Duben

Rozhovor: Dominik Hašek … část ČTVRTÁ

Vydáno dne 14.05.2024
V předposlední části exkluzivního rozhovoru s gólmanem, který se výraznou měrou podepsal pod slavné naganské zlato, přišla řeč i na olympiádu v roce 2006, ale také třeba na situaci na Ukrajině.  

 










 

FDb: V semifinále s Kanadou se stalo něco, co jsem od té doby neviděl. A sice, že pískal rozhodčí z jedné z těch dvou zemí, které proti sobě hrály. Bill McCreary pískal i čtvrtfinále s USA, a pak finále s ruskem (malé písmeno ponecháno schválně – pozn. aut.). Jaká byla vaše reakce na to, že zápas s Kanadou bude pískat Kanaďan?
Dominik Hašek: Tam bylo jasné, že to bude buď on, anebo Kerry Fraser. Já jsem pro McCrearyho moc nebyl, ale kluci v kabině ho z nějakého důvodu chtěli. A byla jich jasná většina.

Myslím, že Robert Záruba tehdy mluvil v komentáři o tom, že Fraser se před semifinále zranil. A je fakt, že McCreary ve finále vypadal, že se mstí. Například když dal Alexej Zhitnik Jaromírovi Jágrovi do obličeje loktem, nechal to být, zatímco chvíli poté poslal Petra Svobodu na dvě minuty za lehké zatažení hokejkou …
Na olympiádě byla tehdy ta pravidla úplně jiná než dneska. Nechci říct, že se hrálo tvrději, ale daleko víc se mohlo hákovat, daleko víc se mohlo sekat. Ty zákroky, které se tenkrát nepískaly, by se dneska pískaly mnohem víc. Já jsem z branky neměl čas sledovat, jestli jim nadržuje. Lidi u televize to asi mohli hodnotit líp. Mně to přišlo celkem normální, jak v semifinále, tak potom ve finále. Ale pamatuju si, že tam Jarda dostal od někoho ránu.

Poslední nájezd v semifinále proti vám jel Brandon Shanahan a udělal tu samou kličku, jako měsíc předtím, když proti vám jel nájezd v rámci NHL All-Stars Game. Ve fotbale se to při penaltových rozstřelech řeší hodně. Petr Čech například říkal, že střelce Bayernu před rozstřelem ve finále Ligy mistrů v roce 2012 studoval v podstatě osm hodin, aby zjistil, na kterou stranu kdo častěji penaltu zahrává. Ale v hokeji je ta situace přeci jen trochu jiná. Vnímal jste tehdy, kdo proti vám jede nebo studoval jste taky v tomhle směru před zápasem nebo před těmi nájezdy kanadské hokejisty?
Myslím, že tohle se dneska řeší daleko víc a brankáři se na to připravují. Tenkrát to bylo něco nového, byl to první takhle velký mezinárodní turnaj s hráči z NHL. Tenkrát to nebylo ve zvyku takhle rozpitvávat. Myslím, že brankáři jsou dneska na tohle daleko víc připravení. My jsme tenkrát žádné video na samostatné nájezdy neměli. Takže jsem vycházel z toho, jak jsem ty hráče znal z NHL. A znal jsem je všechny. Viděl jsem od nich desítky gólů i desítky promarněných šancí. Nebyli pro mě úplně noví.

Mluvilo se o tom, že střelu Petra Svobody ve finále možná někdo tečoval. Jak jste celou tu situaci viděl ze svého pohledu?
Několikrát jsem to viděl ze záznamu a ten puk určitě někdo tečoval. Jestli to byla noha Jašina nebo hokejka Milana Hejduka … Nejspíše šlo o nohu Jašina, protože to určitě o někoho škrtlo. To je bez debat.

Bohužel v listopadu 2023 zemřel Roman Čechmánek. Patřil z té naganské party k hráčům, se kterými jste se poprvé potkal právě až v Naganu?
Ano, Romana jsem osobně poznal až v Naganu. Ale samozřejmě jsem o jeho výkonech ve Vsetíně a v národním mužstvu věděl.

 










 

Není pochyb, že dodnes jste pro spoustu lidí vzorem. Měl jste i vy sám v dětství nějaké vzory? Řekněme i nehokejové?
Jednoznačně. Měl jsem hlavně ty sportovní, protože sport jsem vždycky miloval. Můj vzor číslo jedna byl Björn Borg (švédský tenista – pozn. aut.), pak to byl Bernard Hinault (francouzský cyklista – pozn. aut.), když jsem byl trošičku starší. A co se týče hokejových vzorů, v Pardubicích to byl Vladimír Martinec, který byl v 70. letech nejlepší útočník v Česku a jeden z nejlepších útočníků v Evropě. Trápil i rusáky a čtyřikrát vyhrál Zlatou hokejku. A z brankářů to byl Jiří Holeček. Ale můj největší idol byl jednoznačně Björn Borg.

Takže jste viděl film Borg/McEnroe
Viděl a líbil se mi. Myslím, že jsem ho viděl někde v letadle. Ale jako dospělý se na to člověk samozřejmě dívá trochu jinak, než jako desetiletý kluk. S Johnem McEnroem jsem měl možnost osobně mluvit. Ještě s dvěma dalšími kluky z Detroitu jsem za ním byl na návštěvě. S Borgem se nesmírně uznávali. 

Když se bavíme o jiných sportech, právě v roce 1998 jste byl s Martinem Dejdarem na Hungaroringu na Formuli 1, kde jste měl dokonce na sobě kombinézu Miky Häkkinena, který byl tehdy obrovskou hvězdou tohohle sportu …
Jo. Já jsem nebyl jenom na Hungaroringu. Byl jsem i v Monze a v Rakousku. Jenom jsem tak ze zvědavosti nakouknul. Bylo hezké to vidět, bylo to zajímavé, ale že bych se v tom prostředí chtěl pohybovat, to mě nelákalo.

A v současnosti, je kromě hokeje nějaký jiný sport, který pravidelně sledujete?
Určitě fotbal. Ale je potřeba říct, že dneska je trochu jiná doba a televize je sportem přeplněná. Takže sleduju hokej, ale taky už ne tolik. V poslední době asi nejvíc sleduju cyklistiku. Ale to může být za pět let zase jinak. (úsměv) Ale teď se na Giro dItalia nebo Tour de France těším, sednu si k televizi a dívám se na celou etapu.

McEnroe se na kurtech často hodně rozčiloval. Když se vám například stalo, že vám proklouzla lehčí střela, dokázal jste to rychle hodit za hlavu, i s ohledem na to, že těch zápasů je v sezoně hodně, anebo vás to dlouho štvalo?
Štvalo mě to vždycky dlouho, ale je důležité hodit tyhle věci za hlavu. Ať už uděláte výborný zákrok, nesmíte z toho žít, nebo když uděláte chybu, nesmíte být dlouho naštvaný, protože za chvíli už je nová akce. I když jsem byl naštvaný a na tu situaci jsem myslel třeba ještě večer nebo druhý den, tak během toho zápasu jsem to dokázal hodit za hlavu a soustředil jsem se na ten další moment.

Hodně se tady řešily taky přezdívky vás hráčů. Jiřímu Šlégrovi se říkalo Guma, Robert Reichel byl Alby. Vzpomenete si na další?
Tady se to řešilo, ale byly to normální přezdívky, kterými jsme se oslovovali. Lanýž byl Robert Lang, Patýs byl Pavel Patera, Prochy Martin Procházka. Franta Kučera byl Ferda, Robert Hamrlík Hamr … Asi bych mohl pokračovat dál. V tom kolektivu to neřešíte, ani teď na tom není nic výjimečného.

Právě Jiří Šlégr nechal každému z vás třiadvaceti vyrobit po Naganu památeční prsten …
To jsem si skoro jistý, že jsme se o to podělili všichni. Ale Jirka si to vzal na starost, což je taky důležité, dát to všechno dohromady. Musel to vybrat, pak to všem poslat k odsouhlasení, … Za tohle má Jirka u mě určitě kredit. A ten prsten mám samozřejmě schovaný a věřím, že ho ani nikdo z kluků neztratil. Velikostně se nedá srovnat s tím za vítězství ve Stanley Cupu, ale o to je vlastně lepší, protože se dá nosit. Je to krásná vzpomínka na tu olympiádu.

Během příprav na náš rozhovor jsem si říkal, že je vlastně možná dobře, když takhle velký triumf přijde jednou za čas. Ne jako to je u Kanady, která olympiádu vyhrála po Naganu třikrát …
Je to hrozně těžké. Kanada se z toho neúspěchu poučila a začala na olympiádě vyhrávat. Tam každý, kdo má talent, jde hrát hokej. Výjimečně fotbal nebo baseball. Navíc mají úplně jiné podmínky, než máme u nás. Porazit Kanadu není sranda. Pak je tady Švédsko, Amerika, Finsko, Německo, které taky mají svoji kvalitu, takže jsou taky konkurence. Pro Kanaďany je hokej náboženství.

K návratu z Nagana do Prahy patří neodmyslitelně i tiskovka na Žofíně. Údajně jste ale vůbec nevěděli, že má něco takového proběhnout …
To jsme vůbec nevěděli. Jediné, co jsme věděli, že nás čeká plný Staromák, a že se cestou stavíme u prezidenta. Ten Žofín byl navíc, ale nám to bylo vcelku jedno. (smích)

 










 

Mluvilo se taky o tom, že hrací plocha v Naganu byla rozměrově širší, než plochy v NHL. Pro vás jako pro brankáře, hrálo tohle v něčem roli?
Určitě to nebyla výhoda pro Ameriku a Kanadu. Ti hráči byli zvyklí hrát na těch menších kluzištích. Výhoda to byla pro techničtější hráče. Na druhou stranu si myslím, že i Kanaďani měli dost času na rozehrání.

Američani po vyřazení hledali výmluvy, zatímco Kanaďani sportovně uznali, že český tým byl lepší. Překvapilo vás to? I s ohledem na to, že jste v obou zemích žil?
Ten zápas s Amerikou byl vyrovnaný. Akorát my jsme svoje šance využili, oni ne. Kanada nás nechtěla podcenit a podle toho vypadal i ten pohled novinářů. Myslím, že Kanada se na nás připravila nejlépe, jak mohla.

pasy v Naganu se řešily až do té míry, že někdo před finále vysledoval, že pokaždé, když Vladimír Růžička vyhrál zahajovací buly, ten zápas Česká republika vyhrála. Prohrál akorát v zápase s ruskem ve skupině. Vzpomenete si, co vám tehdy proběhlo hlavou, když během dvaceti sekund otočili skóre?
Bylo to nepříjemné, protože jsme chtěli jít nejslabšího soupeře z té druhé skupiny. Věděli jsme, že nám stačí remíza, ale najednou to všechno bylo jinak. Ale když jsme pak s nimi hráli ve finále, tak jsem to bral jako plus, že jsme s nimi ten první zápas prohráli a že se to podruhé nestane.

Druhá věc byla, že před play-off se ukázalo, že Švéd Ulf Samuelsson už vlastně nebyl Švéd, měl jenom americký pas. Tak se rozhodovalo, jestli bude diskvalifikovaný celý tým, což by pro nás znamenalo papírově snadnějšího soupeře pro čtvrtfinále, ale nakonec musel odcestovat jenom on. Tohle se k vám tehdy dostalo?
Jo, vím, že se to tam řešilo. Myslím, že vyřešené to nakonec bylo dobře. Kdybychom šli na bělorusy, tak by to nemělo takovou šťávu, jakou to mělo mít.

V devadesátkách, a je to i v Dětech Nagana, bylo hodně populární hrát na počítači hru NHL od EA Sports. Hrál jste ji někdy?
Možná párkrát. Vím, že ji hrál syn, ale mě to nějak nechytlo.

Kromě zlata z Nagana máte taky bronz z Turína z roku 2006, kde jste se ale hned v prvním zápase zranil. Už před prvním zápasem se ale vědělo, že druhý zápas bude tak jako tak chytat Tomáš Vokoun, tedy že se budete střídat. Dost lidí to tady nechápalo, když jste se tak výrazně podepsal pod ten tehdy osm roků starý triumf. Jaká tohle pro vás byla situace?
Tím, že jsem se zranil, to pro mě všechno skončilo. Voky už byl mistr světa, takže to takhle trenér Hadamczyk vyřešil, že budeme chytat střídavě, a pak se rozhodne. Bral jsem to tak, že takhle je to v pořádku. Nakonec to bylo kvůli mému zranění úplně jinak.

Hodně se tady řešilo taky to, že se vám tenkrát na letišti ve Washingtonu zasekla výstroj. Po příletu do Itálie vám váš kamarád Jim Corsi, který byl zrovna trenérem v Buffalu, nabídnul svojí, ale vy jste nakonec první trénink odchytal v nějaké staré a helmu vám údajně půjčila italská reprezentační brankářka …
Já se domnívám, že nepřišly jenom betony. Ty jsem měl na tréninku určitě půjčené a moje přišly druhý den.


PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
TŘETÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
PÁTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY


FOTO: ceskatelevize.cz
(Autor: Tomáš Kordík)
 

DVD

Recenze: Nový svět

Terrence Malick se ve své tvorbě vrátil i do vzdálenější minulosti, ovšem tahle výprava na začátek... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz