Tak jednak coby jihočeský patriot přesídlil kvůli natáčení z jižních Čech na jižní Moravu, kde se nachází oblast zvaná Moravské Toskánsko. Tady se setkáváme s hrdiny a hrdinkami, kteří si myslí, že žijí, přičemž nevědí, že vlastně jenom přežívají. S hrdiny a hrdinkami, z nichž ten a ta nejmladší přesně nevědí, co chtějí. S hrdinami a hrdinkami, kterých není málo, ale přesto se mezi nimi složitě hledá některý nebo nějaká, kterému nebo které bychom v jeho nebo jejím počínání chtěli držet palce. Snad s výjimkou Viktorovy přítelkyně (Judit Pecháček), případně jeho bývalé manželky (Gabriela Míčová), což bude patrně dáno tím, že oproti ostatním mají méně prostoru a nechovají se výstředně.

Těmi nejmladšími jsou Míra a Žofka (Tomas Sean Pšenička a Dorota Šlajerová). Jeho otec Viktor (Marek Daniel) je místní agrárník, co ve svém zemědělském podniku zaměstnává dost lidí z vesnice a okolí. Hnojením svých polí nepřírodními látkami pravděpodobně zamořuje podzemní vodu, což může u místních vyvolávat zdravotní neduhy! Její otec Josef (Martin Pechlát) chce všechno dělat postaru, ryze přírodní cestou. Staroslovanské božstvo sice nevzývá, přesto jej dcera nenávidí. Nemá problém jej nazvat magorem, nemá problém matce vyčinit (Magdaléna Borová) za to, že kvůli své práci v prasečáku je cítit … prasečákem. Sem tam se ukáže Viktorův otec (Bolek Polívka), který chce pořád o všem rozhodovat a kterého jeho nenávist ke všemu a ke všem přivedla až k mrtvičce, po které zůstal paralyzovaný, nicméně i tak zůstává zapšklý a prvoplánově zlý. A my se nedozvíme, co konkrétně tuhle jeho nekonečnou zlobu způsobilo.

Snahy o ekologické poselství (ty demonstrace!) a vyzdvihování života na vesnici se všemi kratochvílemi, včetně hasičského odpoledne, jaké doprovodí svým líbivým roztleskávačkovským číslem právě Viktorova zmiňovaná přítelkyně, se jaksi míjejí účinkem, a to z jednoho pádného důvodu. Existuje totiž přece skvělá trilogie Cesta z města, Cesta do lesa a Cesta domů od Tomáše Vorla, která oslavuje život na venkově tak, že při sledování můžeme snadno mít tendence se tam odstěhovat, případně tam alespoň vyrazit na parádní výlet. Tím, jaké charaktery přisoudil Bohdan Sláma postavám, máme naopak radost ze setrvávání v městské džungli, kde se konflikty povětšinou řeší civilizovaněji a rozuměji, tj. přesně naopak, než jak se to děje v Suchu, jehož scénář jeho strůjce patrně tentokrát nenechal dostatečně dlouho uležet a uzrát.

 










 

V něm by měla mít svůj velký význam také okolní krajina, kterou by měl sžírat nedostatek vody. Jenže za celou dobu takový dojem získáme tak možná jednou, čímž si tohle dílko vysloužilo podobnost s Brutálním vedrem. Další, co se při přečtení synopse na první dobrou vybaví, je příběh Romea a Julie. Nerozhodný Míra a prudérní Žofka, co častuje slovem „sráč“ každého, kdo s ní nesouhlasí, pochází z nepřátelených rodin s odlišným přístupem k životu. Ovšem tady se žádná velká světová láska nekoná – zřejmě i proto, že on ani ona pořádně netuší, co to vlastně fakticky znamená být do někoho zamilovaný. Asi nebudu jediný, kdo se domnívá, že z níže uvedeného dialogu opravdu žádná romantika nedýchá (tudíž film nemusel jít do kin o valentýnském týdnu).

MÍRA: Celej rok jsem na tebe myslel.
ŽOFKA: A cos vymyslel?
MÍRA: Nic.

Sucho zpočátku zaujme pestrostí postav a jejich motivacemi, nicméně čím dále v příběhu postupujeme, tím více zjišťujeme, že postrádají hloubku a že vztahy mezi nimi jsou značně nekonzistentní, což nemá nic společného s vývojem, protože k němu dojde až v závěru. A dojde k němu způsobem, jakým by k vývojům mezi postavami ve filmu docházet nemělo. Jakoby si autor uvědomil, že už se vzhledem k počtu stran ve scénáři stopáž natahuje ke dvěma hodinám, takže rychle musel změnit mínění většiny, aby mohlo dojít ke katarzi, za kterou jsme ve finále ale vlastně rádi. Sucho je zároveň filmem, kterým Bohdan Sláma zdvihá prostředníček vůči komerční kinematografii, přičemž stejně jako ve všech jeho předchozích projektech není pochyb, že se jedná o velmi osobní záležitost. A k tomu je fajn, že si zachovává svůj osobitý režisérský rukopis, díky kterému v pohodě stačí necelých deset minut na to, abychom rozpoznali, kdo že je autorem, i kdybychom po tom před zhlédnutím nepátrali. Právě tohle – a nikoli třeba ta nevhodná hudba – jsou aspekty, které nemůžou zůstat neoceněné.

FOTO: Bontonfilm