Carter „Doc“ McCoy sice není původcem idiomu „The Real McCoy“, ale rozhodně tak působí. A to i přesto, že si právě v kriminále, před kterým se v pohodě pasou srnky, čtvrtým rokem odpykává jednu celou dekádu za ozbrojené přepadení. Právě mu zamítli podmínečné propuštění. Útěk z vězení jest neuskutečnitelný – na rozdíl od pozdějšího útěku do Mexika. Ne že by požádal: on prostě přikáže svojí manželce Carol, aby zašla za obchodníkem Jackem Beynonem, který zůstává poslední šanci, jak se dostat na svobodu. Jenže to nebude zadarmo. Pro Beynona je to win-win situation. Nezařídí Docovo propuštění, když se s ním krásná Carol nevyspí. A když se s ním krásná Carol vyspí, tak po zařízení Docova propuštění po něm bude chtít vykrást banku, kde čeká 500 000 dolarů!

Když se Doc dostane ven, má meeting s Beynonem, který mu oznámí, že součastí zlodějského týmu budou kromě Carol dva jeho lidé, z nichž nás bude zajímat hlavně Rudy. Prakticky už v tenhle okamžik nám musí být jasné, že záměr nedopadne podle plánu, protože nejsou sehraní a na jedné vlně. Téměř se neznají, takže pravděpodobnost, že někdo někoho podrazí … Asi takhle, kdyby existovala možnost si jít před loupeží vsadit, že někdo někoho podrazí, káplo by z toho určitě víc než těch půl milionu. No, bankovní loupeže představují divácky atraktivní sekvence, přičemž bychom našli několik filmů, ve kterých jsou provedeny fikaněji a naservírovány napínavěji. V Útěku jest naštěstí pořád dostatečně cool na to, aby přilepila oči k obrazovce, od které se je až závěrečných titulků nepodaří odtrhnout.

 










 

Důvodů pro to existuje hned několik. Jednak výborný scénář Waltera Hilla, který se v některých ohledech – jak píše Quentin Tarantino – od předlohy trochu odklonil. Například v tom smyslu, že Doc není vyloženě chladnokrevný nekompromisní zabiják, ačkoli zpátky do vězení tak nechce strašně moc, že neváhá střílet po policajtech. Jednak precizní režie Sama Peckinpaha (včetně slow motion trademarku při střílení), přestože se během natáčení údajně postupně čím dál víc oddával svojí největší vášni, tj. alkoholu. A při pobytu na hranici pravděpodobně došlo i na tu druhou největší, tj. šo*stání mexických děvek. Nebyl první, ale byl tisíckrát lepší volbou než Peter Bogdanovich. Navíc na Junioru Bonnerovi, který měl premiéru ve stejný rok a v kinech nespravedlivě propadnul, rodák za kalifornského Fresna ukázal, že dokáže ukočírovat hvězdu McQueenova kalibru. S Ali MacGraw si zopakoval spolupráci na rovněž skvělém Konvoji.

Chemie mezi nimi funguje od startu na výbornou, takže není divu, že následovala svatba a pět roků trvající manželství. Zajímavé, že Alec Baldwin a Kim Basinger, kteří tyhle postavy ztvárnili v remaku, který sice nezapře, že se pod něj spolupodepsal Walter Hill, nicméně co do kvality za originálem nepřekvapivě stejně zaostává, se vzali krátce před natáčením a vydrželi spolu o čtyři roky déle. V této předělávce mají výživnější milostnou scénu, jaká představuje patrně největší rozdíl. Co se sexappealu týče, Kim se Ali vyrovná, nicméně film byl předem odsouzený k neúspěchu, jelikož Alec Baldwin je: zaprvé dobrý herec v komediálních, nikoli seriózních úlohách (na rozdíl od bratrů Stephena, Williama a Daniela, kteří obecně nejsou dobří herci); a zadruhé se nikdy nemůže vyrovnat Steve McQueenovi, neboť „The King of Cool“ byl zkrátka jenom jeden. A faktem zůstává, že ač se pak objevil ještě v šesti titulech, včetně Motýlka a Toma Horna, role v Útěku je považována za poslední, ve které byl za typického absolutního bouráka, při jehož sledování si chlapi říkají, že by chtěli být jako on, zatímco ženy závidí Ali MacGraw, protože by chtěli být s ním.

 










 

Ani tentokrát se „Krvavý Sam“ neobešel bez svých „obvyklých podezřelích“. Pro Bo Hopkinse se našla úloha Franka, tedy čtvrtého účastníka loupeže. Richard Bright se jednoduchým trikem se skříňkou na vlakovém nádraží postará o výrazný twist. Slim Pickens patrně trochu změní Docovo uvažování a všechno hezky uzavře. A pak tady máme Bena Johnsona (v druhé verzi James Woods), o kterém v knize Tarantino píše, že si nedovede představit, jak má sex s Ali MacGraw, resp. že si nedovede představit, jak má Ben Johnson sex. No, něco na tom bude, na druhou stranu charisma má a ona potřebovala dostat ven Doca, přičemž podstatná část filmu se následně točí kolem toho, že jí to nedokáže odpustit, což může nadobro vyřešit snad jedině pobyt na skládce mezi odpadky.

Ali, předtím za Love Story nominovaná na Oscara i Zlatý glóbus, který získala, byla mnohými za svůj herecký výkon naprosto nesmyslně kritizovaná. Druhou významnou ženskou rolí je Fran s tváří Sally Struthers, jíž si jistě budou dobře pamatovat znalci a znalkyně South Parku. Rudy (Al „Sollozzo“ Lettieri) totiž po podrazové konfrontaci, jakou sám zpunktoval, „vstane z mrtvých“ a ústřední dvojici dál pronásleduje, což víme my jakožto diváci, avšak Doc a Carol o tom nemají ani potuchy. Fran je manželkou veterináře, u kterého se dá zmíněný gangster ošestřit. Tyhle tři pak sledujeme paralelně s hlavními dvěma protagonisty. Fran v tomto bezmála třicet roků starém počinu vypadá jako Jennifer Tilly a z ničeho nic začne po počátečním ostychu po Rudym vyjíždět, což bude dáno jejím strachem, zatímco Fran pod režijním vedením Sama Peckinpaha můžeme označit za regulérní děvku. Někomu může připadat paradoxní, že jeho přístup funguje o poznání lépe, a proto se při sledování těch tří nenudíme, čímž se dostáváme do rozporu s Tarantinem. Není pochyb, že si později od autora knižní předlohy Jima Thompsona vypůjčil mexické útočiště gangsterů nazvané El Rey, kam míří postavy v Od soumraku do úsvitu.

 










 

Když jste považování za nelítostné nebezpečné zabijáky, dá se předpokládat, že se o vás bude všude mluvit a psát. Na útěku tedy prakticky nemáte možnost se zastavit. Kór když si někdy situaci sami zkomplikuteje (tasení zbraně na prodavače v krámu se zbraněmi), lépe řečeno když vám je zkomplikuje scenárista (vypnutí televize v jiném obchodě). Nechybí řada dalších momentů, z nichž několik je úsměvných – nejen viz vyprávění vojáka v nádražním baru o mormonech v Utahu. Dočkáme se také velmi nečekaných twistů, což v kombinaci s faktem, že některé drobné, leč přesto působivé detaily, byly evidentně nikoli zachycené, nýbrž vědomě zrežírované, činí z Útěku podívanou, kterou budou mnozí chtít vidět opakovaně. Některé záběry možná budou scházet (např. Franina reakce na Harolda v koupelně), nicméně to nemusí zase až tak vadit, jelikož si je, vzhledem k tomu, co o postavách víme, jistě dokážeme domyslet. A dojem nezkazí ani častěji nevhodná hudba Quincyho Jonese. I proto, že dominantní jest kamera, za kterou pochopitelně stál Lucien Ballard.

Útěk jsem viděl poprvé v roce 2011, kdy jsem– rovněž poprvé – četl knihu o Samu Peckinpahovi a dával jsem si retrospektivu všech jeho filmů. Tehdy jsem zrovna dvakrát nadšený nebyl, takže jsem měl při letošním zhlédnutí pocit, jako bych tenkrát sledoval úplně jiný film. Útěk se stal v podstatě komerčně nejúspěšnějším bijákem v režisérově kariéře a ani více než půl století od vzniku neztratil nic ze svojí působivosti, což se tedy patrně uzná až po druhém zhlédnutí. Shrňme si to asi tak, že éra Nového Hollywoodu přinesla v 70. letech poměrně dost fajnových podívaných, ovšem tahle patří k absolutní špičce.

FOTO: cinema.de