Eliška, Jana, Martina, Lucie, Klára nebo Barbora jsou naprosto běžná jména. A jestli jsou Jorika, Regina či Božetěcha pro někoho na hraně, potom Jitřní záře bude hodně daleko za ní. Právě tak tady (odkaz na oficiální stránku) pojmenují rodiče svou novorozenou holčičku, přičemž v tomhle se tvůrci inspirují více než dvacet roků starým případem, kdy se na Jihlavsku měla narodit Půlnoční bouře. Ano, u nás je to dost neobvyklé, nicméně třeba hlavní hrdina Apocalypta by proti tomu jistě nic nenamítal, protože svého syna přece pojmenoval Želvy běží. Ovšem tehdy se psalo 16. století.

 










 

Tato minisérie se přitom odehrává na samotném počátku toho jednadvacátého, kdy se spousta věcí řešila jinak než teď. Budoucí rodiče se odstěhovali na venkov, jelikož si patrně uvědomují, že jejich zvyklosti můžou leckomu připadat neobvyklé. Nemají však potřebu komukoli svůj způsob života vnucovat. Touha po svobodném žití je zavedla mimo systém, kde si i jídlo chtějí vypěstovat sami. Tohle se nezamlouvá úředním autoritám, které také na základě toho, že si sousedé stěžují, pojmou přesvědčení, že děťátku bude lépe někde v dětském domově daleko odtud. Čili se jedná o trochu jinou situaci, než kterou uvádíme tady.

„O žádné z postav, které v Jitřní záři vystupují, se nedá říct, že má pravdu. Všichni mají totiž tu svoji. Je to velmi silný příběh několika lidí,“ říká představitelka maminky Petra Bučková, jejíhož manžela si zahrál Jan Plouhar, známý kupříkladu z dramatu Zatracení. Vedle nich před kamerou uvidíme další známé tváře, tj. Veroniku Žilkovou, Lenku Vlasákovou (rozhovor) nebo Kláru Cibulkovou. Režie se ujal původně dokumentarista Dan Wlodarczyk, který podniknul zevrubný průzkum a pečlivě si hlídal, aby všechno (včetně tehdejších zákonů) odpovídalo realitě. Už jenom samotný slogan dává tušit, že po minisérii Iveta (odkaz na oficiální stránku), která je na Voyo kompletně ke zhlédnutí, bude Jitřní záře další trefou do černého:
NARODILA JSEM SE DOMA. NEMÁM RODNÝ LIST. NECHODÍM DO ŠKOLY. JSEM MIMO SYSTÉM.

FOTO: Archiv TV NOVA