Rijen

Rozhovor: Stanislav Gazdik … část PRVNÍ

Vydáno dne 28.09.2024
Jak bylo zmíněno ve speciálu o Arnoldově knize Buď užitečný – 7 zásad pro život, přinášíme exkluzivní, celkem na pět částí rozdělený rozhovor se Stanislavem Gazdikem, který byl mezi roky 1991-2006 součástí francouzské cizinecké legie. Oblastí působnosti si však vyzkoušel víc, svět filmu nevyjímaje. 
FDb: Nacházíme se na křtu knihy Bezpečná Evropa. V současnosti dost sílí hlasy o tom, že aktuální situace v Evropě je nejvíc nestabilní a nejvíc nebezpečná v celé historii. Souhlasíte s tímhle tvrzením?
Stanislav Gazdik: Ano, souhlasím, protože to jde cítit a jde to vidět. Každý evropský stát má v dnešní době, dá se říct, podobné etnické a multietnické problémy. A lidé jsou v dnešní době takoví více vystresovaní. Jakmile něco ťukne, tak se hned bojí. Protože zaprvé, nemají věrohodné informace, takže nevědí, co je dobré, co špatné a ztrácejí se v tom. A zadruhé, když není čas věnovaný odbornosti, tak ten člověk vlastně plave. A teď se buď utopí, nebo začne plavat na nějaký ostrůvek, aby získal informaci, která je věrohodná nebo která mu pomůže.

Jedna z věcí, která hodně nahrává té nestabilní bezpečnostní situaci v Evropě, je válka na Ukrajině. Jak jste reagoval v únoru 2022, když začala?
Reagoval jsem v pohodě, protože jsem tohle zažil v bývalé Jugoslávii. Tam jsem byl aktivní a víme, že když jsou neshody mezi státy, tak to řeší ten stát, který zaútočí, a ten, který se má bránit. To je vnitřní politika, jak se k tomu postavit. Ostatní názory jsou různorodé. Je to to samé, jako když dáte post na sociální sítě. Ne každému se to líbí. Každý má svůj názor, ale je otázka, kdo jim naslouchá. Když začala válka, připravil jsem program pro děti ve školách. V rámci toho programu by se zapojili veteráni do školjako bezpečnostní experti. V programu jsou různé motivace pro děti … Ale nikdo na to neslyší, protože to není politická priorita. Evropa nemá žádnou vypsanou dotaci pro veterány a jejich zapojení do civilního sektoru. Vezměte si, že v republice je víc než 16 tisíc veteránů, do kterých stát investoval šílené peníze, ale přesto sedí doma a nedělají nic, protože je nikdo nemá jak aktivovat. Vytvořil jsem pro ně programy, se kterými jsem byl na ministerstvu obrany, v parlamentu, ve sněmovnách … Ale tam se to zastavilo, i když je to od A do Z napsané, jak by to mohlo vypadat. Nikdo na to neslyší. Takže se není čemu divit, že jsou dneska lidi vystrašení a nevědí, jak reagovat.
Další debata je, že armáda, policie a bezpečností složky nemají v dnešní době z čeho vybírat. Proč? Protože mládež není připravená. Nikdo je to ve školách neučí. Nikdo jim neříká, že policista je od toho, aby chránil a pomáhal. Hasič je od toho, aby chránil a pomáhal, když je požár. Bezpečnostní pracovník je od toho, aby chránil a pomáhal, když je problém v dané lokalitě. Sociální sítě by mohly být dobrá výhoda, kdyby tam byly správné informace. Vzpomínám si, jak jsme všichni žasli, když jsem byl malý a do školy u nás na severní Moravě přišli vojáci, což byli piloti helikoptér. Říkal jsem si: „Tý jo, to by se mi líbilo.“ A začal jsem mít nějaký vzor a cíl. Ta dnešní mládež, kromě sociálních sítí, jaké má vzory a cíle? Žádné vlastně nemá. Velitel armády říká: „My bychom chtěli 30 tisíc vojáků.“ Ale nemají ani 25 tisíc. A ještě jim plno lidí odchází, protože na to nejsou psychicky ani fyzicky připravení. Když jsem rok na tom programu pracoval jako ředitel Národního institutu pro obranu a bezpečnost, tak jsem chodil po schůzkách a zjistili jsme, že není vypsaná žádná dotace na tyhle aktivity. Pak se není čemu divit, že ten člověk je nepřipravený. Ale jsou velké dotace na IT a AI. Jenže roboti sami nás přece bránit nebudou. Já jsem z terénu a vím, co si potřebuju připravit a zajistit na to, abych byl bojeschopný a obranyschopný v souvislosti s mojí rodinou. Takových lidí je u nás spousta, ale nejsou žádným způsobem koordinováni.
Mám dvojí občanství – francouzské a české, protože když jsem tenkrát odcházel do francouzské cizinecké legie, tak služba v cizí armádě byla trestná, takže jsem nechtěl mít problémy. V dnešní době mám zpět i české, protože teprve před pěti nebo šesti lety Francouzi i Češi povolili dvojité občanství. Tady jsem narozený a tady se cítím doma, i když rodiče byli Slováci. Táta měl tenkrát hrát fotbal za Baník, kde potom skončil na šachtě. Já jsem se tam narodil a vyrůstal. V roce 1991 jsem odjel do Francie, vrátil jsem se 2006. Pak jsem jezdil po světě, kde jsem nabíral zkušenosti a snažil se někde nezapadnout. V cizinecké legii je víc než 185 národností a všechno funguje už skoro 200 let. Ty lidi mají konexe po celém světě. Stačí jenom napsat a přijde zpráva: „Jo, není problém, zajistíme.“ Tohle v tom civilním světě chybí. Kdysi to bylo tak, že si sousedi pomáhali. Ale jakmile začne válečný konflikt, což jsem zažil v té bývalé Jugoslávii, tak sousedi, co žili naproti sobě víc jak třicet let, po sobě začali střílet, protože jen jeden byl muslim. Válka tu mentalitu lidí okamžitě změní. Zvíře se nedokáže chovat jako člověk. My jsme opravdu hyeny. Zevnitř to máme geneticky dané. Nejsem věřící, ale když se nad tím zamyslím, tak i ten Ježíš chtěl dát lidem nějakou myšlenku a oni ho za to ukřižovali. V dnešní době se člověk musí naučit přežívat.
Co třeba když by vypnuli proud? Když se vrátíme do středověku a do doby kamenné, tak člověk už sice ví, ale stejně si bude muset těmi kameny udělat oheň, protože nebudou zapalovače. Protože to, co jsme si vytvořili, jsme si sami zlikvidovali. Bude trvat, než se generace zase nadechnou k pozitivnímu myšlení. A ne k tomu, že je třeba někomu ublížit. Nebo proč bych měl třeba někomu závidět? Nechci! Myslím, že tohle je hlavní problém v dnešní edukaci. Můj program je nastavený tak, že každá pyramida bezpečí začíná výchovou v každé domácnosti. Není to tak, že by děti měla vychovat škola. Rodič vychovává dítě. A když mu rodič nepředává důležité informace, tak to dítě je potom ztracené.

Po začátku války na Ukrajině bylo dovoleno zájemcům z České republiky jít bojovat na straně Ukrajiny. Zvažoval jste tuhle možnost?
Určitě ne. Já jsem si svoje zažil. Když jsme byli v Jugoslávii, tak jsme byli jako ping-pongový míček. Jedna strana, druhá strana a my jsme byli uprostřed. A čekali jsme, až se něco stane. Tady je to taky jedna strana a druhá strana, ale člověk taky není z té země, takže za čí ideály by bojoval? Kdybych měl bojovat za svoji vlast, to je něco jiného. Když jsem byl ve Francii, někdo řekl, že jsem taky bojoval za cizí zemi. Ale věděl jsem, proč jdu do cizinecké legie, s čím se angažuju a co mě čeká.
Na Ukrajině můžeme pomáhat. Kdo chce, ať si to jde vyzkoušet. Vím, že hodně lidí dělalo airsoft. Hráli si na vojáky a teď šli do války, kde po pár dnech zjistili, že válka není hra a utíkali. Ve válce existuje jenom: přežiješ nebo umřeš. Když člověk přežije, tak musí počítat s tím, ži si ty následky ponese. Já jsem byl na deseti bojových misích, viděl jsem mnoho mrtvých. Viděl jsem nespočetně raněných, ale s tím, že na sobě neustále pracuju jak fyzicky, tak intelektuálně, tak jsem se s tím dokázal vyrovnat. Ne každý to dokáže, protože na sobě nepracuje. Vrací se mu post-traumatické situace, ve kterých se ztrácí. Teď vychovávám dva syny, sedmnáct a dvanáct roků, protože manželka chtěla pracovat. Užívám si to. To je ta láska, co mi chyběla v armádě. Tam láska není.
Priorita dnešní většiny je materiálního hodnota. Přitom když jdeme všichni do hrobu, tak s sebou nemáme vůbec nic. A je úplně jedno, jestli byl někdo bohatý nebo chudý. To je to, co by měl člověk taky pochopit. Zrovna nedávno jsem na sociální sítě dával post o tom, že náš život je něco jako mandala. Každý si tak staví svůj život. A pak přijde chvíle, kdy se všechno odfoukne. Těmi vytvořenými hodnotami během života se člověk stává nesmrtelným. Na to zlo se zapomíná. Na Korsice, kde jsem žil skoro třináct roků, mě třeba fascinovala stará římská cesta přes hory. To je něco neuvěřitelného! Nedávno jsem byl taky v Terezíně. Atomová bomba v konstrukci opevnění! Postavili to v 18. století a stojí to dodneška. V dnešní době, co se postaví, tak foukne vítr a všechno padá. Na všem se šidí. A to nic nepřináší.

 










 

Politici chápou válku na Ukrajině jako boj za demokracii a za zachování stávajícího světového řádu. Vnímáte to stejně?
Jsem voják, ne politik. Moje role tady byla a je sloužit a chránit, dělat to, co se ode mě očekávalo a očekává. To, co vidím dnes a měl jsem i možnost spatřit na vlastní oči například v bývalé Jugoslávii, jsou muži a ženy, kteří bojují za svou svobodu, svou zemi, své rodiny. Válka, to je chaos, bolest, ztráty a trvalé následky. Proslovy politiků, ať už mluví o demokracii nebo o světovém řádu, jsou jen slova. Tady na místě jsou motivace jednodušší a osobnější. Každý bojuje za to, co považuje za správné.

V souvislosti s uprchlíky před válkou na Ukrajině je to tak, že kdyby to bylo obráceně, tak taky budeme rádi, když nás vezmou třeba ve Španělsku …
Určitě. Ale nejsou regulované kvóty. Kluci v legii říkali, že Ukrajinci, Rusové a Číňani mají aktuálně zákaz vstupu do legie. Nechtějí tam problémy. Stačí jenom správně nastavit ten systém. Legie sice administrativně spadá pod francouzskou vládu, ale má svoji vlastní hierarchii.

Často ale spolupracuje s nefrancouzskými jednotkami na nějaké misi …
To je mezinárodní mise, která se dělá podle konfliktu. Když by tam byl jenom jeden stát, tak by to bylo politicky nekorektní. V roce 1995 v Mostaru bylo v té akci šest států. Tak to funguje.

Během Sametové revoluce, od které v listopadu 2024 uplyne pětatřicet roků, jste byl v Praze na opušťáku, ale nevěděl jste, že zrovna probíhá revoluce. Zdeněk Svěrák, který je ročník 1936, mně říkal, že tím, že začal jako dítě vnímat svět během druhé světové války, mu připadalo, že válka je vlastně obvyklý stav, že tak to na světě prostě chodí. Vy jste ročník 1970, takže jak si pamatujete období normalizace ve 2. polovině 70. let. Kdy jste si začal uvědomovat, že je bolševický režim zločinecký?
Zde mám možná výhodu, že jsem se tímto tématem v té době nemusel zaobírat, jelikož jsem většinu svého času trávil na hřišti, hrával jsem závodně fotbal a hokej. A tam jsem nic takového nezahlédl.

Máte záslužný projekt Český ochránce, o který bohužel politici nejeví zájem. Například Arnold Schwarzenegger vytvořil v Americe tzv. After School Program, který slouží k tomu, aby se děti po škole nechytily nedobré party a nezačaly brát drogy nebo krást. Takže místo toho můžou sportovat a dělat další užitečné činnosti. Jedna z věcí, díky které se mu to podařilo rozjet, je ta, že vstoupil do politiky. Zvažoval jste to taky?
Byl bych ochoten udělal cokoli pro to, aby se něco posunulo dál. Byl jsem v terénu, vím, jak tam věci fungují, ale manželka mi říká: „Ty, kdybys šel do politiky, tak tam všechny postřílíš.“ Vychovával jsem děti, protože jsem měl mnoho let dětskou akademii. Moje zásady jsou: nelžu, nekradu, neberu drogy, ctím rodinu a držím slovo. Který politik tohle může říct? Připravil jsem celkem tři programy. První je Hrdinové a budoucnost. To jsou veteráni zapojení ve školách – jejich prezentace, přednášky a aktivity. Český ochránce pro děti je branná příprava moderním způsobem. Pak je Metodika pro učitele. Musíme si uvědomit, že učitel má v dnešní době tolik byrokracie, že nemá čas se tohle naučit. Takže kdo by tyhle věci učil? Jedině externí tým, který bude do škol chodit a vytvářet tam aktivity. Takže kdyby v každém kraji byl alespoň jeden veterán na jednu školu, tak je to stále lepší, než aby seděli doma. Další problém je najít finanční toky, kdo to bude platit. Škola na to peníze nemá, školství taky ne. Přitom mladá generace by měla informace, mohla by být připravená. Kdo chce, tak jde sloužit, protože cítí ty hodnoty. Arnold si to mohl dovolit, protože měl finanční toky. Já mám všechno vytvořené, ale nemám ty toky a nikdo je na to nechce dát. V tom je ten největší problém. Kdybych řekl veteránům, aby to šli dělat zadarmo, tak mě pošlou někam.

 










 

Druhá věc, která zamávala s bezpečnostní situací v České republice, byla prosincová střelba na Filozofické fakultě. Vy často zmiňujete prevenci, to znamená, že ve vašem projektu Český ochránce se mluví i o tom, co mají školy dělat, když taková situace nastane?
Jasně. Skoro osmnáct roků jsem jezdil po světě a školil. Každý stát má jinou mentalitu, ale problémy jsou stejné. Vidíme to v Americe nebo ve Francii, kde jsou pravidelné útoky ve školách. Teď se o tom možná trochu méně mluví, protože média to zamlží, protože nechtějí šířit paniku a strach. Vím, jaká jsou sídliště ve Francii. Na některá nejezdí ani policejní auta, ani hasiči. To jsou ghetta. Tam přijdeš, a jestli přežiješ, tak máš štěstí. A to už je v Evropě. Jsou tam lidé, kteří přišli z Afriky a z Asie. A kdyby ve Francii takhle bouchla velká města, tak hned bouchne Belgie a Německo. Afričané se vzbouří, že jsou tady doma. A kam půjdou Evropané? Do Afriky nebo do arabských států? Tam je nepřijmou, protože nejsou tak blbí ve stylu: „Pojďte k nám, my vám všechno dáme a budeme vám platit. A dáme ze svého, abyste se měli dobře.“
V Africe jsem byl na mnoha místech a je to nádherný kus země. Ale nic se tam neděje. Byli jsme ve Středoafrické republice, přímo s prezidentem Patassém, protože jsme jejich armádě pomáhali s výstrojí a s výcvikem. A když jsme odjížděli, tak jsme jim nechali kasárna. Po našem odjezdu vydržela v provozu týden. Když jsme se tam pak vrátili, najednou jsme viděli, jak černoch odnáší klimatizaci. Říkáme: „Proč to bereš domů?“ On na to: „Já to potřebuju.“ A my: „Vždyť doma nemáš elektriku.“ A on: „To nevadí. Já si z toho udělám stůl.“ Takže tam, kde to fungovalo, to vyrval, aby si to odnesl domů, kde mu to nefungovalo. Takhle oni přemýšlí. Neříkám, že ty lidi jsou hloupí, ale systém je prostě vede k tomu, že je to takové chaotické. A když se podíváme, jak je v dnešní době organizovaná Afrika, tak ji začínají ovládat rusové.

V roce 1991 jste, jak říkáte, kvůli administrativní šikaně, nemohl pokračovat v české armádě. Na základě článku v novinách o francouzské cizinecké legii, která během války v Perském zálivu působila v Kuvajtu, jste se rozhodnul, že půjdete právě do legie. Určitě jste měl nějaká očekávání. Setkala se během prvních měsíců ta vaše očekávání s realitou?
Já jsem takhle neodcházel. Já jsem jinak nastavený. Proto mi někteří říkají, že jsem mimozemšťan. Viděl jsem tenkrát, že cizinecká legie odchází do Kuvajtu. Měl jsem i to štěstí, že když jsem pracoval na montážích, tak jsem měl skladníka, který byl třináct let v cizineckých legiích. Bojoval v Indočíně, a když přijel na dovolenou, tak dostal osm let vězení, protože tenkrát to byla nepovolená služba v cizí armádě. A pak už nemohl zpátky. Ale vyjednával si taky nějaký důchod. A těsně předtím, než jsem odjel, tak byl nadšený, že mu Francie kompenzovala nějakou minimální penzi. Měl ještě tu starou zelenou uniformu, kterou jsem ještě taky zažil. A měl červenou stuhu. Ptal jsem se ho, co to znamená. A on říkal: „To jsou výsadkáři.Výsadkář znamená, že jsi stále vepředu.“ Víc jsem vědět nepotřeboval. Tenkrát ani nebyl internet, abych si zjistil víc věcí. Tak jsem jim psal a odpověděli v angličtině, což mi soused musel přeložit. Zjistil jsem, že tam jsou výsadkáři a speciální jednotky. Po celou dobu mi spousta lidí říkala, že nemám šanci se tam dostat, protože to jsou nejelitnější vojáci, kterých je pouze pětadvacet z osmi a půl tisíc. Když jsem se tam po třech a půl letech dostal, tak jsem zjistil, že jsem první z bývalé východní Evropy, komu se to podařilo.
To, že jsem patřil k nejlepším v české armádě a nechtěli mě dál, tak jsem prostě šel tam, kde mě budou chtít. Legie mi dala možnost. A ani zpětně po osmnácti rokách na nic nenadávám, protože legie mi všechno dala. Mohla mi vzít jenom život, ale ten mi, na rozdíl od mnoha kolegů, ať už v boji nebo i při tréninku, zůstal. Když jsem v československé armádě odcházel po půl roce z poddůstojnické školy v Prešově, byl jsem nejlepší průzkumník východoslovenského kraje. Chtěl jsem jít na bojovou jednotku do Žatce. A tam to netrvalo ani půl roku a skončili jsme. Armádní žold mě začal bavit, ale nechtěl jsem dělat jenom normálního vojáka. Vždycky jsem chtěl patřit mezi nejlepší. Chtěl jsem být lídr. Takže když nás pak z legie pět odcházelo, tak čtyři kluci říkali: „Jak je možné, že máš tak velký důchod a tolik medailí?“ A já říkám: „To proto, že ty ses patnáct let schovával.“ Já mám medaile a 1 370 seskoků. Měl jsem bonifikaci, takže za patnáct let jsem udělal 40 let. A dělal jsem to, co mě baví. Jíst banán v pokoji by mě nebavilo. Ale když vyběhnu kopec vysoký 850 metrů, který je 20 kilometrů ode mě, a nahoře si dám ten banán, tak to pro mě bude mít větší hodnotu. Když chce člověk něco v životě dokázat, musí toho hodně obětovat. Jakou hodnotu má v dnešní době peníz? To je jen papírek. Teď byla kauza rozkrádání tenisových dotací, protože ti lidi si myslí, že krátkodobý prožitek z papírků je důležitá hodnota. Ale o tom to není. Ale hodnota lidská jako láska, něha, porozumění, vyslyšení ...
Kdyby mi dal někdo určitou sumu peněz, tak si ty peníze nikdy nevezmu. Protože za co bych si je měl vzít? A kdybych si je musel vzít, tak je dám někomu, kdo je potřebuje. Protože vím, že pro mě nemají žádnou hodnotu. Vzpomínám si, jak táta měl jako horník světové rekordy v těžbě, rubání uhlí. Byl za to jako divák i na olympiádě v Mnichově. Bohužel tam byl zrovna ten teroristický útok. Díval jsem se na jeho medaile a byl z nich nadšený. A on mi říkal: „Synku, za medaile si nic nekoupíš.“ Když mi ukázal společnou fotku horníků, tak už tenkrát byla zakřížkovaná, protože víc než polovina byla mrtvá. Můj táta zemřel v šestačtyřiceti letech. A když jsem říkal, že buď budu voják, nebo horník, tak táta napustil vanu a řekl: „Když budeš horník, tak tě utopím.“ Proto jsem si vybral ty hutní montáže. Když jsem odcházel do Francie, koupil mi francouzskou kuchařku, kde byly žabí stehýnka a šneci. Říkal jsem, že to nikdy nebudu jíst. A teď říkám, že to jsou nejlepší delikatesy. (smích)

Jaké nejvyšší hodnosti můžete jako Čech ve francouzské cizinecké legii dosáhnout?
Když jsem se tam po dvanácti rokách vrátil, tak tam byl jeden Čech, který byl podporučík. To znamená, že už měl důstojnickou hodnost. Z řad legionářů může deset procent do důstojnické hodnosti. Musí ovládat francouzštinu a po všech stránkách zapadat do jejich systému. Někteří bývalí kolegové jsou i důstojníci. Já jsem chtěl zůstat patnáct roků, ale naplno. Vždycky si něco řeknu a k tomu pomalinku kráčím.
Mám výhodu, že jsem dělal, co mě baví. Když mi připínali ten vytoužený odznak s pěti hvězdama, tak jsem si říkal, že už vlastně můžu umřít. Jenže pak se ozvalo moje vnitřní já, které řeklo: „Ty vole, vždyť jsi ještě nic neukázal. Musíš ukázat, že jsi někdo. Musíš třeba někomu pomoct.“ A já: „Máš pravdu, vole, tak jdeme makat.“ Když jsem dělal vstupní testy do speciální jednotky, tak poslední byl po měsíci rychlý přesun 30 kilometrů s plnou polní. A dali nám tři hodiny limit. Já to měl za 2 hodiny 47 minut. V Korsických horách. To je 16 kilometrů do kopce a zbytek z kopce. Přiběhli jsme, a pak to teprve všechno začalo. Tohle byla jen fyzická újma, a pak přišla psychická. Když jsem běžel s tou plnou polní, hodil jsem pod kopcem baťoh na zem a sednul si na něj, že se na to můžu vykašlat. Moje druhé já se ozvalo: „Však tě do toho nikdo nenutil. Ty jsi chtěl do Crapu, tak co tady řveš? Seber ten baťoh a vypadni!“ Horší bylo, že celých těch 15 kilometrů z toho kopce jsem viděl kasárna, která se ale nepřibližovala. (smích)

 










 

Do legie jste vstoupil v jednadvaceti a končil jste v šestatřiceti. V těhle letech obvykle probíhá třeba fotbalová kariéra. K nejslavnějším fotbalistům se řadí třeba Pelé nebo Lionel Messi. Je v historii francouzské cizinecké legie od roku 1831 taky někdo takový významný, koho velitelé zmiňují a dávají za vzor?
Individualista v systému nikoho nezajímá. Ve Francii jsou tři velké svátky. Na konci dubna jsem vzal svoje syny do Aubagne, kde všechno začíná i končí, na oslavy bitvy u Camarónu. To je jeden velký svátek, a pak jsou Vánoce. Pak je u výsadkářů Saint Michel. Každý regiment má svůj třetí svátek. Není tam ale nikdo jako individualista, i když si vás můžou zapamatovat. Jakmile jsem v tom systému, jsme jedna rodina. A je jedno, jestli jsem třeba kuchař. Byl tam velký chlap, co dělal číšníka. Říkal: „Já jsem chtěl bejt jako ty.“ Odpověděl jsem, že pro to asi tolik neudělal. Možná, že neměl to štěstí. Já ho měl, vážil jsem si ho, ale nikdy jsem se nepovyšoval. V cizinecké legii už přes dvacet let trvá, že je 10 nebo 12 zájemců na jedno místo.
To, že si mě někdo bere jako vzor, je dobře. Několika mladým jsem takhle radil, ale oni si budou tvořit svoji cestu. Staršímu synovi říkám, že jakmile mu bude osmnáct, tak ať jde do světa. Čím později, tím hůř. Domů se vždycky může vrátit. Když jsem se vrátil domů, do šestého patra, plival jsem z balkonu a čekal, až to dopadne na zem. Byli jsme v zeleném údolí, ale byla tam taková nuda! Vždycky mi stačily dva dny a už jsem chtěl jet nazpátek. Věděl jsem, že doma mě nic nečeká. Každý má možnost jít do světa. Co může ztratit? Když bude mít štěstí, tak se chytne. Když ne, tak může jenom získat. Naučit se nové věci, vrátit se a tady je uplatnit. Můj domov je tam, kde se cítím dobře.

Dovedu si představit, že během misí, kterých jste se zúčastnil, jste se častokrát dostal do situace, kdy jste se musel rychle rozhodnout. Je i tohle něco, co vás učí během výcviku, nebo to prostě vždycky vyplyne až z té dané situace?
Za mě je legie nejlepší životní škola na světě. Když jsem tam odcházel, neuměl jsem vůbec francouzsky. Teď i přemýšlím ve francouzštině a zdají se mi sny ve francouzštině. I se mi zdá o legii, jak lítáme po kopcích. Ta škola je taková, že když člověk neumí, tak jde stranou. Ale on se musí zapojit, protože jinak nemá šanci přežít. Slabí jedinci se tam nenechají, protože nikdy neopustíme svého bratra, ale pokud nemáš vůli a chuť, tak běž do prdele. Pak je tam hodně dezerce, hodně lidí si sáhlo na život, protože to fyzicky a psychicky neunesli. Není to procházka růžovým sadem. Co člověk zažije tam, to nezažije asi nikde jinde. A mně osobně to dalo, a učím to v osobní obraně, že musím otevřít periferní vidění i za sebe, abych měl celoplošný přehled a mohl reagovat. Tam, kde legie byla, tak po sobě vždycky něco nechala. V Africe jsme postavili školy. V Kongu jsem třeba potkal domorodce, které jsme zachraňovali. A jim to zůstalo v paměti, protože oni nezapomínají. Akorát tady, když ráno potkám politika, tak za dvě hodiny už ani nepozdraví. V dnešní době je tak vychovávaná i mládež. Když jsem se v roce 2006 vrátil z Francie a školil jsem, tak jsem říkal: „Víte, jak poznáte, že je doba čím dál víc agresivnější? Běžte se podívat na děti do školky. Nepomůžou si, štěkají na sebe, perou se. Nemluvě o třídách na základní škole.“
Musíte mít nějaké mantinely. Moji kluci mají týdenní práce a podle jejich splnění jsou odměněni. Minimální výplata je 50 korun. Starší syn si dokáže za týden vydělat třeba 350 korun. Pokud to ten mladší bude chtít obcházet, musí udělat 300 kliků. A to si pak rozmyslí. Třeba za přečtení knížky je 150 korun. Když si jde zasportovat mimo ty odměňované aktivity, tak má padesát. Teď je na nich, jestli chtějí ty peníze vydělat. Mladší byl týden s babičkou v Dubaji, ale to neznamená, že tam nebude nic dělat. V tom je ta disciplína. Ale udělal jsem výjimku a musel mi poslat video, jak na pláži dělá kliky. Je to pro ně motivace, že nic nepřijde jen tak. To mě naučila legie. Proto je její heslo „Pochoduj nebo zemři“. Já říkám, že radši taky zemřu při běhu než na gauči, kde bych se otočil a řekl si: „Ty vole, umřel jsem.“

Já jsem přesvědčený o tom, že když jste byl vy ve věku vašich synů, že jste žádné takovéhle speciální odměňované aktivity nepotřeboval. Že jste prostě dělal kliky nebo šel běhat proto, že jste sám chtěl. Myslím, že tuhle vůli v sobě člověk sám musí mít …
My ji máme v sobě všichni. Ale když se člověk nedostane do nějaké extrémní situace, tak nikdy nezjistí, že to tam má. V dnešní době jde problém v tom, že lidi mají hodně věcí zdarma. Jsou rozmazlení a neváží si toho. Když něco chci, musím pro to něco udělat. Nic není zadarmo. Za mnou taky nepřijde jen tak někdo s milionem. Za osmnáct roků mi nikdo nezaklepal na dveře a neřekl: „Gazdiku, pojď mi předat tvoje zkušenosti.“ Já se musím nabízet, musím o sobě dávat vědět, že jsem schopen někomu něco předat. Teď jsem pár místních vzal. Mám tarif na hodinu. Skončili jsme po třech, ale vzal jsem si jenom za tu hodinu.
Když jsme měli program pro sekuriťáky, měl jsem na starosti bezpečnou prevenci a můj kolega komunikační dovednosti. Ten na konci kurzu nedal jako dárek ani tužku. A všechny prachy si nechával pro sebe. Přitom učil jenom teorii, nic z praxe. Měl tam během školení u jednoho z těch lidí epileptický záchvat a nevěděl, jak se má chovat. Já s tím zkušenosti mám. A sekuriťák má hodinky na to, aby všechno bylo podle plánu. Když mi přišli dvacet minut potom, co už měli být ve třídě, řekl jsem, že nic nepochopili. A certifikáty, co jsem pro ně měl za ten absolvovaný program připravené, jsem hodil do koše. Nic se nenaučili. Člověk může být kdekoli, ale pokud nepochopí ten princip, proč to dělá a jak to má dělat, tak je jedno, jestli budu topenář nebo malíř nebo voják. Pak je to o ničem. Je to jen stín něčeho.
Vždycky se člověk musí přizpůsobit tomu systému, ale přesto může být jiný. Já byl vždycky jiný. Vždycky si dávám nějaké výzvy. Od prvního ledna dělám padesát kliků. Každý den, včetně soboty a neděle, po celý rok. Vím, že jich budu mít 18 300. Takhle napumpovávám svůj den. Je to o té disciplíně. Se syny se chodím jen tak proběhnout. Staršího už nestíhám, ale mladšího vytáhnu. On to má za padesát korun a já mám radost. Kluci mi teď vrací, co já jsem jim dával. Učil jsem je, jak mají běhat, jak mají dýchat. V legii se učí, že nikdy nepředběhneš kapitána. Je to týmovka, ne individuální. Když jsem ho chtěl předběhnout, měl jsem za trest službu v kuchyni. V legii není časomíra, kdy každý běží sám za sebe. V legii je všechno týmová práce. Člověk si pak uvědomí, že je kolikrát horší běžet za někým pomalu, než běžet rychle sám. Tenhle rok mi bude čtyřiapadesát. Chodím běhat, sportuju, čtu. Vzal jsem si online výuku programu MBA. Říkali, že je na to 10 měsíců. A já jsem to měl hotové za dva a půl měsíce. Snažím se na sobě pracovat, i když vím, že až jednou budu odcházet, budu vědět, že stejně nic nevím. Že to, co jsem si myslel, že znám, tak vlastně neznám.

Měl jste možnost se setkat s někdejším prezidentem Konga Ange-Félixem Patassem. Jaké bylo tohle setkání?
Setkání bylo jako s každým prezidentem, formální. Pokud se ptáte na mé pocity, nic speciálního jsem necítil, i když jsem byl výjimečně poctěn rytířským křížem, Řádem za zásluhy Centrální Afriky.


DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
TŘETÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
ČTVRTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
PÁTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Archiv Stanislava Gazdika
(Autor: Tomáš Kordík)
 
Reklama
Reklama
Reklama