Émilie má asijské předky a bydlí v bytě, který patří její babičce. Pracuje v call centru, což sice není vysněná práce, ale zato je celkem mizerně placená. Nic naplat, bude potřebovat spolubydlící. Camille by mohla být fajn holka, kdyby se neukázalo, že je to chlap. Nejde o transsexuála – prostě má jen ženské jméno jako Mandy Patinkin, Chandler Muriel Bing nebo Michael Carmen Pitt. Émilie se chviličku zdráhá, nicméně záhy souhlasí a s Camillem-afroameričanem, co učí na vysoké škole, rozjede neúnavný sexuální vztah. Skutečně čistě sexuální, protože se dohodnou, že nezačnou tvořit pár. Problém nastane, když se ukáže, že jeho charisma a zkušenosti v posteli jsou pro ni (a jak později zjistíme, tak nejen pro ni) natolik okouzlující, že to prostě dál nedovede vést pouze v rovině „přátel s výhodami“. Když se s ní jednu noc odmítne vyspat, naštve se a celý vztah posune – i díky své spontánnosti a žárlivosti – někam, kam nechtěla. Zatmívačka.
Změna profese je u Camillea i u Nory určitě pochopitelnější, než u hrdinky komedie Miluji tě modře (recenze), jelikož ta změnila práci jenom kvůli product placementu. V Paříži, 13. obvodu má k té změně každý svůj dobrý důvod. Chápeme, proč ji udělali. Chápeme, proč Émilie poprosí ségru, která jí je podobná, aby chodila místo ní za babičkou. Chápeme, proč si Nora zaplatí na livechatu čas s Amber Sweet. A nakonec vlastně i chápeme, proč Amber Sweet souhlasí s tím, že si začne s Norou povídat i mimo livechat. Dokonce si ukazujou svoje fotky. Takže to není tak, že by holky, které pracují na sexuálních livechatech, byly pouhými robotkami, co se za všech okolností musí oprostit od jakýchkoli emocí. Takovýhle nápad přesto představuje v podstatě vždycky celkem ošemetnou záležitost, která se musí naservírovat velmi pečlivě, aby nepůsobila nechtěně směšně.
Režisér Jacques Audiard je až příliš zkušený na to, aby nějakou nechtěnou směšnost dopustil. Ve své tvorbě neváhá jít z nejrůznějších úhlů pohledu až na dřeň, což tedy neplatí pouze pro jeho drama Na dřeň, nýbrž taky pro klopýtající western The Sisters Brothers (recenze), pozoruhodného Dheepana (recenze) či nekompromisního Proroka. Všechny z uvedených projektů zároveň ani tak ne svou syrovostí, jako svou vyzrálostí napovídají, že je s velkou pravděpodobností režíroval někdo, kdo už přesáhnul minimálně padesátku a má řadu životních zkušeností. Paříž, 13. obvod natočil těsně před sedmdesátkou a je jasně vidět, že všechny složky svojí profese má precizně zmáknuté, což je jeden z důvodů, proč nejde od filmu odtrhnout oči.
Paříž, 13. obvod je počin, který díky jisté režii a výborným hereckým výkonům neustále drží v popředí ty interesantní a poutavé vztahy mezi postavami. A interesantní a poutavé vztahy mezi postavami jsou přece základem každého povedeného dramatu, ačkoli Paříž, 13. obvod můžeme označit spíše za pohádku pro dospělé. Vlastně taky díky té vizuální stylizaci, která postrádá, až na drobnou výjimku barvu. Jak říká Agnieszka Holland: „Každý režisér si chce alespoň jednou natočit černobílý film.“ Jacques Audiard si vybral Paříž, 13. obvod a dobře udělal. Ostatně k tomu vybízel také fakt, že kromě dílka Moje noc s Maud vycházel ze tří grafických novel od Adriana Tomineho. Tahle podívaná zkrátka ve finále vykouzlí úsměv na tváři, což snad bude platit i pro české sportovce a sportovkyně na letošních olympijských hrách v Paříži.
FILM JE MOŽNÉ ZHLÉDNOUT TŘEBA TADY
FOTO: Aerofilms