Na rozdíl od Bídníků nebo Draculy, Na západní frontě klid nepatří mezi filmaři hojně vyhledávané dílko. V podstatě se jedná o teprve třetí přenesení do audiovizuální podoby. K tomu prvnímu došlo už v roce 1930 – tedy v době, kdy byl zvuk ve filmu čerstvou záležitostí a kdy pořád ještě žila řada pamětníků první světové války. Televizní verze z roku 1979 se pyšní třemi hvězdnými jmény (Ernest Borgnine, Ian Holm, Donald Pleasence), a také skutečností, že tvůrci přijeli rovněž natáčet na české území. Po knize, která je součástí výuky ve školách, potom sáhnul až Edward Berger, jehož pohled by rozhodně měl primárně patřit nikoli na obrazovku nebo monitor, nýbrž do kina.

Ve filmech se první světová válka zdaleka neobjevuje tak často, jako ta druhá. I přesto, že byla v některých ohledech ještě krutější, ale zároveň vlastně pro potřeby filmu skýtá zajímavější možnosti nejen po obsahové, nýbrž i po vizuální stránce. Tenhle biják si prakticky od úplného začátku udržuje vynikající dobovou atmosféru, což nebývá pravidlem. Už od jednoho z prvních záběrů vyvolávají svištící kulky velmi znepokojivé pocity a při zimních scénách tu zimu přímo cítíme. Realistická vize tedy byla naplněna měrou takřka vrchovatou, ačkoli co se explicitnosti násilí týče, určitě jsme už viděli ještě nekompromisnější tituly.

 










 

Do jisté míry se nabízelo strávit celou dobu jenom na bitevním poli při jediné bitvě (třeba po vzoru Černý jestřáb sestřelen). Asi nebude spoiler, že režisér/scenárista udělal oproti předloze nějakou tu změnu, nicméně ironický podtext týkající se názvu zůstává zachován. Z tohoto pohledu dodejme, že to není tak, že by se Paul Bäumer vyskytoval v každé scéně, což nebylo úplně moudré řešení. I proto, že se Berger rozhodnul pro větší dramatizaci a naléhavost zakomponovat snahy Mathiase Erzbergera (Daniel Brühl) o vyjednávání příměří s francouzskou protistranou. A k tomu nás zajímá generál Friedrichs, který se svou arogantní hrdostí a fanatickým nacionalismem vymyslí naprosto zbytečný rozkaz. V jistém smyslu nechává vzpomenout na plukovníka Nicholsona z Mostu přes řeku Kwai, jehož fanatismus ve finále také udělal více škody, nežli užitku. Akorát to, co se stalo s antagonistou Na západní frontě klid, se vlastně nedozvíme. Nedá se však předpokládat, že by prozřel a svůj rozkaz by si jakkoli vyčítal.

Prozření se nepřekvapivě dočká Paul Bäumer, a to ve scéně, kdy se vrhne s nožem na nepřátelského vojáka. Následně jakoby v sobě po všech zvěrstvech, kterým čelil a které byl nucen vykonávat, našel zbytky lidskosti a snažil se protivníka zachránit. Nesmírně náročná scéna, kterou režisér v podstatě jako jedinou nezvládnul naservírovat s patřičnou úderností. Čím to, že zrovna tenhle moment ukázal protagonistovi zbytečnost války? Při odvodu sám fixloval, aby ho vzali, protože stejně jako tisíce dalších mladých kluků věřil, že se za nemnoho týdnů vrátí zpátky domů jako hrdina. A není pochyb, že už pár dnů po příjezdu na frontu (výcviku se překvapivě nedočkáme) vzaly jeho původní představy za své.


POZOR NA MOŽNÝ SPOILER V NÁSLEDUJÍCÍM ODSTAVCI!

Zatímco finále knižní předlohy jest čirou tragédií, ve filmu se mísí pocity tragédie a vysvobození. Už předtím se dotkneme úvah o tom, jak nesnadné to pro přímé účastníky války bude po zapojení zpět do normálního života. Jestli toho budou vůbec schopní. V závěru vidíme, že zrovna Paul by toho s velkou pravděpodobností schopný nebyl. Z tohoto pohledu je jedno, jestli jeho život vyhasne čtvrt hodiny nebo minutku předtím, než oficiálně vejde v platnost příměří. Tohle rozuzlení vlastně překrývá moment, ke kterému dojde před ním a ve kterém Francouzi už slaví konec, když najednou naprosto neočekávaně uslyší blížící se Němce.

ZBYTEK TEXTU OPĚT BEZ SPOILERŮ!

 

Na první pohled se to asi nabízí, nicméně srovnávat tento počin s 1917 se příliš nedá, byť oscarovými se můžou stát oba, protože letošní byl nominován za Německo. Tam sledujeme všechno prakticky výhradně očima mladého desátníka Schofielda, který musí včas přeběhnout z bodu A do bodu B, aby zabránil hrozícímu masakru. V Na západní frontě klid se stává, že Paul Bäumer na sebe automaticky nestrává pozornost, což platí zvláště při společných scénách se starším polským kamarádem Katem, tj. nejen při těch, kdy jdou společně z nouze ukrást sedlákovi slepice. Není to o tom, že by Albrecht Schuch svého kolegu Felixe Kammerera přehrával. Prostě tak byly jejich postavy napsané. Jestli záměrně, toť otázka.

Na západní frontě klid je snímek, který vychází z předlohy, kterou jsem nečetl, protože film je film a kniha je kniha. V takovém případě odpadá důvod se rozčilovat nad tím, že některá v knize důležitá pasáž byla při adaptaci nevynechána. Ve filmu může být ku prospěchu, když se tvůrci tu více, tu méně odchýlí a přidají vlastní nápady (viz Planeta opic, jejíž předlohu jsem četl). Tahle nejnovější verze si vystačí s jednoduchým, leč přesto působivým hudebním motivem. Ale i kdyby hudba zcela absentovala, stejně by se určitě jednalo o projekt, který by dokázal natolik vtáhnout do děje, že by těch 140 minut uteklo velmi rychle, a jehož protiválečná messsage by byla okamžitě a snadno rozpoznatelná.  

FOTO: cinema.de