Chilský režisér Pablo Larraín podle očekávání potvrdil, že je expertem na trpící slavné ženy, které se pohybovaly ve zcela odlišném prostředí než on, a se kterými nesdílel stejnou mateřštinu. U Lady Di a Jacqueline Kennedy, o níž vypráví rovněž silné drama Jackie, bychom nepřekvapivě našli několik podobností. A tyhle dva skvosty o nich vyprávějící sdílejí i řemeslné podobnosti, ať už se týkají všeříkajících detailních záběrů nebo výrazné úlohy střihové skladby, která mezi epickými nevynechává lyrické záběry a která umě podtrhává psychologický podtext. Oba také přinesly oscarovou nominaci pro představitelku titulní role – tam pro Natalie Portman, tady pro Kristen Stewart.

Od dob Twilightu, resp. už před Twilightem, ukázala díky hereckým výkonům ve snímcích jako Úkryt nebo Mluv, že je skvělou herečkou, kterou s velkou pravděpodobností čeká mimořádná kariéra. Není to poprvé, co ztvárňuje postavu s reálným předobrazem – viz Lizzie či Seberg. Premiérově však zaujala osoby zodpovědné za hlasování při udílení prestižních cen. Na jejím představení mají maskérky a kostymérky snad ještě větší podíl, než Pablo Larraín. Při sledování se totiž nelze zbavit dojmu, že vzhledem ke své připravenosti dostala absolutní volnost. Díky způsobu, jakým mluví, díky pohybům a té větší fyzické podobnosti, se místy může stát, že zapomeneme, že nesledujeme skutečnou Dianu.

 










 

Ostatně z jejího výkonu byl nadšený i skutečný bývalý kuchař princezny z Walesu. V samotném filmu jej ztvárňuje Sean Harris, od kterého bychom si patrně nic k jídlu nevzali, když jej máme zafixovaného především jako záporáka z Mission: Impossible. V každém případě, ze členů a členek služebnictva jsou důležití i asistent Alistair Gregory (trefný Timothy Spall) a garderobiérka Maggie (vnímavá Sally Hawkins), o nichž se dozvíme informace prozrazující více o jejich charakteru, aniž bychom jakkoli odbočovali od ústředního tématu, kterým je nespokojenost titulní hrdinky s prostředím, které ji obklopuje, a s lidmi, kteří se v něm vyskytují.

Ti totiž staví tradice nad cokoli a kohokoli. Za všech okolností se musí dodržovat, což mimo jiné znamená, že topení musí zůstat i v zimních měsících vypnuté. Ani nutnost se při příjezdu a odjezdu vážit, aby bylo zaznamenáno, že si členové královské rodiny pobyt užili, se netváří býti zrovna velikou zábavou. Diana po celou dobu pravidla úmyslně porušuje a vzdoruje. Ne proto, že by byla rozmazlená nebo namyšená, nýbrž kvůli tomu, že musí trávit čas mezi těmi, kdož jí ublížili. Lépe řečeno s tím, kdo jí ublížil. Jakožto silná žena se nebojí přesily a snaží se dostupnými prostředky alespoň částečně vrátit úder. Jasně, na začátku se dozvíme, že uvidíme „fabulaci podle skutečné tragédie“, nicméně – podobně jako u Petera Morgana – není důvod nevěřit tomu, že právě takhle se to tenkrát mohlo odehrát.

 










 

Zmíněný scenárista se podepsal pod seriál The Crown a historické drama Králova přízeň. U prvního jmenovaného si (bývalou) manželku britského následníka trůnu zahrála poprvé Angličanka, konkrétně Emma Corrin. Co se týče toho druhého, má s filmem Spencer společné to, že trojúhelník ve složení Anna Boleyn, Mary Boleyn a Jindřich VIII. má souvislost s Dianou, Camillou a Charlesem. Do značné míry platí, že se historie opakovala, ovšem ve 20. století se to naštěstí obešlo bez dekapitace. Není divu, že si tady o Anně hlavní hrdinka čte a že se jí dokonce zjevuje, protože tím jenom podtrhuje, že na tom tenkrát v roce 1991 nebyla po psychické stránce dobře – její rozpoložení vlastně výborně reflektuje scéna, ve které prochází mezi opadanými stromy, přičemž ji současně vidíme v odrazu ve vodě.

Také se nelze zbavit dojmu, že se svou dobrosrdečnou, upřímnou povahou nebyla úplně předurčena k životu ve společnosti, kde jste denně na očích, musíte se chovat příkladně a hlavně vám jsou neustále v patách paparazzi. V tomhle pozorujeme podobnost Lady Diany s Ivetou Bartošovou, která rozdávala radost svým sametovým hlasem, ale především blízké okolí jí nedokázalo pomoct od osobních problémů. Přitom předčasné smrti se u obou dam nepochybně dalo zabránit. Někdo by možná řekl, že pro ně byla vysvobozením, na druhou stranu není pochyb, že kdyby na ni nedošlo, mohly učinit ještě mnoho dobrého.

 










 

Zvláště protagonistka této biografie by nepochybně pokračovala ve své snaze proměnit svět v lepší místo. Spencer ji, jak uvedeno, ukazuje v jiném světle, než Diana z roku 2013, ve které vypadá jako Naomi Watts a které jde především o vztah s Hasnatem Khanem, potažmo s Dodim Fayedem. Soužití s pákistánským doktorem jest servírováno tak, že bychom si místo nich mohli klidně dosadit de facto jakéhokoli jiného muže a jakoukoli jinou ženu, včetně veřejně neznámých. Co se společenského života týče, dočkáme se hrstky projevů a cestování po celé planetě, včetně Angoly, kde strávíme naprosto zanedbatelnou část stopáže, přesto tuhle její cestu závěrečné dovětky nepochopitelně vyzdvihují. Filmová Diana z roku 2013 má i svoje klady, především výtečně ukazuje její starostlivost, lidskost, oddanost a empatii. S kýmkoli se setkala, toho okouzlila. Kamkoli přišla, tam byla středem pozornosti. I při setkáních s ostatními členy královské rodiny, byť to mnozí a mnohé z nich asi neradi přiznávali. V projektu Spencer to můžeme vidět v jedné z úvodních scén, kdy se jde do místní norfolkské kavárny zeptat na cestu a její přítomnost všechny v dobrém naprosto šokuje.

Scenárista Steven Knight, britský občan, nabízí oba protikladné pohledy na královskou rodinu a její počínání, které se třaskavě setkávají u kulečníku ve střídmě vedené výměně názorů mezi Charlesem a Dianou, jež si kupříkladu nepřeje, aby se její starší syn zúčastnil střelby a lovu bažantů, což bude mít odvážnou dohru á la greenpeace. V každém případě dostaneme konečně odpověď na otázku, proč je zvláště kolem britské královské rodiny pořád takový humbuk, když jde především o to, že se její členové a členky šťastně narodili. Respektive s těmi všemi pravidly možná spíše nešťastně, což si uvědomují už v útlém věku, jak dokazuje scéna, ve které hraje Diana za svitu svíček se svými syny jednu pravdivou hru. Když jsme u toho, nedává příliš smysl, že se následnictví nedědí podle nejstaršího potomka, jako tomu bylo třeba u nás za dob Přemyslovců. Takhle se přihodilo, že narozením tří dětí prince Williama a vévodkyně Kate byl princ Harry odsunutý na totálně vedlejší kolej, takže není divu, že s Meghan (kniha) prchnul daleko pryč.

 










 

Určitě je sympatické, že se tvůrci nevyhýbají dalším lidem z vládnoucí rodiny. Častokrát se v životopisných dílkách stává, že jsou opomíjeny osoby, které s hlavní postavou úzce souvisejí a od kterých tudíž očekáváme, že se dříve či později objeví. Pravda, tady většinově nejsou jmenovány, ale to ničemu nevadí, jelikož ty opravdu důležité snadno rozpoznáme. Z této skutečnosti nevyjímaje Charlese, Camillu a samozřejmě ani samotnou královnu, kterou bychom si na první pohled klidně mohli splést s babičkou od sousedů. Stellu Gornet je vskutku radost sledovat, byť nemá mnoho prostoru. Avšak i její krátký rozhovor s Dianou nepostrádá pozoruhodnou pointu, jaká přinutí k zamyšlení. Spolu si sice moc nerozuměly, ale jinak byla Alžběta II. noblesní osobností, která po dobu sedmdesáti roků vládla svědomitě a spravedlivě, a která tudíž navždycky právem zůstane oslavovanou panovnicí. 

Spencer je film, o kterém se na zadní straně DVD obalu tvrdí, že se právě během těchto vánočních svátků Lady Di rozhodla ukončit své deset let trvající a dávno vychladné manželství s princem Charlesem. Přitom to spíše vypadá, že se ho snaží zachránit, přestože jí – možná schválně, možná nevědomky – věnoval stejné perly jako své milence. Snad až v samotném závěru se dá tvrdit, že jí varianta rozvodu probleskla myslí. Ačkoli z finálního záběru je patrná nerozhodnost, kterou pomáhá rozhodnout pouze skutečnost, že víme, jak se věci tenkrát odvíjely dál. Spencer je velice působivá podívaná, která se vedle už zmíněných aspektů dále pyšní úžasnými kostýmy, obraz výtečně doplňující hudbou, výraznou atmosférou a která nutí držet oči přilepené k obrazovce i tehdy, kdy titulní hrdinka jenom někam jde (tu ke strašákovi, tu po zahradě), natož když pak zatancuje. Jestli od diváků a divaček dostane šanci, s velkou pravděpodobností si je film získá na svoji stranu. A to i v případě, že Anglie nepatří k jejich nejoblíbenějším zemím.

P.S.: Spencer před závěrečnými titulky žádné dovětky neuvádí, protože ví, že nejsou potřeba.

FOTO: Forum Film