Většinou to logicky funguje tak, že trailer má nalákat ke zhlédnutí filmu, lhostejno, jestli je komerčního nebo artového nebo něco mezi. V případě Rodinného pokladu to tak není. Ale zase: někdy je trailer výborný a film potom špatný, jindy trailer za mnoho nestojí a film představuje velmi povedenou záležitost. V tomto případě vznikla situace, kdy sledujeme události, které rozhodně nejsou nezajímavé, ale zároveň zanechávají trochu rozpačité pocity. Především z toho důvodu, že hlavní hrdinka dělá z komára velblouda, tj. zdánlivě drobné věci, které už dávno do značné míry odvál čas, hrotí do extrému. Jakoby si říkala: „Když to nebudu hrotit do extrému, o čem by celá tahle cesta a tenhle film měly být?“

Varšava, 1991. Edek je táta Ruth. Ruth je dcera Edeka. Ten přijíždí do Polska, aby s ní objel místa, která se vážou k jejich rodině. Skámoší se se Štefanem (shoda jmen čistě náhodná), který je bude přemisťovat. Edek totiž nechce z nějakého důvodu, který se dozvíme a je pochopitelný, jezdit vlakem. Druhá světová válka skončila před šestačtyřiceti rokama, ale na tuhle židovskou rodinu měla veliký dopad, podle očekávání v negativním slova smylu. Kromě Chopinova muzea, hotelů a bývalého domu, kde Edek v dětství bydlel, se pocestuje i do koncentračního tábora, kde otec ještě jako kluk nějakou dobu nedobrovolně přebýval. Ruth chce, aby si krásně rozuměli a tvořili šťastnou rodinku. Ale je něco takového při jejich v podstatě rozdílných povahách vůbec realizovatelné?

Tak třeba cesta do toho bývalého domu, který by teoreticky mohli od úřadů získat zpátky. Obývá ho už dávno jiná rodina, která přišla někdy na začátku 40. let, tj. krátce poté, co se „Edekovi“ museli nuceně vystěhovat. Vnutí se dovnitř. A ač jsou na návštěvě u lidí, které vůbec neznají, nechovají se zrovna slušně. To může být dáno i tím, že lidé, kteří tohle místo teď obývají, popřípadě příbuzní těchto lidí, klidně mohli být přisluhovači nacismu. Věc nabere na obrátkách, když otec zmerčí porcelánovou čajovou konvici, o které tvrdí, že patřila jeho rodině. Ruth okamžitě vyskočí jako čertík z krabičky a chce si ji vzít s sebou do baťůžku nebo klidně jen tak do ruky. Vůbec se nezamyslí nad tím, že tehdy byl dítě a že od doby, co v těchto prostorách bydlel, uplynulo půl století. Čili jeho vzpomínky můžou být jaksi zkreslené.

 










 

Edekovi připadají i některé ostatní věci povědomé, a také na dalších destinacích zahaluje jeho jednání velký stín podezření, tudíž nám dává důvod se domnívat, že své dceři lže, aby pro ni byla celá výprava zajímavější, dobrodružnější a uspokojivější, zatímco on chce hlavně co nejdříve odcestovat zpátky do New Yorku, který se stal jeho domovem. Stephen Fry a Lena Dunham spolu fungují hezky, avšak pouze mezi sebou, tj. nikoli v tom smyslu, aby nás dokázali naplno vtáhnout do svého příběhu, jehož vývoj bychom pak se zájmem sledovali a byli maximálně zvědaví na to, jak to celé dopadne. Snaha o dojetí diváků se v závěru tedy nepřekvapivě minula účinkem, přestože paní režisérka dělá všechno pro to, aby tklivá hudba byla sakra dobře slyšet.

Rodinný poklad byl natočen podle skutečné události, což potvrzuje, že ne všechny tituly označené tímto tagem jsou kvalitní. Pár scén ovšem vzniklo přímo v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau, přičemž asi není složité odhadnout, právě tyhle jsou těmi nejsilnějšími, čistě tedy vzhledem k prostředí. Ačkoli zrovna zvuková složka, jaká v jeden moment nápadně připomíná Zónu zájmu, nemá na rozdíl od jmenovaného oscarového snímku až takový účinek. Jakoby si sama režisérka Julia von Heinz během natáčení uvědomila, že je vyprávění příliš monotónní a snažila se ho ozvláštnit něčím, co viděla v jiných projektech. Při sledování Rodinného pokladu (na ukrytý fyzický poklad skutečně taky dojde) se častěji budeme ptát „vo co gou?“, nicméně přesto mu nelze upřít, že navzdory odstupu, jaký bude pociťovat asi většina diváků, si dokáže díky té své neobvyklosti udržet diváckou pozornost.

FOTO: Aerofilms