Na začátku 50. let minulého století věru nebylo Československo skoro pro nikoho ideálním místem k životu. Tedy s výjimkou zarytých bolševických hovádek, co se v roce 1948 právě vrátili z Hradu od prezidenta republiky. Byla to doba, ve které byl dobrý skutek nejtěžším zločinem. Supertěžké to měli rovněž věřící a mniši, vůči nimž a vůči klášterům, které obývali, proběhla akce K – neplést s akcí Kámen, o které vypráví třeba výborný Swingtime. Ačkoli je fakt, že titulní Kryštof vedle modlení také převádí lidi přes státní hranici. Je to trochu zvláštní kombinace, ale tenhle počin obsahuje těch zvláštností víc.

Celý příběh je vyprávěný velmi těžkopádně. Často se stává, že se na začátku každé scény musíme nejprve několik sekund zorientovávat, proč se nacházíme zrovna v daném prostředí a jak to souvisí s tím, co jsme viděli ve scéně předcházející. Zřejmě je to dáno tím, že se tvůrci snažili vyprávět především obrazem. Přitom by kolikrát pro lepší orientaci v díle výrazně pomohla jediná dobře napsaná replika. Už se asi nedozvíme, jestli chybka nebyla i v tom, že využili pandemie k tomu, aby „hledali další možnosti střihu“. Povedlo se díky tomu najít způsob, jak udržet alespoň tenkou příběhovou linii? Bylo to tak, že nebýt zavřených kin a nutnosti odložit premiéru, dočkali bychom se výtvoru, který by připomínal jenom nesrozumitelné řazení scén za sebe bez ladu a skladu? Anebo nedorazy vznikly až přílišným přemýšlením nad tím závěrečným sestřihem, tudíž se snaha o postprodukční preciznost ke škodě celého projektu minula účinkem?

Už samotná expozice, ve které se to hemží postavami – ať už v klášteře nebo v hospodě – není dobrá. Nejpodivnější je zakomponování Johany, tedy figury, kterou ztvárňuje v Evropě hvězdná Alexandra Borbély. Prodává v kině lístky a promítá tam. K tomu najednou kočíruje koňský povoz a na svém statku ukrývá hlavního hrdinu, ze kterého máme občas pocit, že sám moc nerozumí tomu, proč se má ukrývat. Je to proto, že žil v mnišské komunitě? Je to proto, že s kamarádem možná zabil člověka? Je to proto, že je převaděč? Má s tím co do činění skutečnost, že na náměstí/návsi vystupují akrobati á la Arnoštek z Kouře Rozmarného léta?

 










 

Když padla zmínka o českých klasikách, Kryštofovi by možná prospělo komornější provedení jako při sekvencích v klášteře v Údolí včel. Vybavila se mně i Adelheid, avšak to kvůli těm pokřiveným mezilidským vztahům, jaké jsou spojené s nenávistí. Nejvýraznějšího záporáka-hajného opět ztvárňuje Ondřej Malý. Vynucuje si Johančinu přízeň, načež jí za jejími zády dělá špatnosti a šmíruje ji dalekohledem. Není dobré, že ponejvíce rozumíme těm postavám, jaké mají nejmenší prostor. Vedle tohoto hajného logicky nutno úvést osamělou a vlastně i vystrašenou sestřičku (Elizaveta Maximová), která se snaží svést mladíčka, co k ní ve vší počestnosti zavítá.

Kryštof nezapře, že samotné natáčení probíhalo rychle a že se v té rychlosti patrně zapomnělo na některé dost podstatné scény. Zdaleka to není takový extrém, jako v případě Tenkrát v ráji, ale zamrzí to, protože se režie ujal Zdeněk Jiráský, jehož celovečerní hraný debut Poupata jest po všech stránkách velice povedený a právem oceněný třemi Českými lvy, včetně toho za nejlepší režii. Tentokrát se cenné sošky čekat příliš nedají, nicméně spíše proto, že se holt sešlo více nešťastných okolností. Vůbec bych se nedivil, kdyby Zdeněk Jiráský už svým příštím celovečerákem co do kvality navázal na tento svůj vzpomínaný deset roků starý debut.

FOTO: Bontonfilm