Tak na rozdíl od Fremontu jsou ty šance na přilákání divácké pozornosti mimo filmový festival o dost menší. Přitom ani nejde o ten mírně deprimující koncept, kdy se ze Slunce ulomil (?) solární fragment a míří na Zemi. Podle všeho k ní totiž má dorazit až za třicet roků (?), přičemž existují dvě varianty – buď ji mine, nebo do ní narazí a sežehne. A s tím je třeba se smířit. Někteří věří, že to dobře dopadne, jiní jsou skeptičtější. Nicméně pořádají se různé akce, o kterých se přesně nedozvíme, jestli mají být rituálem za udobření si nazlobeného fragmentu, který se rozhodnul pozlobit lidi a všechno živé na modré planetě. Zatím se jeho přibližování projevuje velikými vedry, jaké jsme jinak zvyklí zaznamenávat výhradně na pouštích.

Premisa možná zní podobně jako v případě Melancholie, Hledám přítele pro konec světa či K zemi hleď!, jenže problém spočívá v tom, že u Brutálního vedra nemáme ten nepříjemný, úzkostný pocit z toho, že se na konci zřejmě stane něco nedobrého. Na rozdíl od uvedených zahraničních titulů si ani jednou nezkusíme představit tu situaci, že by se něco takového stalo i ve skutečnosti. Na to vedro se vlastně klade jen minimální důraz. Jakoby si režisér občas vzpomněl, že vlastně má být vedro, a tak nechá některou z postav tu plivnout na chodník, což jen zasyčí, tu si namazat ruce krémem, patrně proti spálení. Případně nechá jakéhosi influencera dělat volská oka na rozpálené kapotě auta. Takže vedro, pro celý film klíčové, je většinou servírováno docela nepřesvědčivě, což není otázka zjevně nižšího rozpočtu, nýbrž nedostatečné kreativity. A asi i nezkušenosti, což ovšem znamená, že příští filmy Alberta Hospodářského budou s největší pravděpodobností stát za zhlédnutí, jelikož určitý příslib tady nepochybně je. Taky proto, že si sám uvědomuje nedostatky současné FAMU. Na ni studoval dokument, přičemž dokumentární háv by býval Brutálnímu vedru prospěl. Nejen proto, že by například lépe upozornil na změny klimatu.

Hlavní hrdina se jmenuje Vincent hraje ho režisérův bratr Vincent. Když selže nápad něco podniknout s otcem, vyrazí na lesní chatu za „kámou“, jenže cestou v epizodkách natrefí na několik roztodivných figurek. Můžeme se jenom domnívat, jestli za jejich chování může ten fragment. Protože ta epizodka se ženou, která za ním přijde na lavičku s nabídkou sexu (zřejmě dokonce zadarmo), byla inspirována skutečnou událostí. Takže její nabídku odmítne nikoli jenom proto, že mu to tak nařizuje scénář, nýbrž kvůli tomu, že ji odmítnul i ve skutečnosti. Když ho autobusák nechce vzít zkrvaveného (překvapivě dobře namaskováno) do autobusu, zastane se ho paní a nakonec může jet. Tohle se přece rovněž může stát i tehdy, když se žádný fragment neblíží. Mimochodem, záběry na něj a záběry z vesmíru na naši nádhernou planetu vypadají pěkně.

 










 

Hlavní hrdina trochu působí dojmem, že nikomu a ničemu z toho, co se děje kolem něj, nerozumí. Ale protože je splachovací, prostě to neřeší a záhy na to zapomene. To platí i pro setkání s Ivanou Uhlířovou, jejíž herecký projev je opět úsměvný. Někteří lidé si uvědomují, že se chovají divně, ale přijde jim to v pořádku. Ovšem jakmile se začne chovat divně Vincent (hlasité zpívání rapového songu v buse), ostatní pro to nemají žádné pochopení. Dost možná by ho měla pouze Eli v podání Zdeňky Petrové, která se svou kamarádkou zřejmě holduje drogám, načež ráda svůdně tancuje před panem K., který se vyskytuje na internetu a který nemá nic společného s Kafkou. Spíše připomene srbského nebo čečenského gangstera.

Brutální vedro je film, který se tváří tak, že jím chtěl jeho režisér vyjádřit jednu, maximálně dvě konkrétní myšlenky, nicméně místo toho to dopadlo tak, že nabízí nepřeberné množství interpretací. To není špatně, ale není to ani dobře. Podstatnější je, že ač všechno asi nedopadlo úplně podle představ, tenhle počin pořád baví. Dokonce natolik, že jistě nebudu jediný, kdo by se na něj býval vydržel dívat klidně o půl hodiny déle, než na kolik dosáhla stopáž, tj. než na těch pětasedmdesát minut. Finále sice negraduje, nicméně potěší. Takovéto menší, komornější filmečky, které mají leckdy na svědomí právě absolventi FAMU, nejsou v českých kinech neobvyklým jevem (viz Laputa, Marťanské lodě, Na krátko, Road-Movie, …). Brutální vedro si své uvedení na velkém plátně také obhájí, a to nejen díky tomu, že technická stránka se pohybuje na velice dobré úrovni. Takže nakonec odpustíme i to, že kromě toho skopání vlastně v tomto filmu není nic brutálního.

FOTO: Artcam