';

Recenze: Město na řece

Vydáno dne 31.07.2022 (313 přečtení)
Složitě se chápe, že tenhle titul, co se dá stále chytnout v některých kinech, nebyl za lotyšskou stranu nominován na Oscara. 

 










 

Filmy ze zmíněné pobaltské země (pravda, často v koprodukci s jinou) nejsou v českých kinech úplným zjevením. Bývají uvedené nejen na festivalech, nýbrž i v běžné distribuci, byť třeba v rámci omezeného releasu. Takový byl případ Otce noc nebo Roku před válkou. Širšího uvedení se dočkaly Tiché doteky, protože v nich ztvárnila hlavní roli Eliška Křenková (rozhovor). Také Město na řece nese českou stopu. Vedle zvukařů či maskérek v tom, že jedna ze dvou nejpodstatnějších ženských úloh připadla talentované a sympatické Brigitě Cmuntové, kterou jsme mohli vidět kupříkladu v Bábovkách, První republice či v Boženě a která za svůj herecký výkon získala, tak jako Petr Buchta, cenu Velký Kryštof, tedy lotyšskou obdobu Českého lva.

Její postava má údajně snoubence v Praze, leč nikdy ho neuvidíme, protože je tady taky hlavní hrdina Ansis, který dělá hodně podobnou práci jako František Louka v Koljovi. Tedy ne, že by hrál na violoncello. Jde o tu druhou práci – dělá nápisy, byť povětšinou nikoli na krchově. Dost si užije například s přejmenováváním jedné ulice, protože v Lotyšsku se v poměrně krátké době vystřídali bolševici s nacisty, po kterých přišli znova bolševici. Jeho otec už je starší pán. Mnohem víc než on nás proto zajímají dvě ženy, které hlavnímu hrdinovi vstoupily do života. Zisele se jeho součástí stala už před delší dobou. Potají se scházejí, jenže její židovský původ, na kterém si výrazně zakládá její otec provozující krámek, ledacos komplikuje. A během nacistické okupace to pochopitelně bude ještě složitější.

Ještě o to více, že mladá slečna sympatizuje s bolševiky, jejichž dementnost bude podtržena a zesměšněna v jedné velmi vtipné scéně při oslavě jednoho z dementních bolševických svátků. A pak je tady Naiga, která se bojí zmijí a mrtvol, a u které hrála roli při seznamování náhoda, jelikož jí Ansis při natírání nechtíc upustil štětku zpod střechy do klína. Později se vcelku zásadním způsobem propojí cesty všech tří, přičemž kvůli neklidné době nepůjde o žádný tuctovější milostný trojúhelník, jako jsme mohli vidět třeba ve Zraněných srdcích, kde tedy byla žena pouze jedna, ale zato v podání Keiry Knightley.

 










 

Ve Městě na řece se dostává do popředí jak zrůdnost totalitních režimů, tak hrůza a nesmyslnost války, přičemž k tomu nepotřebuje velké davové scény. Bohatě si postačí pouze s náznaky nebo s krátkými sekvencemi – viz odvod židů během zatloukání cedule, padající omítka při náletech nebo jenom zařazení replik „když se jim nebude dařit, vyhodí všechno do luftu“ nebo „tady vařili lidi zaživa“. Ano, film je to spíše temný, přestože, resp. možná protože se nevyhýbá i některým absurditám a přestože se pravidelně objevuje hudební motiv, který působí spíše legračně, jelikož připomíná tenhle song od skupiny Gogol Bordello.

Bijáků odehrávajících se za druhé světové války vznikla celá řada. Tenhle se už od samotného prvopočátku v jedné věci zásadně liší. Jde o tu výrazně, tu méně výrazně deformovanou kompozici záběrů. Tohle rozhodnutí nabízí více důvodů. Jednak ten, že se tvůrci zhlédli v nepříliš chvalně proslulé sci-fi Bojiště Země podle zakladatele scientologie L. Rona Hubbarda, která vlastně také vypráví o nesvobodě a nespravedlnosti. Jednak ten, že vzhledem k tématům chtěli dosti trefně vsadit na oživení expresionismu, který slavil největší úspěchy ve 20. letech v německé kinematografii. Tahle volba mohla být rovněž brána jako poukázání na skutečnosti, že totalitní režimy jsou pokřivené a nutnost v nich žít je jako zlý sen, případně alternativní realita. Nicméně to vypadá, že důvod jest mnohem prostější, protože režisérovi Viestursi Kairišsovi – jehož zalíbení v české nové vlně se do jeho snímku významněji nepromítla – se prostě líbí tvorba malíře Marca Chagalla.

Město na řece je film, jehož hlavní hrdina, kterého velmi civilně a uvěřitelně ztvárnil debutant Davis Suharevskis, chce být také malířem, avšak existuje ve 30. a 40. letech 20. století, kdy ani v Lotyšsku nebylo všechno zalité sluncem a bylo nutné dělat kompromisy. V jeho příběhu se nakonec nesází vyloženě na psychologicko-artový aspekt, jak naznačuje jeden z úvodních záběrů v řece. Pořád se však jedná o osobní (a komorní) pohled, ve kterém nechybějí další pozoruhodné vedlejší postavy, jako právě Naiga s tváří Agnese Budovske, o které se dá tvrdit, že její charakter formují spíše činy a gesta, nežli slova.

FOTO: 8Heads Productions
Hodnocení autora: 8/108/108/108/108/108/108/108/108/108/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Indián

„Až bude poražen poslední strom, až bude otrávena poslední řeka a uloven poslední pták, pak teprve pochopíte,... celý článek

DVD

Recenze: Žhářka

Stephen King v září oslavil pětasedmdesátku, a tak si připomeneme dva bijáky, které vycházejí z jeho... celý článek

TV

Recenze: Válka světů (2005)

Jednadvacátého září 2022 uplynulo 156 roků od narození H. G. Wellse, velmistra žánru sci-fi. Připomeneme si tedy... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení