Jsou filmy, které jsou vhodné pro všechny. Jsou filmy, které jsou vhodné pro mainstreamové publikum. Jsou filmy, které jsou vhodné pro festivalové diváctvo. A pak jsou filmy, které jsou vhodné pouze pro hrstku jednotlivců (svých tvůrců). Bohužel, k nim se řadí český Hadí plyn. Ze všech domácích titulů, které byly uvedené v Karlových Varech, mě čistě podle synopse ponejvíce nezaujal Úsvit, přestože se tvářil, že by mohl mít mezinárodní přesah. Tehdy nevyhrálo ani Brutální vedro, přestože se tvářilo, že nabízí téma dobré k zamyšlení. Privilegovaná nebyla ani komedie Přišla v noci, ač ji režíroval můj spolužák ze školy. Upřednostněn nebyl ani Bod obnovy, jelikož v upoutávkách dialogy a jednotlivé repliky nepříjemně tahaly za uši. A Citlivý člověk vzbudil u prvních diváků a divaček značně rozporuplné reakce.

Ovšem na Hadím plynu se prakticky všichni shodli. V tom smyslu, že se prostě nepovedl. Důvod, proč dostal šanci před uvedenými snímky, se nazývá Srdce temnoty. Knihou Josepha Conrada se v minulosti inspiroval jak James Gray při tvorbě vynikající sci-fi Ad Astra, tak hlavně a především Francis Ford Coppola, když pracoval na svém prakticky dokonalém opusu s názvem Apocalypse Now. V některých ohledech se chtěl David Jařab předlohy držet, což byla obrovská chyba, neboť i když oba projekty vznikaly v úplně odlišné době a za dosti odlišných podmínek, nevyhnou se kvůli tomu srovnání. A když je jeden z nich považován za mistrovské dílo, pokusit se natočit něco i kdyby jenom podobného, musí být předem odsouzeno k neúspěchu. Jako kdyby třeba Vladimír Morávek prohlásil, že hodlá natočit remake Císařova pekaře (a pochopitelně taky Pekařova císaře), pravděpodobně by byl mohutně a hlasitě ještě v tu samou hodinu vypískán.

 










 

Ono bylo nečekané a netradiční už to, že se Tomáš Magnusek rozhodnul zvěčnit na stříbrném plátně příběh obce Ležáky. Tahle zpráva vskutku působila poněkud surrealisticky, nicméně něco napovídá, že v tomto případě bude lepší si počkat na výsledek a nedělat předčasné závěry. Conrad zasadil svou knihu do afrického Konga, Coppola a scenárista John Milius zvolili u tohoto skvostu přesun do jihovýchodní Asie (natáčelo se na Filipínách). Logicky se tedy čekalo, že tvůrci Hadí plynu také vyrazí do džungle, když už takovou cestu podnikli ti, kdož stojí za Dvěma slovy jako klíč. Tady máme po celou dobu pocit, že se natáčelo někde na Šumavě na Křemelné, případě místy někde na rybníku, kde by nebylo vůbec žádným překvapením, kdyby se na břehu objevil Luboš Cafourek, neboli Instalatér z Tuchlovic, toho času na dovolené.

Není se tedy čemu divit, že se dočkáme několika nechtěně směšných momentů, protože tomuto filmu nedodá na velkoleposti ani účast vpravdě uhrančivé Mary Lukamy. Ne, nemohlo být záměrem natočit parodii. Ale když padají ve filmech Terrence Malicka ve voiceoverech filozofické a filozofující otázky, jenom potichu posloucháme a přemýšlíme. Kdežto když takové padají v Hadím plynu, stává se to postupně čím dál více nesnesitelnější a nudnější a nekonzistentnější. Dokonce až do takové míry, že jsem chvílemi přemýšlel, jestli neodejít (během projekce tak nakonec z cca 60 lidí učinilo zhruba deset), což se mně nestalo snad od Života té druhé, tj. nějakých deset roků. Protože – a píšu to hrozně nerad – tohle nebyly mizerně strávené dvě hodiny. Tohle byly ztracené dvě hodiny.

Pravda, možná ztracená hodina a půl, jelikož během expozice, než Robert Klein vycestuje hledat bratra, příběh celkem ještě drží pohromadě. Poté, co zmizí řidič v podání Briana Caspeho, se toto dílko nekontrolovaně rozjede z kopce a už se nezastaví. Absurdně působí nejen to, že tvůrci skutečně dostali peníze ze Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, ale také fakt, že autor nechává postavy promlouvat anglicky (nepřekvapivě s českým přízvukem), neboť patrně věřil, že tím dodá na mezinárodní srozumitelnosti a přesahu. Jistě, snaha o nastolování důležitých aktuálních otázek v této věci existuje, jenže vzhledem ke zpracování ji nelze brát vážně.

 










 

Takže otázky, které si pokládáme, jsou tři. První: Rozuměli herci tomu, co vlastně hrají a co po nich režisér chce? Druhá: Uvědomoval si režisér, že točí krajně bizarní záležitost, anebo mu všechno přišlo v naprostém pořádku? Třetí: Prdí taky hadi? To je nesmírně mrzuté, neboť předchozí počin Davida Jařaba, myšleno tedy Hlava-ruce-srdce, vůbec není špatný! Jednak pěkně zachycuje dobu, ve které se odehrává (druhá dekáda 20. století), jednak se dá směle tvrdit, že si autor uvědomuje, že surreálné bizarnosti, které v něm servíruje, jsou surreálné bizarnosti. A když už při vyprávění udělá nějaký totálně atypický úkrok stranou, máme tendenci hledat souvislosti, kdežto u Hadího plynu taková snaha prostě neexistuje.

Hadí plyn má pouze dvě velké přednosti. Ne, nejde o účinné nastavování zrcadla společnosti a precizně vykreslené vztahy mezi postavami, nýbrž o čistě technickou stránku, a pak o Standu Majera, který svým hereckým projevem udržuje alespoň nepatrnou soudržnost. Když film není dobrý, často se v něm snažíme najít jakýkoli záchytný bod, klidně i na základě pouhých asociací. Jenže v Hadím plynu, který má ve skutečnosti tedy ty necelé dvě hodiny, ale pocitově se zdá, že má tři a půl, se takový záchytný bod hledá hodně těžko. Zato se dá směle tvrdit, že ve formátu podobenství se David Jařab našel. A nebylo by překvapením, kdyby se do budoucna už ničemu jinému nechtěl věnovat. Každopádně příště by na to měl jít určitě jinak, jelikož tenhle jeho počin by se dobře vyjímal akorát na Festivalu otrlého diváka. Zamrzí.

FOTO: CinemArt