Začal srpen roku 1968. Za dvacet dnů vjedou do Československa tanky spřátelených armád. Malý Chuck Norstadt je velmi svědomitý klučina a kdyby to věděl, zřejmě by se zatoužil v této odporné s*ačce nějak angažovat. Dost možná by neváhal sednout na letadlo a vyrazit směr Moskva, kde by vlastnoručně rozbil Brežněva. Nicméně jeho největší motivací zůstává studium na vojenské škole, kam údajně chodil jeho otec, kterého neměl příležitost pořádně poznat. Raději se bude učit, než aby se poflakoval na útesech se svými vrstevníky. Jenže potřebuje někoho, kdo by mu s učením pomohl. Co třeba matka? Tu ale zajímá především nový vousatý (hippie) přítel. Nevlastní ségra Meg je sice chytrá, nicméně ještě o něco mladší. A se starší nevlastní ségrou Glorií má Chuck velice napjatý vztah.

Naštěstí na samotě na okraji města žije bývalý učitel pan McLeod, který by mohl pomoci, byť toho nemá mnoho společného ani s Johnem Waynem, ani s Hughem Hefnerem. Šíří se o něm nejrůznější zvěsti. To proto, že je jiný. A lidi se vždycky bojej toho, co je jiný. Jeho jinakost spočívá ve zjizvené tváři, resp. zjizvené celé polovině těla, kvůli čemuž raději jezdí nakupovat až v pozdních hodinách. Na rozdíl od fotbalisty Carlose Teveze na sebe nepřeklopil hrnec s vařící vodou. Co se stalo, to se pochopitelně dozvíme, stejně jako vyplují na povrch další informace, z nichž některé se možná zakládají na pravdě. Že by skutečně pocházel z „prokleté“ rodiny Kennedyových?

Samozřejmě se dalo čekat, že lidé (tj. nejen děti) na malém městě se budou na takto „označeného“ člověka dívat skrz prsty. Nicméně středobod příběhu spočívá v něčem jiném. A to v na první pohled neobvyklém přátelství. Mezi aktéry je rozdíl dvacet roků. Jeden je ještě dítě, kterému sice nechybí odhodlanost, avšak postrádá trpělivost a snadno se naštve. Nemluvě o jeho zásecích, které působí dojmem, jakoby se vypnul. Základ spočívá ve vybudování si důvěry. Těžko soudit, jestli to půjde zrovna přes kopání děr do země. Na druhou stranu jest od počátku zřejmé, že oba vědí, že se potřebují. Vývoj tohoto vztahu je velmi uvěřitelný. Na rozdíl od těch vyloženě spontánních záležitostí jako „malý chlapec si stopne kamioňáka“ nebo „malý chlapec sám odřídí pár kilometrů dlouhou cestu od vlastního domu až ke kamarádovi – to vše za plného provozu a bez jediného karambolu, přestože pořádně nevidí přes volant.“

 










 

Do jisté míry se tím podporuje skutečnost, že Muž bez tváře nechce být nějakým temným (rodinným) dramatem, přestože vypráví o seriózních věcech. Nepostrádá řadu humorných situací od hlášek typu „na konci Shakespeara vždycky někdo umře“ a ochuzeni nebudeme ani o nezamýšlené vyrušení ségry při souloži. Díky tomu se často i v rámci jedné scény mění víckrát emoce, což Mel Gibson zvládnul naservírovat výtečně, přestože si nemohl vypomáhat usekáváním končetin, krvavým mučením ani agresivním jaguárem. Zajímavé, jak ohromně se jeho následující režijní počiny od tohoto liší. Ačkoli faktem zůstává, že také nepostrádají nosné téma/nosnou myšlenku.

Muž bez tváře je velice lidský film, jaký nabízí výborné herecké výkony nejen od Margaret Whitton, Gaby Hoffmann, Geoffreye Lewise, Richarda Masura, Fay Masterson, Mela Gibsona a pochopitelně od Nicka Stahla, ze kterého se později vyklubal John Connor/Ten žlutej parchant. S výkony herců a hereček souvisejí skvěle zobrazené vztahy mezi postavami. Jenom zamrzí té uspěchanosti v závěrečné třetině, protože s těmito figurami bychom bývali o nějakých deset minut dýl v pohodě vydrželi. I tak ovšem platí, že na to, že se jedná o první celovečerák, působí tohle dílko velmi vyzrále. To znamená, že stejně jako ty následující, tedy Statečné srdce, Umučení Krista, Apocalypto, Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny a snad i Umučení Krista: Zmrtvýchvstání a Smrtonosná zbraň 5, se z paměti jen tak nevytratí.

FOTO: cinema.de