to letos v létě, když jsem s Martou Ferencovou točil film, který je původně podle divadelní hry. Celý se odehrává v jednom bytě. Na tomhle filmu jsem opravdu poprvé pracoval kontinuálně, protože v jednom bytě se to dá. Ale jakmile pracujete na projektu, jako je třeba právě Poklad, tak je to samozřejmě nemožné.
Ta neuvěřitelná rozmanitost. Sice jsme jezdili třeba dvě hodiny autem, ale i tak, když jsem ve finále zjistil, jak je ten ostrov velký, a na jakém place jsme se pohybovali, tak jsem zjistil, že jsme z Islandu viděli jen kousek. Každý kilometr tam je jiný písek a jiné kamení … Je to úžasná země, kam bych se hrozně chtěl vrátit. Ne pracovně, ale abych si celou tu zem mohl projet. Ale kdy to bude a jestli to vůbec někdy bude, to fakt nevím. Tam bych se chtěl podívat s průvodcem a s někým, s kým bych tam strávil delší dobu, což bude až někdy v důchodu. A to nevím, jestli to zvládnu fyzicky.
Ještě k Ostrovu. Čistě teoreticky, myslíte, že by Richard, kterého hrajete, pobyt na ostrově zvládnul sám, kdyby Alice, kterou hraje Jana Plodková, pád letadla nepřežila?
To se musíte zeptat Rudolfa Havlíka, ten to píše. Kdyby to napsal, tak bych to asi zvládnul. Ale nevím, jestli by pro lidi bylo skousnutelné, se devadesát minut dívat jenom na mě. Přeci jenom nejsem Tom Hanks. Jsem jenom Langmajer z Plzně. Ne, že bych si nevěřil. Udělal bych pro to maximum. Ale nejsem si jistý, že by to bez Jany bylo tolik zábavné, jako těch devadesát minut s Janou. (smích)
Na každou postavu se vždycky poctivě připravujete. Jak probíhala příprava na roli Richarda ve filmu Ostrov?
Především v posilovně, ale ten výsledek byl žalostný. Po padesátce, když tělu řeknete, že budete cvičit a budete vypadat pěkně, tak to bohužel odmítne. Řekne: „Už ti je padesát, tak si teď nemysli, že za tři čtvrtě roku budeš vypadat jako Brad Pitt na střeše v Tenkrát v Hollywoodu.“ Takhle to bohužel nefunguje.
A jakým způsobem probíhala vaše příprava na Poklad? S potápěním zkušenosti máte, takže z tohohle pohledu asi problém nebyl …
Rozpotápěli jsme se a nebyl to problém. Jinak moje příprava byla především psychická. Mě tam nečekalo nic, co bych neznal nebo co bych neuměl. Na všem jsme se dopředu domluvili. Bylo jenom na mě, kdy řeknu konec a nikdo by po mě nic víc nechtěl. Když jsem byl pod vodou dvanáctou hodinu, tak už mě dobíhalo to, že bych se na to nejradši vykašlal, ale všichni věřili, že to zvládnu. Ten tlak na mě byl extrémní.
Máte přehled o tom, do jaké největší hloubky jste se v životě potopil?
Osmdesát metrů na Raja Ampat, což je západně od Papuy Nové Guiney, kde jsme se s kamarády plavili dvanáct dnů na jedné lodi. Tam jsem si před deseti nebo možná už patnácti lety udělal hloubkový ponor do osmdesáti metrů. Teď naposledy jsem se v Pacifiku potápěl s nitroxovou směsí a ta je do šestatřiceti metrů. Tahle směs má tu výhodu, že po třech ponorech za den nejste tolik unavený, jako když se potápíte jenom se vzduchem. Má ale tu nevýhodu, že když jdete do větších hloubek, než je třicet šest metrů, tak začne být jedovatá.
Jaká byla ve vaší kariéře vůbec taková nejhlubší příprava na roli? Například teď v Dceři národa hrajete Františka Ladislava Riegera, tedy postavu s reálným předobrazem. Načítal jste si o něm víc informací?
Budete se divit, ale vlastně úplně nejtěžší příprava byl film Po čem muži touží 2. Nápad je to sice pěkný, všichni předpokládají, že to bude vtipné a že na to lidi budou chodit, ale už nikoho nenapadne, že to snadno může dopadnout trapně. A mě právě tohle napadlo, že to budeme muset udělat opravdu dobře. Věděl jsem, že budu muset mít k sobě někoho, kdo mě ukáže, jak se správně pohybovat, abych v sobě tu skutečnou ženskost měl. Mně v tom pomáhá to, že mám hodně ženské energie, což si na rozdíl od ostatních chlapů dokážu přiznat a je mi to v životě jenom ku prospěchu. Ale zároveň jsem nikdy nezažil při natáčení větší stres. Protože jsem věděl, že stačí málo a nebude to stát za nic. Stovky žen mně potom říkalo, že to není možné, že musím být ženská. (úsměv) Ale stálo mě to nesmírné utrpení a ohromné soustředění při každé klapce, aby to vypadalo tak, jak to vypadá.
Pokud vím, tak jste dostal koučku, ale až během samotného natáčení …
Ano. Hrát ženskou je něco jiného, než hrát dobrodruha. Takže když jsem jí na tom natáčení poprvé předvedl ty ženské pohyby, tak řekla: „Co to děláš? Takhle ženská nechodí, takhle nestojí, takhle nedrží kabelku, takhle nemá vykroucený bok … Tohle ženy nedělají.“ Takže jsem si prošel peklem. Ale úspěšným peklem. Jsem šťastný, že jsme ten film nakonec udělali. Ale to natáčení jsem si neužil.
Moc ne. Nejsem takový ten herec, co si drnká. V mládí jsem hrával na housle.
Napadlo vás třeba přímo na natáčení, že když se ocitnete takhle odříznutý na ostrově, že najednou máte na všechno čas? Že ta doba je nastavená tak, že se všichni za něčím ženeme, ale takhle na ostrově ten čas asi přeci jen plyne jinak …
Mě to nenapadlo v souvislosti s tím filmem, ale v poslední době nad tím přemýšlím docela intenzivně. Abych si dokázal užít ty chvíle, kdy nepracuju. Abych tu chvíli neprožil tím, že už zase myslím na to, co mě čeká. Nad tím intenzivně přemýšlím, protože život jede jak Pendolino. A je hrozná škoda, že člověk někdy prožije den, ani neví jak … Přemýšlím nad tím.
Rudolf Havlík říkal, že na place někdy zařve. Zažil jste to?
My máme jeden jediný problém, že on je režisér a já bych ho měl poslouchat, ale já jsem zase zkušenější a starší. Takže ty ega o sebe někdy křísnou. Ale už večer na pivu je zase všechno v pořádku. Je celkem logické, že si nemůžeme úplně ve všem rozumět. Ale ty konflikty vás zase posunou někam dál. Jinak spolu moc nemáme důvod se hádat.
V Pokladu se vychází ze skutečné události, kterou je potopení lodi Flor de la Mar v 16. století. Zjišťoval jste si sám o téhle události ze zvědavosti něco víc?
Především si to zjišťoval sám Ruda, protože jsme o těch věcech pak dost debatovali. Řešili jsme, co všechno si pod vodou můžeme dovolit díky tomu, že mám s potápěním větší zkušenosti. O tomhle jsme dlouze debatovali mnoho týdnů předtím, než jsme odletěli. Takže jsem o příběhu té lodi věděl tolik, co režisér. A taky jsem samozřejmě věděl, že to tentokrát nebude dokument, ale dobrodružný film na motivy toho příběhu. To znamená, že informace, které jsem dostal od režiséra, mně stačily k tomu, abych si udělal obrázek a mohl to zakomponovat do té své role.
Věříte tomu, že tam ten poklad fakticky leží?
Pod vodou jsem strávil hodiny, dny možná týdny. A vím, jak je to neuvěřitelně neprobádaný prostor. Takže já tomu věřím, že tam ten poklad někde je. A že ho možná nakonec někdo najde. Čert ví …
DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
FOTO: CinemArt
