Věhlasný Isaac Asimov formuloval tři zákony robotiky. Tvůrci filmu Hranaři definovali tento pojem rovněž ve třech bodech. A právě tolik pravidel Roy Cohn poradil Donaldu J. Trumpovi s tím, že když se jimi bude řídit, dosáhne úspěchu, peněz a moci. Jsou jimi: 1. Útočit, útočit, útočit. 2. Nic nepřiznat, všechno popřít. 3. Ohlásit vítězství a nikdy nepřihnat porážku. Psala se 70. léta, ale o tom, že se uvedenými pravidly striktně řídí, jsme se mohli přesvědčit i ve 3. dekádě 21. století. V současnosti se bohužel bezpáteřnost značně rozšířila do dalších zemí světa, včetně České republiky, kde o moc usiluje někdo, kdo se Trumpovi – byť tedy v menším měřítku – v ledasčem podobá.

Tady se právě naskýtá nebezpečí, které by ještě dvacet roků zpátky bylo de facto nemyslitelné. Tehdy by si s největší pravděpodobností naprostá většina diváků o hlavním hrdinovi řekla, že je špinavý a nemorální. V současnosti to ovšem může fungovat přesně naopak, tedy že si leckdo řekne, že tenhle bezohledný, ostatní využívající a arogantní přístup musí být cestou k nalezení životního štěstí. Donald Trump se snažil se svým právnickým týmem zamezit uvedení filmu v USA, kór před volbami. Jenže jednak může platit, že špatná reklama je taky reklama, a jednak se tedy může stát, že ti, kteří chtěli volit Kamalu Harris, po zhlédnutí tohoto počinu změní názor, jelikož si ho přeberou tak, že takhle se přece chová správný lídr či možná lépe řečeno vůdce.

V době, kdy bylo Donaldu Trumpovi kolem pětadvaceti, byl ještě slušný kluk-abstinent, který dělal, co mu táta poručil. Uznání otce Freda bylo důležité i pro bráchu Freda, jehož životní dráha začínala nabírat opačný směr, čemuž se při troše dobré vůle od mladšího sourozence, který se později stane 45. prezidentem, dalo zabránit. Mladý Donald vybíral nájem od nájemců, což nebylo vždycky jednoduché. Sám se chystal rozjet byznys s nemovitostmi. Věřil tomu, že útlum New York City je pouze dočasný, že město bude znovu vzkvétat, nedlouho poté pro změnu věřil v hazardní potenciál Atlantic City. Potkal holku, do které se zakoukal. Řekla mu, že pochází z Československa a jmenuje se Ivana Zelníčková (v podání Marie Bakalovy prezentovaná jako zlatokopka). Nakonec se vzali, přestože před jejími zraky v Aspenu nemotorně uklouznul. Jenže nějakou dobu před ní potkal ještě někoho jiného.

 










 

Poprvé o něm veřejnost slyšela v 50. letech, když mu bylo lehce přes dvacet. Roy Cohn prakticky poslal na smrt manžele Rosenbergovi, podezřelé ze špionáže pro Sovětský svaz. Kariéru budoval dál během mccarthismu, jelikož se znal přímo s Josephem McCarthym. V chystaném (ačkoli realizace se mírně zadrhla) dramatu Václava Marhoula by jej měl ztvárnit Dane DeHaan. V minulosti si ho zahrál Al Pacino. Tentokrát vypadá jako Jeremy Strong, přičemž platí, že v roli tohoto nekompromisního, víceméně na celý svět naštvaného misantropa, je opravdu hodně, co hrát. To samé nutno napsat i postavě Donalda Trumpa, jehož neméně výtečně ztvárňuje Sebastian Stan.

Nechoďme kolem horké kaše a řekněme si, že The Apprentice: Příběh Trumpa je vskutku vynikající film! Lví podíl patří (paradoxně vedle Donalda Trumpa) scenáristovi Gabrielu Shermanovi, který si evidentně všechno přepečlivě nastudoval. Události servíruje nesmírně poutavě a uvěřitelně, včetně odvážných momentů – viz znásilnění. Dá se očekávat, že míchal skutečná fakta s fikcí za účelem dramatizace. A dělá to pomalu ještě efektivněji než Peter Morgan. Je až neuvěřitelné, jak do dvou hodin dokázal dramaturgicky dostat úplně všechno podstatné. Každá z postav má patřičnou hloubku a témata jsou natolik nosná a nadčasová, že zákonitě musí zarezonovat, dokonce i při opakovaném zhlédnutí.

K takovým patří třeba přetvářka nebo touha po moci, která tady dosahuje až k heslu Tonyho Montany: „The World is Yours“. A to zásluhou mentora, který neváhá sáhnout pro podpásovky a mafiánské metody. Někdo dal vskutku trefně Cohna a Trumpa do souvislosti s Frankensteinem a jeho monstrem. The Apprentice: Příběh Trumpa zároveň ukázkově předvede, že slovo ‚ironie‘ může mít vícero významů. Když se z učedníka stane mistr, ten původní se nestačí divit, kór když učedník coby skutečný predátor rozpozná, že protistrana nachází se ve fázi, kdy už nemá sílu na to, aby takříkajíc po vzoru impéria vrátila úder. Vděčnost ve světě těchto vysokých, agresivních ambic neexistuje. Jde pouze o to využít ty, kteří mají schopnost a kontakty k tomu, aby dopomohli k dosažení cíle. Ti, kdož se pohybují v těchto sférách, to o sobě navzájem vědí, takže skutečné přátelství neexistuje. Naopak je neustále nutno si dávat pozor na to, že kdokoli může nenápadně a nečekaně vrazit kudlu do zad.

 










 

Bylo by celkem nemyslitelné, aby tenhle snímek režíroval Američan. Ačkoli není pochybností, že takový Oliver Stone by si klidně troufnul. Politika přece hraje v jeho tvorbě významnou úlohu. V minulosti natočil biografie dvou republikánských prezidentů – Richarda Nixona a George W. Bushe. K tomu přidal teorii atentátu na Johna Fitzgerralda Kennedyho (recenze). A na další bývalé hlavy USA si posvítil ve své knize/dokumentárním televizním seriálu Utajené dějiny Spojených států. Kdyby se chtěl věnovat Trumpovi, patrně by si napsal scénář sám. Nějaký čtyři roky zpátky se částečně ze srandy nechal slyšet, že by do hlavní role obsadil samotného Trumpa, jelikož je vlastně dobrý herec a vytvořil svou vlastní osobnost. Čili by to téměř stoprocentně byl docela jiný, možná intelektuálněji založený počin.

Režisér se narodil v Íránu, žije v Dánsku, v českých kinech jsme od něj mohli vidět projekty Tina a Vore a Svatý pavouk (recenze). Jmenuje se Ali Abbasi a není pochyb, že si při práci na The Apprentice: Příběhu Trumpa byl naprosto jistý svými schopnostmi. Znovu je potřeba zopakovat, že se mohl opřít o velice silný a nápaditý scénář, ve kterém se nejen u té značně namyšlené, předsudky trpící, strach vyvolávající, oponenty lustrující, odpůrce urážející, nerovně oplácející, média využívající, společnost rozdělující a zcela sebestředné titulní postavy, nýbrž taky u jejího mentora, přeci jenom našel prostor i na trochu lidskosti, protože jim scenárista nic nedaruje, a tak je ukáže rovněž v jejich slabší chvilce.

The Apprentice: Příběh Trumpa je nesmírně působivý film s přirozeně přesvědčivým vývojem, vypovídající finální scénou a výbornou atmosférou. Nejen co se týče doby, ve které se odehrává, ale také vztahů mezi postavami, z nichž každou obklopuje nějaká specifická aura. Vcelku jasný obrázek si tedy uděláme i o těch, které mají menší prostor. Při sledování si nelze nevzpomenout na životopisné drama Vice (recenze), ve kterém sledujeme republikána Dicka Cheneyho. A to i přesto, že The Apprentice: Příběh Trumpa se politiky dotýká jen letmo a jede více v seriózní rovině, bez nadsázky. Na pár úsměvných momentů taky dojde, avšak úsměvy jsou spíše z kategorie těch, které mají zmírnit napětí z té amorálnosti. Výjimku speciálně pro české diváky a divačky můžou představovat momenty, ve kterých se američtí herci snaží vyslovit jméno Ivana Zelníčková a říct „gratulujeme“. My každopádně gratulujeme tvůrcům za odvahu a šikovnost, protože způsob, jakým odprezentovali tyhle začátky zrodu nevyzpytatelné osobnosti Donalda J. Trumpa, jest opravdu téměř dokonalý.

FOTO: Bioscop