Asi nemá smysl úplně srovnávat tenhle počin se Třemi oříšky pro Popelku. To bych musel zopakovat větu o českých klasických z posedního odstavce v recenzi na Dračí princeznu. Mimochodem, tu v naší krásné zemi natočila Katarina Launing, které se v závrečných titulcích Třech přání pro Popelku děkuje. Norské pohádky v našich kinech nejsou ničím neobvyklým – viz Cesta za králem trollů, kde se shodou okolností vyskytuje postava s přezdívkou Popelák. Jména českých tvůrců ve filmech z této skandinávské země taky nejsou ničím neobvyklým. Ale aby se jednalo přímo o remake domácího titulu, to se skutečně nestává.

Co je na této verzi nejlepší? Jednoznačně naprostá většina těch nádherných zasněžených lokací. Přitom tenkrát bylo zimní natáčení nouzovým řešením. Co je na této verzi nepřekvapivější? Určitě to, jak se snaží být podbízivá a jak nezapře nějakou tu snahu o korektnost či emancipaci. Ostatně přesně v tomto duchu se nesl vzkaz režisérky Cecilie Mosli, který poslala všem těm, kteří se u nás vypraví na její film do kina. Naštěstí nejde o žádné výrazné tlačení na pilu, ale podobný přístup určitě bohatě stačí ve velkorozpočtových amerických blockbusterech, které navíc uvidí několikanásobně víc diváků a divaček.

Taky docela překvapilo, že se na dabingu podílel sám princ, tedy Pavel Trávníček. Nenamluvil však krále, nýbrž Alfreda, jenž se původně jmenoval Vincek a ztvárnil ho Vladimír Menšík. Těžko soudit, jestli by s nabídkou namluvit do češtiny třeba královnu souhlasila jedinečná Libuška Šafránková. V každém případě v této souvislosti nutno dodat, že Šárka Vondrová má pro zlou macechu až příliš příjemný hlas. Přitom tahle macecha nemá být žádná svůdná femme fatale, ani andělská mrcha – má být prostě mrcha. Ačkoli u její představitelky Ellen Dorrit Petersen najdeme oproti Carole Braunbock rozdíl.

 










 

Spočívá v tom, že zatímco tam byla macecha prostě takříkajíc od přírody zlá a nepřející, tady se její počínání dá odůvodnit tím, že na Popelku žárlí. Žárlí, že je krásnější než její dcera Dora. Žárlí, že je Popelka přesně taková, jaká si ona sama přála být, ale možná vinou nedobrého dětství se jí to nikdy nepodařilo. Nic to nemění na tom, že taková postava by měla být výchovně potrestána. Dora nikoli, protože ta si uvědomuje, že matčino počínání není správné, jenže jí nedokáže čelit, jelikož je pro ni jakožto rodič autorita. Tenkrát to tak holt ve dřevěných staveních chodilo. Život na zámku, a tudíž v přepychu, byl patrně trochu o něčem jiném. Princ se vzepřít mohl, případně mohl i utéct a nikdo ho výrazně nepotrestal.

Tyto Tři přání pro Popelku vlastně obsahují několik potencionálně zajímavých témat nebo vedlejších linií, jaké by rozhodně nebylo marné prozkoumat a rozvinout, jenže toho se nedočkáme. Místo toho si užijeme záběrů z dronu, které jsou sice hezké, ale děj nikam neposouvají. Čili zůstaneme zjednodušeně u té základní linky, která jest přímočará a zrychlená. Že by to byla záležitost rozpočtu? Tomu se nechce věřit. Tím spíše, že tohle byl do značné míry Nory vymodlený remake. Nicmén se nejde zbavit dojmu, že když došlo na psaní scénáře, dostavila se evidentně veliká krize, co vlastně předělat, když Tři oříšky pro Popelku fungují dokonale?

Navíc vynechání některých podstatných skutečností z původního počinu vyvolává nežádoucí otázky. Proč jedou král a královna k maceše, když to vypadá, že je zprvu neplánovali na ples pozvat? Proč se musí princův poskok vymočit u koně v přítomnosti titulní hrdinky? Proč mu ona s knírkem pod nosem říká, že se jí líbí brunetky (kam nás to mělo nasměrovat?)? Proč se musí ve filmu, který se má odehrávat někdy ve středověku, hovořit o stylistovi? Proč na plese Popelka tají svoji totožnost, když ji k tomu nikdo a nic nenutí? Naopak by se konečně osvobodila z otroctví u machechy, která by si patrně vůči ní před tolika noblesními svěkdy nic nedovolila, kór když je to jenom žárlivá ženská, nikoli temná čarodějnice s nadpřirozenými schopnostmi, která proklíná lidi na potkání? A proč neuvidíme, jak si Popelka s princem dají pusu? S režisérčiným podbízivým přístupem je vlastně překvapení, že se spolu princ a titulní hrdinka nevyspali, a to v softpornové scéně á la nová Angelika. S jejím pohledem na svět přece platí, že ani sex by v začínající třetí dekádě 21. století neměl být tabu.

 










 

Astrid Smeplass platí v Norsku za velkou popovou hvězdu, ale Popelka jest de facto její první role v celovečeráku. Že je krásná, netřeba zdůrazňovat, protože to dobře vidíme. Co se týče jejího hereckého výkonu, nejvýstižnější asi bude napsat, že je odpovídající. Takže není důvod se netěšit na její příští film. Tedy za předpokladu, že se bude chtít dál věnovat herectví a nezůstane pouze u videoklipů. U prince je dobré, že není hloupý a nedělá unáhlená rozhodnutí. Přesto nemá situaci ve svých rukou. Na druhou stranu si zjevně dokáže spočítat, že může ve vesnici žít více holek se stejnou velikostí bot, resp. střevíčků.

Tři přání pro Popelku by v této podobě jistojistě nebyly žádnou peckou, ani kdyby v roce 1973 nevznikla žádná podívaná, ze které by mohly čerpat. I když to by pak zřejmě čerpali odtud. Nicméně v Norsku drahně roků tak strašně moc toužili po vlastní předělávce originálu v režii Václava Vorlíčka, ke kterému napsal scénář František Pavlíček, že prostě jednoho roku musela vzniknout. Uvidíme, jestli se časem odhodlají i v Německu, kde se česká Popelka dostala až na obaly od čokolád. Jestli se tak stane, možná raději věřme, že u nás ani neuvedena nebude. Na filmové klasiky se prostě nesahá! Výsledek totiž, celkově vzato, asi nikdy nemůže dopadnout líp, ba dokonce ani stejně zdařile jako původní film.

FOTO: Bontonfilm