Celých sedm roků předtím, že než James Cameron všechny uhranul se svým Terminátor, sáhli scenáristé Robert Jaffe, Roger O. Hirson a režisér Donald Cammell po románu slavného spisovatele Dean R. Koontze (Odd Thomas), aby stvořili sci-fi, jaká rovněž spadá do Cameronem pojmenovaného subžánru Tech Noir a jaké se i přes účast uhrančivé Julie Christie nedostalo tolik pozornosti, kolik by si zasloužila. Jednak proto, že zřejmě o tu necelou dekádu předběhla dobu, a jednak, že ve stejném roce se chodilo hlavně na takový malý sci-fi filmeček nazvaný Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje.

Opět se přesvědčíme o tom, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly, zvláště když tyto souvisí s vývojem umělé inteligence. Už jsme slyšeli o více vysoce inteligentních programech a systémech, které byly de facto stvořeny k tomu, aby konaly zázraky, které lidé sami nedokážou, ať už se jim říkalo Skynet, Colossus nebo třeba VIKI. Jenže pak se snadno může stát, že přijde odplata za to, že si člověk hrál na boha, nebo že si neuvědomí, že technologický pokrok jde ruku v ruce s velikou hrozbou, která může mít nedozírné následky. V tomto případě nepadnou ani tak na bedra vědce Alexe Harrise, jako do lůna jeho odcizené manželky Susan.

 










 

„A Proteus přivedl dvounohé zvíře do zahrady, přivázel jej ke stromu a všechny děti si na něj ukazovaly.“ Tak jest uvedeno v posvátných svitcích obyvatel Planety opic. V řecké mytologii byl Proteus mořským bohem, který dokázal předpovídat budoucnost, ale především byl schopný změnit svůj tvar a tím se přizpůsobit okolí i okolnostem. V Bříměti běsu promlouvá hlasem Roberta Vaughna, tedy jednoho ze Sedmi statečných. Díky své inteligenci začne mít pod palcem různá zařízení a tím pádem i dění v celém Harrisově domě, který obývá Susan, do které se zakouká. Avšak nikoli z čisté lásky, jako tomu bylo třeba v případě Netvora z Černé laguny a lidské ženy Kay Lawrenceové (Julie Adams), nýbrž proto, že s ní má vlastní zlotřilé plány, které tento počin současně zařazují do subžánru body horroru.

V této souvislosti nelze nezmínit Davida Cronenberga, který se takovým projektům věnoval už v 70. letech, byť známější jsou jeho dílka z následující dekády. Pokud bychom se měli odkázat na knihu Tajemství filmové řeči od Jona Boorstina, pak nutno souhlasit s tím, že Břímě běsu prakticky beze zbytku přináší onen trojí prožitek – voyeurský, zprostředkovaný i fyzický. Někdy možná dění na plátně vyvolalo u diváků úsměv či přímo smích, nicméně to bylo spíše proto, že byli tolik vtaženi do příběhu a do Proteova počínání, nikoli z toho důvodu, že by Donald Cammell svoji práci nezvládal. Čili jakákoli srovnávání s Důvěrným nepřítelem jsou zcela zbytečná, byť tvůrci tohoto snímku teprve proráželi cestu, kdežto Karel Janák a spol. už měli všechny trumfy v rukou. Jenom si to jaksi neuvědomili. 

Určitě to není tak, že bychom přáli Proteovi, aby si splnil svoje ďábelské plány, ale je prostě nesmírně zábavné i znepokojivé sledovat projevy jeho skutečné inteligence. Dokáže zamknout dveře a zatáhnout rolety, aby se Susan nedostala na svobodu? Zvládne ohřát podlahu na teplotu pekelných ohňů? Umí si utřít baštu ze svých očí (viz oči jako dva koláče s medem), které po něm asi zdědil Johnny Pětka? Sám může ovládat místní robotickou ruku, ale také fascinující polyedrové monstrum! Zároveň se nezdráhá vyzkoušet lidské „zbraně“ typu přemlouvání, manipulace, vydírání, ba i freudovské psychoanalýzy, přičemž si nemůžeme být jistí, jestli při své inteligenci ve všem dodrží slovo, jelikož cílem je, aby dosáhnul svého.

 

Na základě jeho myšlenek se rovněž nelze zbavit dojmu, že sice nemá schopnost se rychle učit, ale to jenom proto, že už všechno umí a ví. Má jednoznačnou motivaci se přesunout z formy softwarové do té hardwarové (čili se jedná o pravý opak Transcendence). Znalosti a dovednosti z něj dělají prakticky nepřemožitelného, obzvláště v kombinaci s geniální hláškou: „I can’t touch, but I can see. They’ve constructed eyes for me.“ Je náhodou, že podobnou pronesl Ultron? Stroj, který má pokaždé tu nejlepší a nejspránější odpověď na jakoukoli otázku a který vezme hlavní hrdinku (sám by za hrdinu spíše označil sebe) a nás s ní na éterický trip, fakticky přesahuje obvyklé schopnosti běžného slasherového záporáka.

Břímě běsu (v originále Demon Seed) se určitě dá označit za nesmírně precizní mix Rosemary má děťátko a 2001: Vesmírné odysey (a tak trochu Starmana). A vedle toho přináší řadu dalších nosných a dodnes aktuálních témat, včetně domácího násilí nebo tedy strachu z technologického pokroku, kdy se sen jednoho stává noční můrou pro druhou. V žádném případě se nejedná o laciné béčko. Efekty jsou na špičkové úrovni a i ve třetí dekádě 21. století fungují na jedničku. Kdo se pokaždé rozplývá nad Pseudopodem z Propasti, ten bude žasnout nad Břímětem běsu. Warren Beatty před spoluprací s Julie Christie na filmu Nebe počká prohlásil, že jí Břímě běsu „neopravitelně zruinovalo kariéru.“ Na tom asi něco bude, ale znovu: pouze a jenom proto, že tahle podívaná svou odvážností a provokativností předběhla svoji dobu. Prostě skrytý, nedoceněný, nadčasový klenot.

FOTO: otrlydivak.cz