Zmíněná provincie nepatří na Apeninském poloostrově k těm nejvíce prosperujícím. Proto v jedné scéně otec hlavní hrdinky řekne, že mafie rovná se přežití. Místní organizace si zakládá na tom, aby její členové pocházeli z jedné rodiny, což má eliminovat objevení se dalšího Tommasa Buscetty (aka První zrádce), jenž jako první Sicilián porušil zákon omerty. Z původních banditů se stali příležitostní únosci a především obchodníci s drogami, nicméně chapadla sahají i k vládním zakázkám týkajícím se třeba stavebnictví. Cizí jim není ani kšeftování se zbraněmi … Tahle „ctihodná společnost“ se v Itálii vypracovala na absolutní špičku organizovaného zločinu.

Chiara je obyčejná patnáctiletá holka (kromě toho, že vypadá jako moje výborná kamarádka, která má ale jednou tolik roků). Má další dvě ségry, z nichž jedna ani nechodí do školy, zatímco druhá právě oslavila osmnáctiny. Krátce po oslavě se jedné noci ocitne jejich auto v plamenech a otec zmizí. Nikdo neví, co se přesně stalo. A kdyby to náhodou někdo věděl, stejně by se zdráhal to říct. Sama Chiara najednou pořádně neví, čemu může a nemůže věřit. Pouze chce za každou cenu zjistit pravdu, což vyžaduje porušování určitých pravidel, čímž dává autoritám důvod si myslet, že byla taky svedena na „temnou stranu síly.“

 










 

Při sledování tohoto počinu jsem si vzpomněl na dva jiné. Prvním byl Dogman od režiséra Gomorry Mattea Garroneho, kde se rovněž pohybujeme ve zločineckém světě. Obsahuje ovšem scény explicitnějšího násilí, které ve Všechno nejlepší, Chiaro! nenajdeme. Aby nedošlo k nedorozumění, tenhle fakt v žádném případě filmu neubírá na realističnosti! Miroslavou Ferrarovou, odbornicí na italskou politiku a tím pádem i mafii, byl označen za velice věrný skutečnosti. Dokonce do takové míry, že může v podstatě konkurovat zmíněné Gomoře. Druhým byl titul nazvaný Arrivederci Amore, Ciao (u nás poněkud nepřesně uveden jako Mafie), přestože se Všechno nejlepší, Chiaro! dohromady nemá skoro nic společného.

Šestnáct roků staré drama od Michela Soaviho je stylizované jako neo-noir, kdežto Jonas Carpignano, režisér tohoto, sází především na dokumentární „look“ a někdy až otravnou ruční kameru. K tomu razil přístup takový, že hercům a herečkám dopředu neukázal scénář. Stejně si počínal při svých předchozích dvou snímcích, totiž Maditerraneo a Ciambra, které se odehrávají na tom samém místě a dohromady tvoří „Kalábrijskou trilogii“. To znamená, že se ve Všechno nejlepší, Chiaro! ukážou některé postavy z předchozících dvou částí. Pro úplnost bude asi dobré je vidět, není to však vyloženě nutností.

 










 

Zamrzí, že si režisér občas plete pojmy „napětí“ a „nuda“. Během konfrontace, tj. prostředního dějství, se toho vlastně mnoho zásadního a pozoruhodného nestane. Hlavní hrdinka se ve svém pátrání příliš neposune – zřejmě i proto, že si neuvědomuje, že kdyby byla jenom o něco neodbytnější, mohlo být všechno objasněno o poznání dříve. Nicméně tohle dílko se ve třetím dějství, tj. rozuzlení, promění ve velice poutavou záležitost. Jednu obrovskou výhodu má po celou dobu. Konkrétně v tom, že se v jeho středu nachází Swamy Rotolo, která svou titulní roli ztvárňuje s úžasnou energií a velkou dávkou uvěřitelnosti, na čemž má minimálně do jisté míry podíl ta uvedená skutečnost, že se ledacos vždycky dozvěděla až přímo na place. Přesto bych si ji dovedl velice dobře představit v nějakém hollywoodském blockbusteru.

Všechno nejlepší, Chiaro! nás zavádí na místo s velmi specifickou, zvláštní atmosférou. Z hlediska klimatických podmínek se jedná o ideální destinaci, jenže v tomto prostředí si holt nemůžete být ničím jistí. Proto se někdy může vyplatit mlčení v autě nebo rozmlácení svého vlastního mobilního telefonu. Zároveň tady existuje zákon umožňující odebrat a přemístit děti jinam, aby nepokračovaly v ilegální rodinné tradici. Sportovně založená Chiara má předpoklady k tomu, aby vyrostla v novou Erminiii Guiliano či dokonce Griseldu Blanco, avšak na svém morálním kompasu má pořád možnost volby. Jak se asi rozhodne?

FOTO: Aerofilms