Titulní postava, která si říká zkráceně Ani, pracuje v nočním podniku jakožto sexuální pracovnice. Klienti jsou s jejím přístupem maximálně spokojení a ona sama si tím pádem nemůže stěžovat na to, že by finančně strádala. Peníze jsou fajn, ale něco jí přeci jen chybí. Film se nás snaží přesvědčit, že i sexuální pracovnice jednoho dne prostě může začít prahnout po lásce. Ta dostane konkrétní obrysy, když si přijde užít mladíček Ivan – nedospělý rozmazlený fracek bohatých rodičů-oligarchů, kteří jej nechávají žít ve svém americkém sídle a svým přístupem mu naznačují, že díky prachům je na světě všechno dovoleno. A když náhodou něco provede, najímají člověka, který to vyřeší, byť – jak dostaneme příležitost si ověřit – ne tak spolehlivě jako Winston Wolfe. Pár placených souloží stačí k tomu, aby Ivan našel v Ani zalíbení. Ona s ním sice dál nehodlá trávit čas zadarmo, nicméně postupně sama ve své nezkušenosti a naivitě uvěří, že našla někoho, s kým bude žít šťastně až do smrti.

Ta by mohla přijít dříve, než by si přála, protože Ivanovi tolerantní rodiče (co přesně otec dělá, se nedozvíme, leč evidentně ho skoro všude znají) přestávají být tolerantní v momentě, kdy si jejich syn tuhle sexuální pracovnici (která se doslova zuby nehty brání označení děvka/prostitutka, přestože jí je) vezme za ženu. Patrně jediné místo na světě, kde vás oddají bez ptaní, je Las Vegas. Ani život naučil se o sebe starat, a tak se nezalekne ani hochů z východní země, kde bolševikům pšenka kvete. Dokonce ani tehdy, kdy její rozmazleně-frackovitý manžel vezme do zaječích, neboť si je konečně dobře vědom toho, že to doopravdy přepísknul. Jelikož je v podstatě ještě pořád dítě, které má respekt z rodičů a videohry jsou pro něj víc než soulož, nechá novomanželku napospas, tudíž jí nezbývá, než ohánět se nábytkem, kousat a snažit se ostatní překřičet.

 










 

Svůj předchozí film, tedy The Florida Project, zasadil Sean Baker do motelu nedaleko Disney Worldu. Tentokrát volí newyorský night club, což divácky rozhodně není neatraktivní prostředí. Protože nenatáčí pod hlavičkou hollywoodského studia, může si dovolit být odvážnější, i co se zobrazování nahoty týče. Zřejmě především v této souvislosti se o sympatické představitelce titulní hrdinky Mikey Madison mluví jako o žhavé kandidátce na oscarovou nominaci, přestože ve finální třetině filmu nemá šanci předvést nějaký procítěný či dokonce strhující herecký výkon, jelikož otěže zcela zásadním způsobem přebírají hned dvě vedlejší postavy. Její rozsah se smrskne na urážení, vyhrožování a nadávání.

Režisér se na jednu stranu snaží držet toho, co funguje v hollywoodských komediích, včetně faktu, že Ani připíše nepřející rivalku. Ve větší míře se zjevně inspiroval Pretty Woman, akorát jeho cílem nebylo stvořit pohádku, nýbrž vyzkoušet, jak by to mohlo vypadat, kdyby příběh sexuální pracovnice á la Vivian získal reálné kontury. To se ovšem nedaří. Taky proto, že se dočkáme momentu, kdy šéf night clubu svou nejvýkonnější pracovnici po svatbě s dojetím vyprovodí, přestože ví, že přijde o ryto. Obecně se Baker pokouší experimentovat s žánry, včetně toho romantického, protože Ivan a Ani si zasouloží okamžitě, tj. vztah vlastně už pořádně nejde dál vyvíjet, tudíž vrcholu dosahuje okamžitě a vzhledem k jejich nízkému věku a rozdílným představám se dá předpokládat, že bude mít sestupnou tendenci, jelikož charaktery obou zainteresovaných jasně ukazují, že tohle fungovat nemůže.

Mísit žánry a vytvářet si vlastní pravidla v jejich rámci umí Quentin Tarantino. Nelze se zbavit dojmu, že se ho Baker snaží napodobovat, a to i co se „humorů“ týče. Ostatně právě obsazení Mikey Madison se dá v tomto směru brát jako mrknutí na diváky, jelikož zmíněná herečka hrála Susan Atkins v Tenkrát v Hollywoodu. Už jenom z tohoto úhlu pohledu musel třiapadesátiletý rodák z New Jersey vědět, že ryzí kultovku nenatočí. Někteří jeho pokusy přijmou, u jiných tvrdě narazí. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že Baker spoléhá na diváky, že k němu budou milosrdní, zatímco Tarantino si je vede sám, neboli jim říká, kdy mají být napjatí a kdy se mají smát. Sám získal Zlatou palmu v Cannes přesně třicet roků zpátky díky Pulp Fiction, což je nepoměrně signifikantnější film. 

 










 

V současnosti komerčnímu potenciálu Anory značně uškodilo i zakomponování postav ruské národnosti, přestože rozhodně neplatí, že by je chtěl režisér bez výjimky ukazovat v negativním světle. Musí nám být ale jasné, že bezproblémové koexistování s americkým protějškem nemůže mít dlouhého trvání. To mimo jiné znamená, že vícero desítek minut čekáme na něco, o čemž víme, že je vyhnutelné. Ivan je legrační, protože o skutečném životě vůbec nic neví, nemá jakékoli závazky a může si bezstarostně užívat. Krajan, který ho má na starosti, se snaží řešit věci racionálně, nikoli silou. A jeho nohsledi nejenže se nechají urážet, zároveň ukážou větší porci pochopení. A v podstatě soucitu, který ve finální scéně budeme mít i pro Ani, neboť ze všech vzdálených postav, které v tomto počinu uvidíme, je nám přeci jenom nejbližší (možná s výjimkou té úřednice, co od zklamané hlavní hrdinky dostane kožich, který ani není její), protože jejím reakcím pokaždé rozumíme.

Anora taková asi nebyla, přesto leckdy působí značně improvizovaně, že rámcově bylo dáno, o co by v dané scéně mělo jít, a pak dostali herci a herečky prostor, aby chrlili svoje nápady. I kvůli tomu sice můžeme pozorně sledovat, ale dost možná se budeme soustředit na jiné věci, než na které si režisér přál. S nálepkami jako „satira“ či „parodie“ by se mělo v souvislosti s tímto projektem mluvit opatrněji, poněvadž není pochyb, že zdaleka ne všichni s nimi budou souhlasit. Ti, kdož viděli, pravděpodobně s nostalgií zavzpomínají na The Florida Project, který se nesnažil o nějaké velké umění, a přesto naservíroval zapamatováníhodné momenty a dotáhnul to k nominaci na Zlatý glóbus i na Oscara. Anoru určitě můžeme nazvat komedií, ale budoucnost tohoto žánru snad bude vypadat jinak.

FOTO: CinemArt