NOVĚ můžete filtrovat filmy a seriály také dle streamovacích služeb

Exkluzivní rozhovor: Jan Prušinovský … Část DRUHÁ

Vydáno dne 16.11.2021 (413 přečtení)
A pokračujeme v rozhovoru se známým českým režisérem a scenáristou, tentokráte nejen o letošním dramatu Chyby a o všeobecné korektnosti …
FDb: Nakolik byste řekl, že jste nechal herce, zvláště teda Kryštofa Hádka, v Kobrách a užovkách improvizovat?
Jan Prušinovský: Ono to vypadá, že ta improvizace je tam stěžejní, ale je to takových pět až deset procent.

FDb: Jak se natáčel ten velice realistický moment, kdy Kobru, tedy postavu, kterou hraje Kryštof, srazí auto?
Jan Prušinovský: Je to asi ze čtyř záběrů složený obrazový trik. Trikaři vám vymyslí, co chcete. Ale jde o detaily provedení, o celkový rámec toho, jak ten trik chcete provést. To si musíte hlídat sami. Já jsem si kvůli té srážce nakoukával střety aut se skateboardistama. Skateboardisti jsou zhruba ve stejném pohybu, jako když člověk běží, a strašně mě zajímalo, co s člověkem takováhle srážka udělá. Nevěděl jsem, že srážka dokáže člověka vyzout z bot. Síla té srážky člověka zuje. Tohle jsme pak s kaskadéry a dalšími členy štábu trénovali, aby ty jednotlivé, separátně natočené záběry, fungovaly v tom celku. A další skvělá věc, kde musím říct, že se projevila preciznost hlavního kameramana, byla v tom, že se skládaly záběry, které byly natočené z ruky. Nebyl to stativ, ale neustále opakovaný záběr z ruky, který je v podstatě vždycky v pohybu unikátní. Nikdo nevěřil, že by to jakýkoli kameraman z ruky natočil šestkrát po sobě pokaždé stejně. A ono to vyšlo.

FDb: Kobry a užovky mají zároveň výborné masky, což bývá trochu Achillova pata českého filmu. Nejpřísnější kritéria v tomhle směru snese ještě akorát Nabarvené ptáče a hrstka dalších filmů. Vnímáte to stejně?
Jan Prušinovský: Asi na maskách trochu víc lpím. Čeští maskéři jsou skvělí a jsou docela žádaní. Ale když režisér na tom nelpí, aby byly dobré masky, nebo nemá konkrétní představu, tak kde má ten maskér nějakou motivaci? Takže když já řeknu, že chci, aby byl ten člověk zmlácený, najdu si pár fotek zmlácených lidí, třeba zmlácených řetězem, a ukážu jim to. Potom maskér ví, co má přesně dělat. Také si hlídám, aby maskéři měli na svou práci adekvátní rozpočet. Na maskách se hodně šetří.

FDb: Velkým hitem byl váš seriál Most!. Je pravda, že ze strany ČT byl velký zájem natočit pokračování, ale vy jste ho odmítli?
Jan Prušinovský: Ne, nebyly to žádné tlaky. Nevšimnul jsem si, že by na mě někdo tlačil.

FDb: V Mostě jste se vydal na nechvalně proslulé sídliště Chanov. Je něco, co vás tam příjemně překvapilo?
Jan Prušinovský: Překvapil mě už ten fakt, že se nějakému prostoru, kde je pět paneláků, říká sídliště. Chanov je neuvěřitelně malý prostor. A pak mě překvapilo, s jakou vstřícností se k nám lidé z Chanova chovali a jak moc chtěli tomu seriálu pomoc.

 










 

FDb: Letos v létě šel do kin váš film Chyby. Říkal jste, že při čtení scénáře Kober a užovek jste si vzpomněl například na Horečku džungle od Spikea Lee. Vybavil se vám nějaký (nepornografický) film i při čtení scénáře k Chybám?
Jan Prušinovský: Vzpomněl jsem si na film, který se jmenuje Srdce v zimě, což je francouzský film z osmdesátých let, kde hráli Daniel Auteil a Emmanuelle Béart. Bylo to o violoncellistce, která se zamiluje do mlčenlivého řezbáře. Ti lidé se v tom filmu navzájem psychicky týrají, aniž by to vůbec tušili. Tak na tenhle film jsem se znovu po letech podíval. Viděl jsem samozřejmě Hon, ale to mi nepřišlo, že by mi nějak extrémně pomohlo. A pak jsem koukal na české filmy jako Dům pro dva nebo Růžové sny. Tak tyhle filmy jsem si připomínal, když jsem připravoval Chyby.

FDb: Chyby obsahují vlastně několik témat, včetně takové té přízemní senzacechtivosti, kdy se ostatní povyšují nad někým, kdo udělal nějakou blbost, klidně už před dávnou dobou. Ale čím konkrétně ten scénář zaujal vás, že jste se rozhodnul ho realizovat?
Jan Prušinovský: Takovou specifickou upřímností. Neměl jsem pocit, že čtu nějaký kalkul. Měl jsem pocit, že čtu něco, co má nějaký vnitřek. Žádný film není stoprocentní. Ani tenhle. Ale devíza filmů, které přetrvávají, je v tom, že mají nějaké upřímné sdělení. A to se nedá napadnout. Ani po dvaceti třiceti letech. Když jsem četl tenhle scénář, měl jsem pocit, že čtu právě něco takového.

FDb: Stalo se vám někdy, že vám někdo z diváků poslal, ať už přímo osobně nebo třeba prostřednictvím České televize, vytýkavý dopis nebo email, že jste ve své tvorbě až příliš nekorektní?
Jan Prušinovský: V rámci České televize se spíše řešil obecný problém vulgarit před dvaadvacátou hodinou. Ale z hlediska rasismu nebo xenofobie o ničem nevím. Nějací lidé si to možná můžou myslet, nebo to vypisovat na internet, ale konfrontaci z očí do očí jsem nezažil. Nepíšu prvoplánově, abych někoho naštval a popichoval. Když něco točím, tak točím o lidech, kteří žijí nějaký konkrétní život. A lidé jsou různí a mají spoustu odstínů. Myslím si, že autor může v rámci humorného příběhu využívat všeho možného. Vtipkovat se dá o všem. A hlavně ty nejlepší komedie zesměšňují zpravidla ty nejvážnější věci. Důležité pro autora je postavit se do správného úhlu a hlídat kontext.
Nevím o žádném filmovém díle, které by bylo populární a uznávané za to, že s sebou nese jakékoli rasistické poselství. Dobře, můžeme se vážně bavit třeba o nějakých částech Zrození národa od Griffitha, ale to je film z roku 1915, nebo o filmech Leni Rifenstahlové. Ale každý snad chápe, že tam je nějaký časový posun a že ta společnost se nějak vyvíjí. A ty tendence, které tam byly, byly tehdy obecně vnímané tak, že jsou v pořádku a že se takhle vyprávět tehdy mohlo. Mě by zajímalo, jak by to vypadalo, kdyby dneska někdo natočil film, ve kterém by nebyl jediný rasistický vtip, ale vyznění toho filmu by bylo, že všichni černoši by měli zemřít. Vlastně mám strach, aby se v tom urputném řešení rasistických slovíček neztratil celek.
Filmy, a i ty blbé, šílené nebo nejšílenější, vždycky přece mají nést a nesou humanistické poselství. Jinak jsou prakticky nekoukatelné. Scorsese točí zábavné filmy o mafiánech, ale nikdy neříká, že mafián je úctyhodný člověk, který by měl být společností přijat. David Lynch točí scény obsahující explicitní násilí a týrání žen, ale jejich vzkazem společnosti přece není, že bít ženy je oukej. Trochu vnímám určitý posun v tom, že dřív bylo možné určitou formou nechávat diváka na pochybách a nechat jeho samotného, aby si po zhlédnutí filmu sám tyhle otázky zodpovídal. Dnes se tlačí na to, aby nic nezůstalo na pochybách a vše bylo podáno s až didaktickou neprůstřelností. Podle mě se v tom ztrácí určitá jiskra.

FDb: Říkal jste, že když o něčem točíte, tak vás pak mnozí berou jako experta na daná témata. To je u nás docela moderní. Stejnou zkušenost má například Vít Klusák. Snažíte se tomu vyhýbat nebo si to spíš užíváte, i když v té odpovědi pak dáváte najevo, že se za experta úplně nepovažujete?
Jan Prušinovský: Neužívám si to.

FDb: Nedávno jste třeba říkal, že ve vašem novém filmu Grand Prix, který by měl do kin zamířit v příštím roce, se objeví Juliette Binoche. Nakonec jste přiznal, že jste to myslel jako vtip, ačkoli v současnosti už není neobvyklé, když se známá zahraniční herečka nebo herec objeví v českém filmu …
Jan Prušinovský: Když si to bude žádat scénář, aby v tom hrála nějaká slavná zahraniční hvězda, tak se bude hledat známá zahraniční hvězda. Ale točit film jenom proto, aby v tom hrála známá zahraniční hvězda, tak to není můj styl. Ve chvíli, kdy to bude nějaký mezinárodní projekt, a já si řeknu, že na tuhle roli by se hodila Juliette Binoche, tak jí půjdu zavolat a budu ji prosit na kolenou, aby v tom hrála. A když o tom přesvědčený nebudu, tak to obsadím jinak. Mě tyhle škatulky nezajímají. Pokud tam mám roli nějaké Francouzky, tak budu hledat mezi francouzskými herečkami. Myslím, že český film by si měl trochu uvědomit, kde stojí. Kde stojí finančně a jestli to fakt stojí za to, aby se v nějakém českém filmu objevil na tři minuty Jean-Claude van Damme. Tohle jsou takové marketingové čachry, které mě úplně nebaví.

FDb: Když pomineme film Okresní přebor: Poslední zápas Pepika Hnátka, určitě jste i v rámci jiných svých projektů psal některým hercům nebo herečkám roli přímo na tělo …
Jan Prušinovský: Ne. A když jo, tak to většinou dopadlo blbě. Když jsem něco napsal přímo pro někoho, a pak si to znova přečetl o půl roku později, tak jsem si říkal, že by bylo lepší, kdyby to hrál někdo jiný. Myslím, že když roli přišijete herci na tělo, tak je to pro mě jako pro režiséra strašná nuda. Když si v tom při psaní představuju konkrétního herce, jak by to zahrál, tak na tom place mě už nic nepřekvapí a už je to taková škatulka. Takže když píšu nějakou roli, tak si představuju úplně jiné lidi, žádné herce. A pak jsem mile překvapený, když mě napadne nějaký herec, od kterého bych nikdy nečekal, že bude schopný to zahrát, a on tu roli pak posune ještě někam jinam. Tyhle střety mě baví mnohem víc.

 










 

FDb: U posledního záběru Chyb jsem si říkal, jak bych asi reagoval, kdybych se o svojí přítelkyni dozvěděl, že dělala porno. A vyšlo mně, že bych to neřešil, když by to bylo už těch pět roků zpátky. Ale při sledování toho filmu se vlastně nabízí i to, že současný přítel znejistí, protože si uvědomí, že jeho současná přítelkyně coby pornoherečka „prošla rozkrokem“ kdovíkolika týpků. Tím se dostáváme k tomu, že herci a herečky jsou při milostných scénách v současných filmech, českých i zahraničních, často oblečení. V Chybách ale oblečení nejsou. Bavili jste se o tom nějak speciálně s Pavlou Gajdošíkovou a Janem Jankovským, nebo s tím automaticky počítali, když si přečetli scénář?
Jan Prušinovský: My jsme si prostě řekli, že budou nazí. A pak jsme vymýšleli, jak to technicky udělat, aby to bylo fajn, což někdy nejde. A k tomu, co jste říkal, s tím vadí nebo nevadí. Když má někdo takovouto minulost, ať už je to muž nebo žena, tak nejde ani o to, jestli to vadí nebo nevadí v tom vztahu, ale pak začnou přicházet určité věci, kde to prostě vadit může a stoprocentně se to tak stává. Například se to dozví někdo ve školce, kde je vaše dítě. A co takové reakce rodičů a přátel ... Najednou se z něčeho intimního stává věc veřejná.
Chápu lidi, když u Chyb říkají: „Proč to ten kluk tak řeší? Proč se přes to nepřenese?“ Otázka je, jestli on řeší zrovna tohle. I přes svou jednoduchost je Tomáš exponovaný jako člověk, který vztahy bere z větší šíře, nikoli jen přes sex. Ve dvou v intimním prostoru postele si muž a žena většinou jakékoli problémy velmi rychle sami vyřeší. A v tomhle je ten film postavený správně. Ale jakmile se z čehokoli intimního stává věc veřejná, je dost možné, že přijdou problémy. Lidé málokdy řeší věci „face to face“. Všiml jsem si, že obzvlášť v Čechách se osobní konfrontaci máme tendenci vyhýbat. Rádi řešíme cizí problémy a nejlépe pak skrze prostředníka.
Když jsem připravoval tento film, slyšel jsem jednu skvělou historku na toto téma. V jedné české rodině z paneláku točila mladá dívka pornofilmy. Nikdo z její rodiny o tom nevěděl. Pak šel otec jednou s košem a soused z domu si do něj rýpnul, jakou to má jeho dcera pěknou práci, a jak je na to skvěle vybavená. Otec na práci dcery záhy přišel, ale než si o tom s ní popovídal doma, tak nejdřív opilý vymlátil nic netušící hospodu.

FDb: V poslední době to trochu vypadá, že poslední jistota nekorektnosti je u nás Partička a tvorba Jana Prušinovského
Jan Prušinovský: Já si naopak myslím, že jsem úplně brutálně korektní. Vůbec nejsem nekorektní. Myslím, že nekorektní humor, aby fungoval a nebyl jenom obhroublý a tupý, musí být ve svém základu vždycky korektní. Když jsem pouštěl MOST! v Británii, tak tam zvedla ruku nějaká paní a řekla, že je to až příliš korektní seriál. Že se tam až příliš fandí humanismu a že se tam ty věci řeší až příliš pohádkově. A měla naprostou pravdu. Ten seriál je opravdu naprosto korektní. Tady se pořád točíme v nějakých detailech a nějakých výsekových vtipech, ale ty jsou navěšené na nějakou kostru, která je v podstatě úplně pohádková. Myslím si, že MOST! je pohádka.

FDb: Když chce být tvůrce nekorektní, jak důležitá je podle vás ironie?
Jan Prušinovský: Ironii musí člověk umět používat. U ironie se setkává urážka s pokorou a vlastně i s uznáním. Myslím si, že člověk, který něco neuznává a je k tomu jenom ironický, se pohybuje hrozně blízko urážky. Kolikrát se mi stane, že to s tou ironií někde přeženu, a pak si doma rvu vlasy, protože jsem se choval jako hulvát. Nejdříve musí člověk k té věcí mít nějakou pokoru, a pak může být ironický. Potom funguje i nekorektní humor.

FDb: Korektnost je v současnosti extrémně diskutovaným tématem. Třeba vzhledem k současným kvótám na Oscarech, kdy musí být povinně nominován alespoň jeden nebělošský herec či herečka, už vlastně tuplem neplatí, že by vyhrál ten nejlepší …
Jan Prušinovský: To je prostě takový trend. Ve chvíli, kdy tyhle genderové a rasové záležitosti využívají už i Star Wars a tento společenský směr si urvaly všechny možný korporáty, tak je to dokonce už i byznys. To dávno není záležitost sympatického lidského aktivismu. Stala se z toho mainstreamová módní vlna, která pravděpodobně dokonce vydělává. To, jak se snažíme řešit rasismus, gender a sexuální napadání mužů vůči ženám, tak tomu všemu fandím. Ale mě tohle přišlo vždycky jako samozřejmost. Já to v sobě nikdy řešit nemusel. Nikdy jsem se nedotkl ženy přes její odpor a do patnácti let jsem si na ulici hrál s nejlepším kamarádem romského původu.
Je mi však líto, že to celé přelézá přes určitou mez a skoro se o tom už nesmí ani vtipkovat. Neustále se mluví o nějaké rovnosti, ale ve chvíli, kdy dnes v nějakém komediálním textu zesměšním ženu, je to problém. Ten problém tkví v tom, že se přestalo rozlišovat, jestli ženskou postavu zesměšňujete na základě pohlaví nebo na základě charakteru. To samé platí i v humoru, který se dotýká etnicity nebo lidské sexuality.
Tenhle korektiv tupí, protože se upřednostňuje sociologický úhel pohledu nad pohledem kreativní dramaturgie. Můžeme se křižovat diverzitou, ale děje se pravý opak. Když se podívám na původní tvorbu Netflixu z posledního roku, tak to jsou příběhy přes jedno kopyto. Jsou úplně stejné a čím dál tím víc tupější a nudnější. Příběhy se stávají jednotvárnými, brzy začnou diváky nudit a nakonec, chtě nechtě, začnou na ně vznikat parodie. Pro mě jsou dnes příběhy ženských hrdinek, které bojují s urputnou touhou prosadit se v mužském světě ekvivalentem dramaturgického mustru, jakým byly například v osmdesátých letech akční filmy o osvalených, nepochopených mužích, kteří si svět urvali silou svých anabolických paží a velkým množstvím munice. Trend tehdejší doby byl maskulinní akční film, kult těla a studená válka. Všichni včetně mnoha žen to milovali. Pak se to omrzelo, začalo se to parodovat a skončilo to.
Ještě větší problém je, jak tento trend o genderové rovnosti a diverzitě komunikovat dál například mimo hranice kosmopolitních měst, kde se zaprvé žije trochu jinak, a za druhé priority lidí jsou úplně jiné. Pro lidi, kteří žijí na venkově, jsou to zatím trochu zmatená hesla, která jim přijdou tak trochu zbytečná a nemají na ně buď čas, nebo mají pocit, že podkopávají hodnoty, o které opírají svoje životy, a přijdou jim stále funkční. Podle mě je nejhorší, že k nim přicházejí pozdě, až v té předžvýkané marketingové podobě, a nemají už původní aktivistickou autenticitu.

 










 

FDb: S vašimi projekty jste byl na různých festivalech. Kde se vám nejvíc líbilo?
Jan Prušinovský: V Uherském Hradišti! A ze zahraničních se mi líbilo na jednom festivalu vedle Madridu a na jednom festivalu v Belgii.

FDb: Díky natáčení se dostanete na nejrůznější lokace. Je nějaká, která vám nejvíc utkvěla v paměti?
Jan Prušinovský: Teď mě hodně bavilo natáčení autokrosu v Nové Pace.

FDb: Dva známí čeští režiséři mně řekli, že „ta režie se dneska dělá doma u stolu s tužkou v ruce nad papírem a ne na place.“ Souhlasíte s tím?
Jan Prušinovský: Já si myslím, že to takhle bylo vždycky. (smích)

FDb: Tomáš Svoboda natočil komedie Hodinový manžel a Manžel na hodinu, kde se hlavní postava, kterou možná shodou okolností hraje David Novotný, jmenuje Jan Prušina. Má to být nějaká záměrně sofistikovaná narážka na vás?
Jan Prušinovský: To se asi budete muset Tomáše. Nebo já se ho na to zeptám. Já jsem ty filmy neviděl, takže ani nevím, že se ta postava takhle jmenuje. Ale je to docela vtipný. (úsměv)

FDb: Vám je docela blízký autosport, jak ostatně uvidíme ve vašem dalším filmu Grand Prix, ve kterém dojde jak na autokros, tak na závod Formule 1 z Barcelony, který by se měl natáčet v květnu příštího roku. Přemýšlel jste někdy, že byste třeba jako výzvu zkusil natočit film z prostředí jiného sportu, který vám není až tak blízký, ale zároveň byste se s ním rád seznámil blíž?
Jan Prušinovský: Myslím, že ke sportu jako takovému a k fenoménu sport jsem si natočil dost. Grand Prix, ačkoli se odehrává mezi autokrosaři, o tom sportu zase tolik není.

FDb: Máte už nějaký projekt nebo projekty, které chcete realizovat po Grand Prix?
Jan Prušinovský: Mám jich spoustu. (smích) Který bude první, budu muset vyřešit doma nějakým rozpočítávadlem. Ale po Grand Prix bych si chtěl od filmu zase dát trochu voraz. Mezi těmi filmy jsem měl vždycky dost velké pauzy. A cítím, že je to dobře. Ten film si připravuju bokem dlouhou dobu, a pak ho natočím. Teď žádný, který bych mohl začít točit třeba příští rok, připravený nemám.

FDb: Můžete o některém z těch projektů prozradit něco víc?
Jan Prušinovský: Ne. Asi bych o tom nedokázal teď víc mluvit, leda že bych si začal vymýšlet.


PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY


FOTO: FDb.cz, Falcon, ceskatelevize.cz
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Skylink

Hitlerova bitva s médii

O moci médií dnes nikdo nepochybuje. Dokonce se dnes v rámci jejich internetového prostoru mluví o kybernetické válce. celý článek

TV

Recenze: Asakusa Kid

Vynikající japonský režisér Takeshi Kitano oslavil 18. ledna pětasedmdesátiny. A na Netflixu je k dispozici tenhle... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení