BRATŘI RICOVÉ

 

Dávno poté, co si myslel, že doba, kdy se pohyboval ve světě organizovaného zločinu je minulostí, zatáhli Eddieho Rica bývalí parťáci zpátky. Strejda Sid Kubik má starost o Eddieho dva bratry. Gino udělal hloupost, která může dostat do problémů celý syndikát. Pro Johnnyho to platí dvojnásob, jelikož brácha jeho manželky slídí okolo a mohl by mít zájem na tom, aby Johnny prozradil autoritám detaily, které si Sid nepřeje, aby se dostaly na veřejnost. Eddie musí bráchu najít a přinutit ho, aby zmizel ze země. Klidně i se svou ženou a novorozeným potomkem. A všichni budou spokojení. Eddie strejdovi v podstatě bezmezně důvěřuje, a tak jej ani nenapadne, že by se celá věc mohla ve skutečnosti mít docela jinak. A teď je otázka, na čí stranu se postavit. Zvítězí u něj rodinné vazby? Přeci jen Johnny se netváří, že by chtěl udávat, nicméně kdyby se tak rozhodnul, v průšvihu může být i Eddie. A naštvat druhou stranu, tj. bosse s opravdu dlouhými prsty? To se teprve nemusí vyplatit!
Největší předností filmu je charismatický Richard Conte, který ponejvíce proslul rolí dona Barziniho v Kmotrovi, přestože během své kariéry si na konto přípsal vícero výjimečných úloh. Tohle je jedna z nich, o další ještě bude řeč. Tím, že o některých událostech pouze slyšíme, leč přímo je neuvidíme, si můžeme domyslet, že se možná vyvinuly trochu jinak, ač to nepochybně nebyl záměr tvůrců. Největší výtku bude představovat rozuzlení, které jest oproti zvyklostem odbyté za velice krátký časový úsek. Nic to nemění na tom, že se jedná o další výtečnou ukázku toho, jak může být noirový žánr nekompromisní, odvážný a sugestivní, ba až uhrančivý, pokud se při práci na něm sejdou vskutku talentovaní a zruční filmaři, jako byl nejen v tomto případě nejen Phil Karlson.

HODNOCENÍ: 8/10


PAŘÍŽ, TEXAS

 

Tématem letošního ročníku NFF byl pouštní noir. V tomto případě se pouště dočkáme, avšak že by jinak vítěz Zlaté palmy z Cannes splňoval noirové definice, to se rozhodně napsat nedá. Jde o drama, které ukazuje, že v jednoduchosti je síla. Zápletka není nijak komplikovaná, přesto obsahuje řadu nezapomenutelných emotivních momentů a scén, mezi nimiž vyniká ta, ve které chápek jménem Travis, s jakým se setkáváme v době, kdy byl de facto na dně, vypráví na peep show své ženě Jane, která tam pracuje, jejich příběh, který se odehrál už před delší dobou. Jejich syn mezitím zůstal v opatrovnictví Travisova bratra a jeho švagrové. A protože staré rány jsou zjevně zhojeny, nastala ta správná doba na opětovné setkání s vlastním potomkem.
Tahle Paříž není jen papírovým městem. Skutečně se nachází v Texasu, nějakých 230 kilometrů od Forth Worth. Právě tady má Travis svůj pozemek, nicméně než s ním začne cokoli podnikat, bude muset nejprve do Los Angeles, a pak do Houstonu. Ne však proto, aby se vypravil do vesmíru, jelikož roky, kdy by to nejraději udělal, už naštěstí pro něj i členy jeho rodiny minuly. V jeho vztahu s bratrem, švagrovou, synem i Jane dochází celkem jednoduše k odpuštění, pochopení a smíření. Láska je totiž nikdy neopustila. Vynikající herecké výkony nejen od Harryho Deana Stantona a Nastassji Kinski, stejně jako uvědomělá režie Wim Wenderse, přinášejí emoce, jaké si v tomto vysoce lidském příběhu určitě všichni rádi prožijí. Jednoznačně vévodí upřímné dojetí, přičemž existuje doopravdy jen málo podívaných, jaké by jej servírovaly tak neobyčejně jako tato.

HODNOCENÍ: 8/10


PŘÍBĚH Z PHENIX CITY

 









 

Ne, to fakticky není překlep. Řeč v tomto dokudramatu nepůjde o hlavním městě státu Arizona, nýbrž o tehdy pětadvacetitisícovém městě v Alabamě, kde zločineckým aktivitám (prostituce, hazard) Rhetta Tannera pšenka kvetla, přičemž to vypadalo, že neexistuje nikdo, kdo by jej dokázal zastavit. Lépe řečeno, že ani neexistuje nikdo, kdo by jej chtěl zastavit. V takovém případě by mohlo dojít na násilí, jaké by ve snaze si udržet neomezenou moc s největší pravděpodobností odskákali i zcela nevinní obyvatelé, a to nejen z řad afroameričanů, kteří byli tenkrát v dané lokalitě ještě bráni jako méněcenní. Nadějí by mohl být Albert Patterson, který se uchází o úřad vládního poradce. Jenže úhlavní oponent si vytvořil stát ve státě a věru se netváří, že by chtěl něco takového tolerovat.
Tenhle příběh začíná dlouhou sekvencí rozhovorů s přímými účastníky skutečných událostí, o kterých Phil Karlson velice nekompromisně, poctivě a naléhavě vypráví. Teprve potom se začne vyprávět samotné počínání aktérů a aktérek, kteří vážně neměli žádný zájem na tom, aby se dostali do takové situace. V momentě, kdy se pohybujeme ve společnosti, která nemá problém zamést pod koberec i tak závažný zločin jako je vražda, se sami sebe ptáme, jestli je vůbec možné takové město hříchu nějak vyčistit. Karlson se skutečně nedrží zpátky, co se násilně-šokujících momentů týče, protože potřeboval zdůraznit základní myšlenky, že zlo není všemocné a že spravedlnost není slepá, jenom někdy potřebuje probudit a trochu postrčit. Tahle myšlenka je vlastně aktuální i v současnosti. K úplné preciznosti tady chybí snad jenom vyšší počet scén, které se výrazně vryjí do paměti.

HODNOCENÍ: 9/10


DŮM CIZINCŮ

 

Takhle to dopadá, když se sejdou talentovaný režisér, talentovaný scenárista (potažmo autor knižní předlohy) a talentovaní herci a herečky. Gino Moretti býval holičem, ale pak jej okolnosti přivedly k bankovnímu byznysu, ve kterém si ne vždycky počíná zcela legálně. Jeho syn Max je právník, který případně dokáže ledacos různými kličkami pořešit. Jenže má další tři bráchy – hamižného Joea, pohodlného Tonyho a nepříliš bystrého, ale zato silného Pietra, který se ve volném čase věnuje boxu. Od otce nikdy neslyší slova chvály, což vlastně platí i pro ostatní. Výjimku tvoří pouze situace, kdy Gino něco potřebuje. V případě tohoto počinu není dlouho zcela jednoznačné, kdo je spíše záporná a kdo kladná postava. Tedy bavíme-li se o těch mužských, jelikož u ženských to jasné je. Susan Hayward nepředstavuje femme fatale, ovšem rozhodně si nenechá nic líbit a nezdráhá se nahlas říct, co si myslí.
Svého času byl Jan Hřebejk proslulý svými výborně natočenými stolovými scénami. Od Josepha L. Mankiewicze by se v tomto směru ale mohl učit. Amerického režiséra ponejvíce proslavily filmy Vše o Evě a Dopis třem manželkám, které využívají retrospektivní naraci. Dům cizinců za nimi v žádném případě nezaostává! Z hlediska scenáristického zaslouží maximálně vyzdvihnout fakt, že nejenže každá scéna, nýbrž v podstatě každá replika posouvá příběh dopředu. Dialogy i monology jest radost poslouchat, stejně jako představuje radost sledovat herecké výkony od všech zúčastněných, tj. nejen od Edwarda G. Robinsona, Susan Hayward a Richarda Conteho, jehož lze nepochybně považovat za jednoho z nejvíce nedoceněných herců, a to dost možná v celé historii kinematografie. Jeho herecká představení totiž s časem nestárnou. A nestárnou ani témata jako touha po pomstě a vůle odpouštět, kterými se tohle mistrovské dílo také nesmírně působivě zabývá.

HODNOCENÍ: 10/10


PRVNÍ ČÁST PŘEHLEDU JE K PŘIPOMENUTÍ TADY


FOTO: noirfilmfestival.cz, cinema.de