Duben

Recenze: Přišla v noci

Vydáno dne 05.11.2023
Snad žádný jiný český film se letos v Karlových Varech nedočkal tak vřelého diváckého příjetí. Bude to platit i v běžné distribuci? 

 










 

Noc, kdy se vrátila domů. Předchozí věta v „mužské verzi“ se stala sloganem kultovního Halloweenu od Johna Carpentera a odkazuje samozřejmě na Michaela Myerse. Valerie taky míří zpátky do místa, kde kdysi bydlela. Nepřichází se zabijáckými úmysly, ale rozhodně naruší poklidně plynoucí život svého syna Jirky a jeho přítelkyně Anety, kteří ji celou zoufalou pustí v dobré víře přes práh. Fatální chyba! Ne nadarmo se říká, že upír na vás nemůže, když ho sami nepustíte dál. A tak mladý pár záhy pozná, že Peklo na Zemi není jenom název celovečerního South Parku, ale že se něco takového doopravdy může stát realitou …

Na samotný úvod, který by měl sloužit jako ochutnávka toho, jaké matky můžou být (ačkoli v porovnání s tím, co příjde později, se jedna o hodně slabý odvar), zavítáme do parčíku, kde bude Jirka požádán sympatickou ženou, aby ji vyfotil s rodinou, jejíž součástí je také Jan Vondráček, jehož neuvidíme naposledy. Zdánlivě malicherná situace se v její nerozhodné režii promění z příjemného momentu v absurdní divadlo. Nemůžeme si o ní však myslet nic špatného a mít jí za zlé to, že ostatní naštvala, a to ze dvou důvodů. Zaprvé: Jedná se o její rodinu, která je pro ni jistě tím nejdůležitějším, a proto chce, aby byla momentka dokonalá. Zadruhé: Hraje ji Stanislava Jachnická. Není to o tom, že je pro skalní příznivce a příznivkyně Přátel, kde dabovala Phoebe, spolu s ostatními třemi kolegy a dvěma kolegyněmi nedotknutelnou. Prostě se na ni nedá dívat jako na nějakou záporačku. Od toho jsou tady jiní, lépe řečeno jiné.

Simona Peková má dost divadelních zkušeností, nicméně ani před kamerou zdaleka nestála poprvé. Ve ztvárnění té expresivní bytosti se i díky citlivému režijnímu vedení dokázala zcela oprostit od teatrálního hereckého projevu, k jakému takhle výrazná role svádí, což bylo naprosto zásadní pro fungování celého filmu. Raději se nezabývejme tím, nakolik do Valerie promítla sebe samotnou. Pojďme si raději říct, že se sice uvádí, že film spadá také do hororového žánru, ovšem to je trochu zavádějící, byť ty dvě tři scény v tomto směru fungují pěkně. Od určitého momentu se nabízí spíše kombinace se sci-fi, jelikož Přišla v noci evokuje Invazi lupičů těl či Fakultu, protože chování matky můžeme místy považovat za natolik podivné, že se nás může snadno napadnout, že se Valeriina těla snad museli zmocnit mimozemšťani, jejichž plán zahrnuje nejdříve ovládnutí bytu, a pak celého světa.  

 










 

Tahle paní přijde za tmy velmi rozhozená, tvářící se, že ji všichni šidí a každý se proti ní spiknul. Vypadá to, že vedle dočasného přístřešku hledá ve svízelné situaci hlavně vlídné slovo. A od koho jiného by se ho měla dočkat, než od vlastního syna? Třebaže musí tušit, že mu kdysi hodně ublížila tím, že byla otci nevěrná a prakticky zapříčinila rozpad rodiny. Není dobré se zabývat cca třicet roků starými bolístkami (ono není dobré se zabývat ani těmi třeba půl roku starými, byť je to mnohdy těžké, ale to sem teď nepatří), takže z tohoto pohledu proč matce nevypomoct, kór když to považuje za v pořádku nápad i přítelkyně Aneta? Jenže každá mince má dvě strany.

V tomto případě to znamená, že Jirka zná záludnou povahu osoby, která ho přivedla na svět. Ví, že bezradnost může být pouze předstíraná, tj. za ztrápeným zevnějškem se skrývá vypočítavá manipulace, přesto s narůstajícím dusnem pokračuje v ústupcích a podpoře, jakoby na všechno špatné z minuty na minutu dočista zapomněl, čili jakoby ho fakticky zhypnotizovala prstama napřed (viz plakát). Pro Anetu se otevřenost té vetřelkyně stává nesnesitelnou, ačkoli se musí nechat, že některé Valeriiny argumenty mají něco do sebe. Ty, které jsou nevhodné a přes čáru, ovšem převažují. Tudíž by nás nemělo ani napadnout, jestli to náhodou není tak, že Valerie dělá věci příkladně, jak by se dělat měly, zatímco všichni ostatní lidé jsou ve svém chování mnohdy zbytečně zdrženliví.

Přesto budeme svědky dalšího paradoxu, že když konečně zmizí (víme, že to bude dočasně), působí Jirka a Aneta dojmem, že se vlastně nechtějí vrátit ke svému stereotypnímu a možná i lehce vyprázdněnému životu, jakému schází právě trocha vzruchu. Ten totiž ergoterapie, jaké se věnuje ona, tak úplně nezajišťuje. No, a překládání pobaltských anekdot, čemuž se věnuje on, patně už vůbec ne. Koneckonců, vždyť s ní přece nečekaně Anet zažila i hezkou chvilku. Nečekaně tedy především pro nás diváky, jelikož mladší z obou dam najednou, bez předchozího vývoje, otočí o sto osmdesát (teoreticky za to může ono píchnutí do dlaně – za předpokladu, že by bylo náhražkou za neutralyzér ze série Muži v černém, tj. že by po něm Aneta zapomněla všechno, co se do té doby v souvislosti s budoucí tchyní událo). Při „poslední večeři“ se tudíž stane pozornou posluchačkou příběhu o mrtvém psovi, během kterého se Valerie s největší pravděpodobností stylizovala do role „baronky Prášilové“ (logicky v narážce na knihu Gottfrieda Augusta Bürgera, tj. shoda jmen s na Oscara nominovaným zvukařem Viktorem Prášilem, který na Přišla v noci také pracoval, je čistě náhodná).

 










 

V momentě, kdy ukáže zcela odvrácenou tvář, se dostáváme pomalu až někam na bolševicko-fašistickou úroveň. A ze subžánru home invasion se do určité míry rázem stává „world invasion“, jelikož jejich byt je v podstatě jejich svět a jejich bezpečné útočiště. Přesile se složitěji vzdoruje, zvláště když tak musí učinit jednotlivci, kteří ve své podstatě zřejmě ani vzdorovat neumí. Zásadní rozdíl oproti fašistům a bolševikům (minulý režim sama vícekrát zmíní) spočívá v tom, že Valerie – jinak de facto pravý opak noirové femme fatale – vzbuzuje i lítost, neboť její počínání s postupujícím časem inklinuje spíše k tomu, že nesledujeme ženu manipulující, nýbrž takovou, jaká buď sama sebe tímto výstředním chováním snaží chránit před světem a její skutečné já nedává na odiv (takhle to údajně dělá Jan Saudek), anebo prostě trpí bipolární poruchou.

Až může nejednoho při sledování napadnout, jak to mají oba režiséři se svými matkami. Oba prozradili, že je mají rádi. Tím pádem jenom hledali téma, jaké by mělo potenciál zaujmout, nicméně nutno důrazně upozornit na fakt, že Přišla v noci není dalším čistým přírůstkem do té dlouhé řady českých filmových komedií 21. století, které – jak často uvádím – tvoří de facto samostatný subžánr. Tahle podívaná s nimi sdílí určité atributy, ale dění na plátně rozhodně nedoprovází ona lidovost, kdy tvůrci zakomponují akorát velmi obecně známé věci. Buď proto, že jim připadá zbytečné se při psaní scénáře hlouběji zamyslet, jelikož vědí, že české komedie v současnosti obecenstvo táhnou více, než cokoli jiného, nebo je samotné téma vlastně vůbec nezajímá a točí o něm tedy pouze proto, že vědí, že má velký divácký potenciál. Takže házet Přišla v noci do jednoho pytle s tituly jako Za vším hledej ženu, Po čem muži touží 2 či Střídavka, by bylo stejně nešťastné, jako tvrdit, že alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství.

Aby měl film dva scenáristy, není nic neobvyklého. Aby měl film dva režiséry, to už se zase tak často nevidí, jelikož na poli stříbrného plátna v souvislosti s tímto postem obvykle neplatí přímá úměra o tom, že více hlav více ví. Režijní spolupráce tedy musí svést dohromady dva filmaře, kteří se shodnou pokud možno i v detailních otázkách. Tato záležitost přináší v tomto směru navíc tu nadstavbu, že Tomáš Pavlíček, s jehož povedenou Chatou na prodej bychom tady našli styčné body, prošel pražskou FAMU, zatímco Jan Vejnar vystudoval píseckou FAMO, kde často budil ohlas svými autorskými projekty. Každopádně dokázali, že absolventi rivalských škol spolu můžou spolupracovat a že se zjevně na mnohém shodnou, což vlastně platí i pro závěrečnou třetinu, která zavání jistou bezradností.

Po hodině přichází velmi razantní twist, resp. plot point (stručně řečeno událost, jaká děj stočí jiným směrem, než jakým se do té doby ubíral),
po kterém se nabízí několik možností dalšího vývoje. V této fázi se ještě oba tvůrci vyloženě nevydají jednou z těch nejhorších cest, protože tu si bohužel pošetří až na úplný závěr. Už předtím vidíme, že charaktery některých postav jsou trochu nedopracované (čímž úplně nemyslím, že se Aneta chce stát matkou, byť viděla, jaké matky můžou být), leč ve finále se nekončí, nýbrž přestává. Následný epilog s písní od Jima Čerta už opravdu zavádí někam docela jinam. Přitom tvůrci – vzhledem k tomu, že si film financovali sami – přece nebyli limitovaní žádným deadlinem, do kterého by všechno muselo být napsáno, natočeno a sestříháno. Nadšení pro věc by jim jistě vydrželo, i kdyby o něco déle popřemýšleli, případně se poradili s někým, kdo má v oboru bohaté zkušenosti (oba takové lidi znají). Klidně se bývalo dalo končit s nástupem pandemie v polovině března 2020, protože v takovém případě by se Valerie už nedalo nijak jednoduše zbavit.

 










 

Patrně největší předností celého snímku je, že ač jeho rozpočet nebyl milionový, vypadá v podstatě milionově! Dokonce dráž, než leckteré jiné tituly, jaké byly třeba mnohokrát dražší. To je dáno jednak širokoúhlým formátem, jednak tím, že celou dobu nestrávíme v tom jednom bytě, ve kterém mimochodem ve skutečnosti bydlí Honza se svou manželkou. Podíváme se taky ven a dokonce do metra, přičemž záběry odtud slouží jako svého druhu money shot (stručně vysvětleno v této recenzi). Další obrovské plus představuje kompletně technická stránka, jakou jmenovaný spolurežisér zaujal už ve svém krátkometrážním Figurantovi. Kamera (včetně color gradingu), střih a především zvuk se rovněž pohybují na zcela profesionální úrovni, takže nikdo nemůže pochybovat nad tím, že by snad bylo tohle dílko v létě v Karlových Varech nebo teď v běžné distribuci uváděno neprávem.

Levnost dále rozbíjí účast známých tváří v cameo úlohách. Vedle Stanislavy Jachnické a Jana Vondráčka natrefíme na Vasila Fridricha, Českým lvem oceněného Michala Kerna, Vladimíra Kratinu a Judit Pecháček. U ústřední trojice by bylo mylné se domnívat, že se vzhledem k nižšímu rozpočtu nepodařilo obsadit Pavlu Tomicovou, Bereniku Kohotovou a Lukáše Příkazkého, potažmo Jana Plouhara, potažmo Honzu Dolanského. Méně známé tváře Simony Pekové, Anette Nesvadbové a Jiřího Rendla splňují svůj účel, bo dodávají na větší uvěřitelnosti. Na základě charakteru postavy kamarádky, kterou ve svém precizním hereckém projevu luxusně ztvárňuje Judit Pecháček a se kterou se setkáme hned na úvod, se po celou dobu nelze ubránit dojmu, že kdyby na Slovensku narozená herečka takhle hrála Anetu, byl by to se Simonou Pekovou maximálně poutavý herecký souboj, jaký by určitě neměl jednoznačnou vítězku. Zároveň by to ale samozřejmě byl docela jiný film. Byl by lepší?

Přišla v noci je biják, jaký od jeho premiéry provázejí vesměs samé superlativy. Jisté hlasy jej dokonce neváhaly srovnávat s komediemi Petra Schulhoffa, eventuálně s Vlastníky, v jakých se možná dodnes někteří diváci a některé divačky vidí. Může se stát, že vybrané hlášky si někdo přenese i do reálného života. Nejen proto Přišla v noci za zhlédnutí stojí, ale přeci jen bude lepší nemít před cestou do kina nějaká přehnaná očekávání. Ta totiž pak málokdy bývají naplněna. Avšak taky se může stát, že opakované zhlédnutí bude záživnější. Ačkoli na mrzutosti, že v závěru měl přijít pořádný vykřičník namísto otazníku, se zřejmě vůbec nic nezmění.

FOTO: Artcam
Hodnocení autora: 7/107/107/107/107/107/107/107/107/107/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Starý Dub

Sedmaosmdesátiletý Ken Loach znovu boří mýtus o tom, že ani výborný režisér nemůže natočit v pokročilejším... celý článek

DVD

Recenze: Nový svět

Terrence Malick se ve své tvorbě vrátil i do vzdálenější minulosti, ovšem tahle výprava na začátek... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz