';

Recenze: Babylon

Vydáno dne 18.01.2023 (487 přečtení)
Název zřejmě odkazuje spíše na skandální knihu Kennetha Angera Hollywood Babylon, ve které si bulvárně posvítil na úlety a úmrtí slavných, než aby odkazoval na město, ve kterém podle bible chtěli postavit převysokou věž, za což je bůh potrestal tím, že jim popletl jazyky, takže nadále nemuvili jenom jedním. Ano, do Hollywoodu už ve 20. letech minulého století mířili lidé ze všech koutů světa, ale žádné převysoké stavby tam evidentně nikdo stavět nechtěl. A to i přesto, že se podle filmu jednalo v podstatě o město šílenců. 

 










 

Když vzpomeneme třeba na Quentina Tarantina a jeho milostný dopis kinematografii nazvaný Tenkrát v Hollywoodu, byla to čirá radost sledovat scény z placu. Damien Chazelle dělá pravý opak, až to trochu hraničí s rouháním. Filmaři v jeho podání většinově nepatří k těm, kterým záleží na co nejlepším výsledku a nic nenasvědčuje tomu, že by si vážili toho, že můžou vytvářet kouzla, na která se pak v přítmí kinosálu dívají tisíce a tisíce nedočkavých diváků a divaček. Kdepak, tady se pohybují téměř výhradně cynikové a opilci a feťáci a výstřední devianti, kteří si uživají chlastu, opulentně-dekadentních párty a kokainu. Když během natáčení někdo při bitevní scéně zemře, ostatní to berou tak, že se skoro vůbec nic nestalo. Podstatné pro ně je, že den předtím byl na velkolepé párty živý slon a že tam svůdná kráska pomočila vlivného tlouštíka od fochu s perverzními choutkami, načež se jí její přitažlivost stane osudnou.

Rozhodně se nelze zbavit dojmu, že nám režisér předkládá alternativní vesmír, ve kterém všechno funguje poněkud jinak, než v reálné realitě 20. let, ač se v Babylonu objevují vedle fiktivních postav i ty skutečné (např. Gloria Swanson, Irving Thalberg). Na druhou stranu se ví, že i některé české prvorepublikové hvězdy si dopřávaly kokainu, případně neměly problém se vyspat de facto s náhodným kolemjdoucím. Jasně, existuje přece termín „Roaring Twenties“, jenže ten se nevztahuje čistě na živelnost a divokost těch, kteří se rozhodli věnovat se filmovému řemeslu. Chazelle a jeho spolupracovníci si údajně dělali podrobný průzkum, po kterém chtěli tvrdit cosi ve smyslu, že na plátně jsou oproti skutečnosti ještě mírní. Jenže diváci si patrně většinově žádnou takovou rešerši nedělali, tudíž mají o dané době vlastní představu, kterou Babylon pravděpodobně téměř u všech nekompromisně nabourává. A to do jisté míry včetně hudby (která jakoby místy vykrádala režisérův La La Land).

To však není jediný důvod, proč v kinech propadnul. Velkou roli hraje právě fakt, že před zhlédnutím opravdu nemůžeme vědět, co přesně uvidíme, jelikož trailer jest trochu zavádějící. Další věc: Babylon se prezentuje i jako komedie, ale jako takový je až zoufale nevtipný! Humor je občas (doslova) fekální, přes čáru a bizarní. Natolik, že projekty Joea Carnahana jsou proti tomu asi tak o deset levelů víc OK. Místy se fakticky nelze zbavit dojmu, že Chazelle neunesl to, že se v jednatřiceti stal historicky nejmladším režisérem, jaký dostal Oscara. To s sebou totiž nepřekvapivě nese velká očekávání, která po přeceňovaném Whiplashi naplnil s La La Landem, kde mu však pomohlo jednak to, že byl k hudbě vychováván, a jednak využil toho, že muzikál jest zvláště v USA obecně naprosto kultovním žánrem. Jenže v Prvním člověku do bicích nikdo mlátit nemohl, takže Oscar za Nejlepší vizuální efekty byl v konkurenci Avengers: Infinity War, Ready Player One, Solo: Star Wars Story a Kryštůfka Robina spíše cenou útěchy, resp. členové AMPAS si znovu popletli efekty vizuální a speciální.

 










 

K tomu platí, že režiséra zjevně nenapadlo, že některé momenty můžou vyznít opačně, než zamýšlel. Naštěstí pro něj se tyhle nedorazy dají skrýt za všechen ten organizovaný chaos. Není nejmenších pochybností, že natočit úvodní párty musela být obrovská dřina, jelikož si muselo najednou sednout hned několik složek. Trochu to až připomene ani tak ne Velkého Gatsbyho, jako spíše Titty Twister bar z Od soumraku do úsvitu. A ani v Babylonu by úplně nepřekvapilo, kdyby se z osazenstva vyklubali upíři. Z části proto, že se všechno tváří býti tak přehnané, a z části taky kvůli tomu, že se místy vybavuje tvorba Quentina Tarantina, přičemž to nevypadá, že by mu Chazelle chtěl složit poctu, ale spíše jej vykrádá, byť možná podvědomě.

V tenhle okamžik nebude od věci zmínit závěr, ve kterém to zprvu opět zavání tím, že autor Babylonu dostal sám sebe do slepé uličky, a tak musel zase vařit z vody, což v tomto případě znamená, že násilně přišpendlil ukázky ze slavných filmů – od Cesty na Měsíc přes Andaluského psa po Terminátora 2 a Avatar. S trochou nadsázky se právě tahle sekvence dá označit za tu úplně nejlepší, jakou nám Babylon nabídne. Předchozím, de facto pohrdavým děním film jakožto médium prakticky znásilňuje. Každý, kdo se někdy ocitnul na place, ví, že takhle to na něm určitě nikdy nechodí. Ani tehdy, kdy byly trochu jiné okolností.

Například v tom smyslu, že díky absenci zvuku se dalo točit rychleji a více produkcí mohlo natáčet vedle sebe na stejné lokaci, byť se třeba jeden projekt odehrával v 19. století, zatímco ten druhý „v současnosti“, tj. v době, kdy došlo na jeden z nejradikálnějších momentů historie kinematografie. V Jazzovém zpěvákovi film poprvé promluvil, což přineslo jak nové možnosti, tak nepříjemnosti pro ty herce a herečky, jejichž hlas nebyl zrovna nejpříjemnější (vzpomeňme kupříkladu na koktajícího Ladislava PeškaUličnici). Prapůvodním záměrem tvůrců údajně bylo se více držet reality, jenže pak si tenhle záměr jaksi rozmysleli. Nedá se tvrdit, že by tak učinili proto, že by jejich dílko mohlo evokovat to s názvem The Artist, které se stalo za rok 2011 tím úplně nejlepším.

 










 

Distribuční matriály říkají, že Babylon nabízí tři příběhy – příběh o muži na vrcholu (Jack Conrad), příběh o dívce, která na něj šplhá (Nellie LeRoy), a příběh o klukovi, který šel zrovna kolem (Manny Torres). Ale k nim nutno přidat minimálně příběh černošského muzikanta (Sidney Palmer), kterému se dobře daří, dokud jej nezaskočí něco, co je z hlediska korektnosti ve třetí dekády jednadvacátého století docela zajímavé sledovat. Každopádně, jak v případě Jacka Conrada, tak Nellie LeRoy i Sidneyho Palmera platí, že se jedná o postavy, které inspirovali skuteční lidé. U prvního jmenovaného se díky knírku jako první automaticky vybaví Douglas Fairbanks, ovšem nese si něco i z Rodolfa Valentina a Johna Gilberta. Zatímco Nellie jest hotový nevyzpytatelný uragán s obrovským talentem a vůli se prosadit (tak jako Clara Bow). Dokud si neuvědomí, že se ocitla v prostředí, ve kterém je obklopena lidmi, kteří jí – slušně řečeno – nevyhovují.

Tahle role pro Margot Robbie snad ani nemohla být vzdálenější od Tenkrát v Hollywoodu, kde ztvárnila Sharon Tate, která si prostě jedno odpoledne vyrazí do kina, aby zhlédla svůj vlastní film. Coby divoká Nellie patrně sama neví, co udělá v následující chvíli. Nominace na všechny prestižní ocenění by ji minout neměly! Její živelný výkon (v jiném smyslu, než u famózní Harley Quinn), podpořený divokým tancem, slzičkami na rozkaz, lesbickou pusou a bojem s hadem, ukazuje na její všestrannost a ve finále ani tolik nevadí, že její tvář do doby 20. let úplně nezapadá. Stejně tak by se dalo polemizovat nad tím, že ženy-režisérky tehdy nebyly žádným výjimečným jevem. Olivia Hamilton (režisérova manželka) tuhle úlohu zvládla velmi pěkně. Zároveň je hodně dobré sledovat rozdíly z placu při natáčení scén u němého, a pak u zvukového filmu.

 










 

Není divu, že se do Nellie (u které by nebylo překvapením, kdyby byla dodnes živá) na první pohled zakouká Manny, který se chtěl prosadit u filmu a díky nezbytné porci štěstíčka a Jacku Conradovi se mu to podařilo. Právě on je hlavní postavou celé podívané. Postupně se šplhá nahoru, což se pravděpodobně přihodí i jeho představiteli Diegovi Calvovi, kterému coby hollywoodskému nováčkovi jistě pomohlo, že před samotným natáčením si u Chazella na zahradě natočili Babylon nanečisto na iPhone. Ve finále si režisér bohužel jeho prostřednictvím protiřečí, jelikož jeho dojímání i následná koláž nejsou podloženy smysluplným vývojem. Ale dá se pochopit, že Chazelle bude velkým fandou Zpívání v dešti, a proto jej musel do svého snímku nějak nacpat.

Ve třetí třetině filmu, tj. v jeho třetí hodině, se žánrově uhne ke krimi/gangsterce, protože kdosi dluží peníze, které se podaří sehnat vtipně, ale nebezpečně. V ten moment příchází na scénu Tobey Maguire (současně produkující), aby se proměnil v tu nejvíce excentrickou a nejvíce nesympatickou postavu, jakou kdy ve svojí kariéře hrál. Ale funguje to skvěle. Společně s ní si projdeme místem, které nepatrně evokuje Danteho Peklo. U Brada Pitta zase sem tam můžeme mít pocit, že neříká repliky za svoji postavu, nýbrž za sebe. Coby Jack Conrad se na sebe jde (opět bez širších souvislostí) podívat do kina, kde se mu lidé najednou smějí, což vůbec nedává smysl, protože jeho hlas nepůsobí nijak nenormálně.

 










 

Jedna z jeho manželek, Olga Pitti, pro změnu – ač nemá velký prostor – připomene maďarskou herečku Zsa Zsu Gabor. Elinor St. Jones (Jean Smart) jakožto sloupkařka připomene Louellu Parsons a Heddu Hopper, přičemž – ač prostoru nedostane tolik – výrazně zamíchá kartami. A pak tady máme ještě „orientálně tvou“ Lady Fay Zhu (Li Jun Li), jejímž předobrazem nepochybně byla Anna May Wong. Během její přítomnosti jako by byl vždycky kladen větší důraz i na vizuální stránku záběru. A vzhledem k rozhodnutí v její poslední scéně si i o ní budeme moct udělat jasný obrázek, neboť se ukáže, že není až tak dobrá kamarádka, jak se tvářila.

Babylon je film, u kterého je velmi pravděpodobné, že podobný už v kinech (a zřejmě ani jinde) letos neuvidíme. Výrazové prostředky a filmovou řeč se snaží využívat neotřele, což zasluhuje plus, třebaže ne vždycky jsou věci zcela pod kontrolou. Správnost nápisu HOLLYWOOD (bez LAND) si tvůrci naštěstí pohlídali. Damien Chazelle si musel na realizaci tohoto bijáku počkat patnáct roků. Skoro se chce napsat, že asi i proto, že musel počkat do doby, kdy bude pro společnost naprosto korektní sledovat kálejícího slona. Babylon pěkně ukazuje proměnu některých věcí (nejen Los Angeles z malého města v obří megalopoli), ovšem jiné zůstávají dodnes stejné (nejen fakt, že se pořád dá do branže dostat nikoli pílí, nýbrž šťastnou shodou okolností). A na závěr jednu osobnější poznámku: Kdybych napsal recenzi bezprostředně poté, co jsem film dokoukal, dostal by tak dvě hvězdičky. Jenže postupně mě začalo docházet, že má něco do sebe. A po několika dnech odstupu tedy hodnocení vyšplhalo o šest, což je tak velký skok, jaký jsem snad nikdy už žádného jiného filmu neměl.

FOTO: CinemArt
Hodnocení autora: 8/108/108/108/108/108/108/108/108/108/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Víly z Inisherinu Dnes

Do českých kin vstupuje film, který byl nominovaný na 8 Zlatých glóbů (tři možnosti proměnil ve vítězství),... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení