Existuje více metropolí, ve kterých žijí nejrůznější zvířata a živočichové. Samozřejmě teď nemám na mysli Bol, čili metropoli čadského regionu Lac, jehož břehy už ani neomývá nechvalně proslulé (protože vysichající) Čadské jezero. Spíše jde o města jako Singapur či Nuuk. Nicméně v Praze nejde jenom o faunu, nýbrž taky o floru – údajně se jedná o místo s největším počtem rostlinných druhů v ČR! Kytky či houby nás však nebudou příliš zajímat, protože pro potřeby audiovizuálního díla nejsou tolik akční. Snad kromě květnatce Archerova, ale i ten sehrává vedlejší úlohu. Hlavní role připadly muflonovi, slípce zelenolisté, volavce popelavé, roháčovi obecnému, kosovi černému a plchovi velkému.

První nemá problém vlézt do areálu a za přihlížení lidí okusovat omítku. Druhá při ochraně mláďat klidně svede nerovný souboj s nutrií. Ta třetí drze vyráží baštit ryby plameňákům v zoo. Čtvrtý se neváhá poprat s rivalem a oplodnit samičku přímo na stole v zahradní restauraci. Pátý už nemusí být docela černý. A šestý nemá problém zamířit za potravou až do sklepa/spíže uvnitř domu … Nejen tohle, nýbrž i další okamžiky typu „konvertování myšice ke katolické víře“ vcelku vtipně reflektuje komentář, který načetl Jiří Macháček, pro něhož to údajně bylo jedno ze splněných přání. A díky nabitým znalostem (mj. že Praha díky přehradám nezamrzá) si ho při procházce hlavním městem jeho děti prý více váží.

 










 

Tahle podívaná má velmi širokou diváckou skupinu od školních dětí po stoleté staříky. Zároveň je zpracovaná natolik kvalitně, že může přinutit obecenstvo se vlastně nejen v Praze, ale i v dalších městech, dívat kolem sebe a snad se i chovat k přírodě šetrněji, aby se hlodavci nemuseli uhnízďovat mezi odpadky – v této souvislosti doufejme, že výrobce chutné Ramy nebyl jedním ze sponzorů filmu. O co nejpoutavější pohled se de facto po dobu dvou roků (takže uvidíme všechna roční období i nějaké to oplodňování a následné porody) trpělivě staralo 11 kamaramenů, kteří si vypomáhali moderními technologiemi – infrakamerami, termokamerami, vysokorychlostními kamerami a pochopitelně taky drony. Vizuálně upravených efektů se dočkáme jenom na začátku a na konci, přičemž úvodní pohled nás zavede zpět do pravěku, zatímco ten druhý se tváří býti vizí postapokalyptické budoucnosti, díky čemuž asociuje středoamerické indiánské pyramidy uprostřed džungle.

Zřejmě bychom to neměli brát jako nějaké zlověstné memento, které nastane, pokud lidstvo nezmění svoje chování. V takovém případě by se s velkou pravděpodobností odstěhovala i zvířata, která před natáčením Planety Praha musela projít konkurzem, během kterého bylo zapotřebí splňovat určité podmínky, především tedy aktrativní chování, zajímavý vzhled a druhovou rozmanitost. Z dalších protagonistů ve vysokém rozlišení uvidíme šikovného křižáka, který pochopil, kde je nejlepší si uplést pavučinu pro co nejsnadnější úlovek. Před kamerou se zastaví i ropuchy, racci, břehule ... A chybět nemůžou ani Amazonky.

 










 

Tedy, aby nedošlo k nedorozumění. Nečekejme, že odněkud vyskočí Xena nebo že Wonder Woman Hestiiným lasem pravdy přinutí plcha, aby se přiznal k té krádeži ve sklepě. Kdepak, amazonské příšerky jsou hmyzáci z čeledi ostnohřbetkovití, kteří svými vzpurnými nápady přidělávají starosti českým mravencům. Místy se dokument nevyhne méně záživným pasážím a jistě mohl být komplexnější (čímž nemyslím s účastí „mluvících hlav“), protože některé druhy by si bývaly zasloužily, aby se na ně a na jejich pražské počínání vůbec dostalo, anebo aby získaly více, než deset sekund. Sem by patřili kupříkladu zajíci, případně nějaký ten šakal. Když už si svoji chvilku slávy užije potkan … Ale od toho zřejmě vyšla tahle kniha.

Planeta Praha zaujme tím, jak se všichni protagonisté a protagonistky dokážou přizpůsobit okolnímu městskému prostředí. Přesto z vícero úhlů pohledu připomene Aldabru, ač se naopak odehává na jednom z posledních člověkem výrazně nepoznamenaných míst. Navíc faktem zůstává, že Steve Lichtag (rozhovor) ve svém počinu, k němuž namluvil komentář Oldřich Kaiser (a v angličtině Pierce Brosnan), inklinuje v podstatě ke hranému filmu, což u Planety Praha neplatí. Snad až na příběh slípčina Vltavou unášeného mláděte. O tom, jestli při vypnutých kamerách cokoli aranžovali či objektům zájmu s čímkoli vypomáhali, se už tvůrci nepřekvapivě nezmiňují. Panuje takové obecné přesvědčení, že dokumenty do kina nepatří. Ale tenhle bude rozhodně jednou z výjimek.

FOTO: Aerofilms