Stanislav Gazdik: Už tam bylo pár Čechů. I jeden Slovák, který zemřel v Africe. Ale myslím, že jich bude do deseti.
V polovině devadesátých let se CRAP přejmenoval na GCP (Groupement Comandos Parachutistes – pozn. aut.). Z jakého to bylo důvodu?
Protože CRAP znamená anglicky ‚hovno‘. Takže na mezinárodních misích si z nás dělali anglofoni srandu. (úsměv)
To mně připomíná, jak Turecko v OSN začalo používat název Türkiye, protože ‚Turkey‘ v angličtině znamená krocan. Ale pojďme dál, protože nedávno jste byl na túře přímo na Mount Everestu …
Byl jsem tam na treku v Base Campu. Nahoru jsem nechtěl, protože jsem nechtěl čekat v zácpě jako na D1. Byl jsem tam 21 dnů, urazil 280 kilometrů a běhal jsem tam.
Od té doby, co jste odešel z legie, o ní mluvíte naprosto otevřeně. Tam neexistuje žádná dohoda o mlčenlivosti?
Nic jsem nepodepsal, takže nic není. Jedinou dohodu, kterou jsem podepisoval, bylo, že nesmím sloužit jako kontraktor, tedy jako žoldnéř, což v té době bylo ve Francii trestné. Nikdy mi ale nikdo neřekl: „Gazdiku, to nesmíš říkat!“
Jednou v noci jste taky dostal za trest vykopat jámu o rozměrech 2x2x2 metry …
To bylo na Džibuti, na stáži odstřelovače. Šli jsme na večerní střelby a měli jsme ještě ty velké, těžké noční optiky, které vážily 3,5 kilogramů. Upadla mně očnice – hledí z nočního vidění. Za mnou šel kaprál, který mě na to upozornil. A za ním šel šéf, což byl dvoumetrový Jihoafričan. Nic neřekl, ale viděl, jak mi kaprál podává tu očnici. Odstříleli jsme, ale když jsme přišli zpátky do stanu, tak mě zavolal a ptal se mě, jestli jsem něco neztratil. Řekl jsem, že ne, protože jsem to zase našel. Tak řekl, ať si vezmu krumpáč a lopatu a vykopu tu díru. Kopal jsem ji celou noc, protože Džibuti je jako planeta Mars, tam je samý kámen. Ale říkal jsem si, že táta je horník, tak to musím vykopat. Pak jsem ji musel zase zahrabat a v šest hodin byl nástup. Nikoho nezajímalo, že jsem musel celou noc kopat. Prostě děláš tak, abys měl všechno v cajku, protože lidi na tebe spoléhají, že budeš bojeschopný.
Byl jste na jedenácti misích. Stalo se, že vám před nějakou ani neřekli, kam se pojede?
Většinou se to ví dopředu. To je organizované. Každé čtyři měsíce se mění jednotky. Takže třeba dva roky dopředu se ví, že 2. REP pojede do Afriky. Jsou tréninky, pak je mise, pak krátká dovolená, pak zase tréninky, mise … Tak je to celou dobu.
Vedle Vánoc je největším svátkem legie Bitva u Camarónu. Tam byl kapitán Danjou, který měl dřevěnou ruku, která se dodnes při oslavách vytahuje a jeden z legionářů má tu čest ji nést …
Jsou tři. Jeden ji nosí, dva ho doprovázejí.
Byl jste někdy jeden z těch tří?
Ještě ne. Letos to bylo takové heroické, protože tam byli tři na vozíku. Byli to přeživší z Indočíny, kterým je už přes osmdesát. Je to velká čest tu ruku nést. Většinou to jsou důstojníci nebo poddůstojníci. Já jsem na to ještě mladý.
Co se týče mise, tam se képi nenosí, tam se nosí barety od doby, kdy v 60. letech začali výsadkové jednotky. Képi se nesmí zmačkat. To by se mohlo stát, že by kvůli tomu i poslali legionáře do civilu. To se hodně hlídá.
Člověk, který přijde do legie, se vzdává svoji totožnosti. Vy jste měl číslo 180 640. To vám pak neříkají ani jménem?
V přijímači je člověk číslo, ale na jednotce mi říkali třeba Ninja. Každý si někoho nějak pojmenuje. Ale i jménem říkají.
Mluvíte o legionářském kodexu. Když se řekne kodex, asi nejsem jediný, komu se vybaví samurajský kodex Bushido. Tam by se asi našly nějaké styčné body …
Jsou tam. Legionářský není jako kodex samuraje, což jsem kdysi taky studoval. Jsou tam body jako nikdy neopustíš svého bratra, budeš vždycky připravený a upravený, budeš na sobě neustále fyzicky pracovat … Já ten kodex vlastně používám i dneska, protože na sobě pořád pracuju. Už ne tak intenzivně, ale pravidelně.
Říkal jste, že za letošek plánujete 18 300 kliků. To mně připomnělo, což samozřejmě není váš případ, že ne každý dělá kliky správně …
Říkám, že kliky se dělají tak, aby tělo poznalo, že dělá klik. Aby to něco přineslo. Vždycky říkám „dělej to, co ti tělo dovolí, ale ne, co ti hlava zakazuje.“ Důležité je, že člověk posiluje.
Protože jsem natrefil na protikladné informace, zeptám se přímo vás. Co konkrétně je váš PRO DEFENCE systém?
Začal jsem karate, pak byl kick-box, pak jsem dělal kick-box v legiích. Pak ve speciální jednotce jsem zjistil, že rukavice jsou k ničemu a začal jsem dělat pencak silat a FISFO. Patnáct let jsem byl pro firmu ASP instruktorem pro teleskopické obušky. Jak jsem poznal FISFO a Charlese Joussota, prosadil jsem FISFO v legii do speciální jednotky. Pak jsem ho dělal i v Aubagne. Potom, když jsem se vrátil do České republiky, jsem byl oficiální průkopník FISFO. Dělal jsem to možná deset roků. Jednou v roce jsem organizoval seminář pro Charlese. A když mi někdo něco slíbí, a pak to neudělá, tak jsem zlý. Prostory, lidi, letenky … Všechno jsem platil já. Lidi pak chtěli informace, ale platit za ně nechtěli. Kolikrát jsem to ještě dotoval ze svého, aby se ten seminář vůbec mohl uskutečnit. Jednou měl Charles v pátek přiletět, tak jsem mu ve středu volal a on řekl, že nepřiletí. Kdybych mu nezavolal, tak mi to asi ani nedal vědět. Tak jsme tu spolupráci ukončili.
Měl jsem jiné zkušenosti, tak jsem z toho potom udělal PRO DEFENCE, kam jsem ty svoje načerpané zkušenostipromítnul. Udělal jsem akreditaci ministerstva školství, měl jsem několik desítek instruktorů. Všechny manuály jsem vytvořil sám, Charles udělal maximálně DVD a VHS. Nikdy jsem od něho neviděl žádný manuál. Ta druhá knížka Cesta na vrchol a ještě dál vlastně obsahuje zkrácený manuál profesní sebeobrany. S prevencí a gradační stupnicí síly. Jsem i chirurg v úderech na tlakové body. Trefuju se víckrát na to stejné místo.
Jinak používám vždycky první stupeň síly, někdy druhý. Jednou jsem použil takovou silnější trojku. Chodil ke mně na kemp jeden známý český bývalý výškař, kterého jsem chtěl už předtím vyhodit, protože byl nedisciplinovaný. Stejně jako ten druhý. Pořád mě prudil, ať mu na kempu dám čtyřku. Nenechám se vytočit, ale tohle mně už vadilo. Takže jsem využil momentu překvapení a on dostal na karotidu. Tam už bylo to, že tu karotidu buď trhám, anebo ji tam nechám. Samozřejmě jsem ji tam nechal, ale on lehnul a lapal po dechu. Deset minut ležel, pak si sednul a dalších dvacet minut brečel. Říkal jsem ostatním: „Vidíte, jak vypadá psychologický stres, když se propojí s fyzickou bolestí?“ Potom večer říkal, že se nemohl pohnout a že slyšel, co říkám, ale přišlo mu to jakoby až o půl hodiny později. Od té doby jsem měl od něj klid, i když mě potom pošpinil. Když mě někdo kopne a kopne schválně silně, tak vidím, že se chce ukázat. Tak mu dám trochu navíc, aby viděl, že to bolí.
V minulosti nejenže jste cvičil ozbrojené složky České republiky, ale i americký S.W.A.T. Team …
To bylo na doporučení kolegů. Reklama se dělá na bázi načerpaných zkušeností. Lidé znají práci, kterou jsme v legii dělali, a vědí, že jsme opravdu dobří, takže od nás chtějí načerpat zkušenosti. Člověk, když se chce posunout dál, tak musí čerpat zkušenosti. Třeba tím, že je dobrovolník. To říkám i svým synům. Nikdy nevíš, kdy se to může hodit. Hlavně je to i otevření mysli, protože každý dělá věci jinak.
Spíše je opačný stav. Že když mě vidí a hlásí se ke mně lidi, kteří dělají zakázané fighty, tak jdu na druhý chodník. Bojovník to vycítí. V přírodě zvíře taky vycítí, kdo je slabý a koho půjde sežrat. Kdyby se tohle, co říkáte, stalo, tak by ten člověk měl problém, protože když ti někdo chce dát první ránu, tak ty tu první ránu vždycky musíš přijmout. A musíš u ní mít nastavené tělo tak, aby ji udrželo. Když já první ránu schytám, pak mě stačí dát jednu nebo dvě rány, abych zpacifikoval agresi té osoby. Ale nikdy nejdu víc, protože vím, že by to bylo proti mně.
Jak jste se v legii učil ovládat strach tak, aby neovládnul vás?
Strach je přirozený, je to instinkt, který nás udržuje naživu. V legii nás učí, že strach není nepřítel, ale spíše společník. Nikdy se ho úplně nezbavíme, ale můžete se naučit ho zvládat. Trénink je intenzivní a neúprosný po celou dobu působení v legii a neustále se učíme, jak reagovat automaticky i ve stresu, což pomáhá držet strach na uzdě. Postupem času se naučíme rozpoznat strach a přijmout ho, ale nesmíme dopustit, aby nás paralyzoval. Klíčem je soustředit se na svůj úkol, na své spolubojovníky, na disciplínu a na to, co jsme se naučili ve výcviku. Strach se stává méně hrozivým, když se zaměříme na své cíle a na lidi kolem vás. V legii jsme bratři ve zbrani a reálné vědomí toho, že nejsme sami, nám dodává sílu. Takže strach cítíme všichni, ale nesmíme dovolit, aby nás ovládl.
Kolikrát jste se na misích, kterých jste se zúčastnil, musel podstoupit boj zblízka?
Většinou to byly situace, které si ani pořádně nepamatuju. Ale nejzásadnější byla ta, když jsem měl proti sobě tři teroristy. Mohl jsem střílet, ale nestřílel jsem. To bylo spontánní. Předtím jsem chodil soukromně na policejní střelby, kde mě učili rozlišovat. Chodili jsme i k jednotkám GIGN (francouzská protiteroristická policejní jednotka - pozn. aut.). Vždycky musím identifikovat ten terč – reaguju podle jeho věku, síly, zkušeností, ... Protože můžeš vypadat jako velký chlap, ale nemáš žádnou sílu. Nebo můžeš vypadat jako skrblík a máš velkou sílu. V takovém případě tvoje ego zapracuje, že je to snadný cíl, ale najednou ležíš na zemi, ani nevíš jak. Vždycky je to o tom identifikovat hrozbu a té se snažit přizpůsobit. Sportovci jako judisti nebo boxeři tohle nedělají.
Máte přehled o tom, kolika lidem se vám při působení v legii podařilo zachránit život?
Nemám přesný přehled a popravdě, ani si ho nevedu. V legii jde hlavně o týmovou práci a ne o individuální hrdinství. Každý z nás plní svou roli a dohromady se snažíme přežít a splnit misi. Byly situace, kdy jsem pomohl zraněnému spolubojovníkovi nebo poskytl krytí pod palbou, ale stejně tak mnoho mých bratrů udělalo totéž pro mě. Zachraňování životů není vždy o dramatických činech; někdy je to o maličkostech, například o tom, že jste v pravý čas na pravém místě, že dobře děláte svou práci a že se spoléháte na svůj výcvik a instinkt. Každý z nás v legii má svůj příběh, kde se situace mohla vyvinout jinak, kdyby někdo neudělal to, co udělal. Ale počítat takové věci? To není náš styl.
PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
TŘETÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
ČTVRTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
FOTO: Archiv Stanislava Gazdika