Filmů z prostředí kuchyně nějaké restaurace existuje pochopitelně více. Nedobrým příkladem bude Umění jíst a milovat, dobrým naopak Bod varu. Ten také obsahuje scénu, kdy se situace vyhrotí, přičemž byl natočen v jednom jediném záběru. To pro V kuchyni, který běžel i na festivalu Be2Can, samozřejmě neplatí. Zato platí, že předlohou se mu stala divadelní hra z roku 1957! Docela zamrzí. Nikoli kvůli tomu vročení, nýbrž proto, že by režisérovi Alonsovi Ruizpalaciosovi hodně zvedlo kredit, kdyby natáčel podle původního námětu. Pravda, za scénář ke svému Muzeu byl oceněn na Berlinale a i v tomto případě si zdrojový materiál pozměnil, nicméně plné zásluhy za nesporné kvality tohoto dílka si holt stejně připsat nemůže. 

 

Time Square je slavné náměstí, nad jehož názvem dostaneme v úvodu zamyšlení. Právě tady nachází se restaurace a v ní kuchyň, kterou coby šéf provozuje pan Rashad (z první a druhé Mumie známý Oded Fehr v cameo úloze). Gastronomie představuje celý jeho svět. Má několik zaměstnanců, většinou hispánského původu, nově i včetně Laury, kterou týpek z HR přijme, jelikož ona zná Pedra Ruize (Raúl Briones), co tady pracuje a vypadá to, že čeká dítě s kolegyní Julií (Rooney Mara), se kterou by rád byl. Potíží může být fakt, že ona potomka nechce, zatímco jeho doprovází extrémní psychická labilita, kvůli které dostane od šéfkuchaře záhy ultimátum, že když udělá tři chyby, například se nebude slušně chovat ke kolegyním a kolegům, z nichž na jednoho nedávno vytáhnul nůž, poletí. Do toho se někam ztratilo přes 800 dolarů, které bude nutné najít. 

 

Rozmohl se nám v současnosti takový nešvar. Umělecký záměr tvůrců poslat svůj film do kin v ořezaném formátu opravdu není něco, z čeho bychom měli skákat radostí. Do kina přece chodíme pro to velké plátno. Jasně, tvůrčí záměr je tvůrčí záměr a ořezaný formát V kuchyni vlastně může mít vícero symbolických významů, nicméně vesměs takových, které bychom pochopili i z jednotlivých hereckých výkonů. Dalším záměrem bylo černobílé provedení, které v současné světové kinematografii také není ničím neobvyklým a které funguje skvěle. Tady by barva fakticky byla spíše na obtíž. Tedy kromě závěrečné scény, ve které nemohla chybět. 
 

 
 

Naopak ty, které uvidíme během expozice, v nemusí mít takové vyznění, jaké mít měly. A to z toho důvodu, že postav se vyskystuje nemálo a prakticky o žádné ještě nic nevíme. Následně si pro sebe největší porci stopáže ukrojí Pedro s Julií a svými přísnými výstupy téměř á la seržant Hartmann taky šéfkuchař, ale jen s drobnou nadsázkou se dá tvrdit, že si film pro sebe ukradl někdo docela jiný. Díky jedné dlouhé scéně, která se navíc ani neodehrává v restauraci a ve které právě tahle postava vypráví o Napolitánci, jenž sto roků zpátky připlul na lodi najít svůj americký sen, po kterém prahne také nejeden a nejedna z těch, které před kamerou uvidíme. Někteří mají tendence si jej komplikovat. Přitom dosáhnout na něj nemusí být až tak složité. 

 

V kuchyni je americko-mexický film, což je samo o sobě dosti neobvyklé. Zároveň to tentokrát fakticky není o tom, že by nám chtěli tvůrci dělat nějaké chutě tím, že by často ukazovali jídlo a jeho přípravu. Kdyby ještě existoval Febiofest, pro sekci Culinary Cinema by V kuchyni nebyl vhodný počin. Jeho síla ovšem tkví v tom, že ukazuje něco, co znají snad úplně všichni z vlastní zkušenosti. A sice nesourodé mezilidské vztahy v rámci jednoho pracovního kolektivu, kde někdo se někým výchází více, někdo méně. Ten přehnaný závěrečný výstup doopravdy zamrzí, jelikož jestli jej obsahuje původní divadelní hra, tak na jevišti, tj. ve stylizované podobě, se nepochybně vyjímá mnohem pravděpodobněji. Nicméně proslulá záležitost, jakou představuje podle divadelní hry rovněž natočená věc Kdo se bojí Virginie Woolfové? (i když proslulá spíše neprávem), se z tohoto dramatu patrně nestane. 

 

FOTO: Film Europe