NOVĚ můžete filtrovat filmy a seriály také dle streamovacích služeb

Rozhovor: Bára Nimcová

Vydáno dne 08.10.2021 (584 přečtení)
Nejen o Cestě domů, která je stále v kinech, ale také o muchomůrce červené či Kanárských ostrovech jsme si povídali s Bárou Nimcovou, která v trilogii Cest hraje Markétu Marákovou, tedy jednu z nejdůležitějších postav, ale zároveň je s Tomášem Vorlem taky spoluautorkou scénáře. 

 










 

FDb: S rejžou Vorlem jste se potkali na přechodu pro chodce na Národní třídě. Věděla jste už tehdy, že je režisér a jeden ze členů divadla Sklep? 
Bára Nimcová: Se sklepáckým rejžou Vorlem jsme se potkali dávno předtím. To bylo tenkrát, když jsem na Náměstí Míru vybírala modelky na první porevoluční putovní Cestu módních přehlídek po českých městech, progresivně zaměřenou na tuzemské oděvní výrobce, a rejža se tam přišel podívat. Tenkrát hledal dívky do scénky „Modelky ve vaně“ v Kamenném mostu. Na Národní na mne koukal, jakoby nevěděl, kde mě už kdy viděl …

FDb: Jak jste reagovala, když vám potom řekl, že budete hrát hlavní ženskou roli ve filmu s Tomášem Hanákem, Bolkem Polívkou, Lubou Skořepovou a Evou Holubovou
Bára Nimcová: Na bezprostřední reakci si po tolika letech nevzpomínám. Obecně jsem to brala jako romantický, naivní, ego těšící životní zážitek a zkušenost. S tolika hvězdami na jednom plátně. Já, mladá holka z Litvínova ...

FDb: Vzpomínáte si na první setkání s nimi? 
Bára Nimcová: Vzpomínky mám pěkné. Když Tomáš Hanák začal se svou Bárou stavět dům v Nižboru. Pamatuju si na tu atmosféru v tom jejich vznikajícím hnízdě s magickou zahradou. My tam s rejžou u nich seděli a přáli si, aby Hanák byl Marák. Bolka jsme navštívili se scénářem na farmě. Já si mistra ostýchavě prohlížela z balkonu. Ohromil mě svou láskou ke koním. S Lubou, dej jí Vesmíre věčného klidu, jsme se seznamovali dlouho. Pravidelně jsme se scházeli na její zahradě v Krkonoších, pomáhali se sklizní a co bylo zrovna třeba. Jednou mi u trhání švestek dala nádherný krystal pro štěstí. To si pamatuju. Byla jsem zaskočena. Jenže když jsem přijela domů, v kapse montérek nebyl ... Nikdy už jsem ho nenašla. Kapsa díru neměla a cestou domů jsem stojky nedělala ... S Evou, hrdinkou filmů mého dospívání, jsme se poznali na Rabštejně. Vzala mne na procházku do lesa a já z ní byla hin … A tak to zůstalo.

FDb: Každá část trilogie Cest je jiná. Máte některou z nich nejradši? 
Bára Nimcová: Vzhledem k tomu, jak tvorba Cest vyplnila můj osobní život, hledám marně odpověď. Je to přes dvacet let myšlenek, nápadů, úniků z reality, osobních kotrmelců a věčného harcování. Asi neřeknu nic spektakulárního, ale ke všem Cestám mám specifický vztah.

FDb: A kromě trilogie Cest, který z filmů Tomáše Vorla se vám líbí? 
Bára Nimcová: Kamenný most. Osobní, hluboké, tragikomické a autora vystihující.

 










 

FDb: Procentuálně, nakolik byste řekla, že v postavě Markéty Marákové hrajete sama sebe? 
Bára Nimcová: Myslíte takovou Cestami stárnoucí divoženku křepčící před zenitem? Vidím to tak na 49 procent. Těch zbylých 51 je například upřímně ukázáno v partikulárním časosběrném dokumentu Tery Pechmannové s názvem Matka.  Na určitých místech Cest vidím fragmenty mých zážitků. A Tera zase, s něhou jí vlastní, pět let poctivě dokumentovala jednu zajímavou etapu v mém životě.

FDb: Pro zájemkyně a zájemce, kde je možné dokument Matka vidět?
Bára Nimcová: Dokument Matka bude možné už brzy vidět v konečné podobě na www.teramotrobot.com.

FDb: S rejžou Vorlem jste psala i scénáře. Jak přesně ta spolupráce probíhala? 
Bára Nimcová: Spolupráce probíhala úměrně vzdálenosti mezi námi. Cestu z města jsme psali takříkajíc od jednoho stolu. V době vzniku těch dalších dvou Cest jsem si doma odrodila to nejvíc, co mám, tedy moje čtyři děti. Často jsme se stěhovali. A tedy byl to rejža, který za námi dojížděl. Když jsme rozepisovali Cestu domů, měli jsme před druhou roční kočovnou cestou s dětmi celou Evropou. A teď, když šla Cesta domů do kin, slavím šestý rok života na Gran Canarii, kde taky rejža byl. Psali jsme nad Atlantikem a já u toho kojila mojí nejmenší Florindu.

FDb: Podílela jste se i na textech těch písniček? 
Bára Nimcová: Ano. U zrodu písniček všech Cest jsem byla. Za Matko Země mne pochválili mateřské školky … Pro Cestu domů mám sepsaných pár textů v šuplíku. Rejža v Cestě domů chtěl a taky zůstal u „matkozemního motivu“. Michal Vích to po svém zkomponoval ...

FDb: V Cestě z města se měla původně objevit vaše lesbická kamarádka Leona, nicméně po poradě s dramaturgem byla tahle postava vyškrtnuta. Jak přesně měla zapadat do příběhu?
Bára Nimcová: Její lesbický dlouhodobý vztah s Markétou měl afektovat vznikající vztah heterosexuálního rázu mezi hlavními hrdiny. Při vší úctě k rejžovým představám a sexuální orientaci, se domnívám, že z takové srandy na plátně se vystrašil obdobně jako dramaturg. Ten napsal emailem jasně formulovanou větu: „Leona mě sere.“ S tím byl, suma sumárum, rejža za jedno. Na škrty v listině mých podnětů jsem zvyklá. O to víc mě těší, že v Cestě domů téma Alzheimer zůstalo. V době psaní Cesty domů mi na tuto nemoc odcházela moje babi. Psaním o Papošovi jsem si ztrátu milované bytosti v sobě zpracovávala.

FDb: Jste s Leonou pořád v kontaktu?
Bára Nimcová: Ne, v kontaktu nejsme.

 










 

FDb: Cesta z města byla před dvaceti rokama velký hit. Dostala jste potom nabídky na roli od jiných režisérů? 
Bára Nimcová: Ne. V souvislosti s Cestou z města mne rejža na férovku a tajně proklel, což se mezi kamarády nedělá. Navíc jsem, vesměs krátce po uvedení Cesty z města do kin, změnila zemi. Od té doby jsem České republice, vlivy osudu, kilometry vzdálená.

FDb: Nelákalo vás se naplno věnovat herectví? 
Bára Nimcová: Patřím mezi lidi, kteří se rádi do někoho jiného vciťují, ale nejsem člověk, který by se cpal. A navíc se domnívám, že k opravdovému herectví jsem nikdy nebyla správně vybavená.

FDb: Nechala jste se tenkrát v Cestě z města zastupovat při kaskadérských kouscích, jako bylo lezení po stromě, jízda na koni nebo houpání na houpacím křesle? 
Bára Nimcová: Ale ne, to nebylo nutné. I když v Cestě z města nastala taková situace, kdy si tvůrci možná říkali, že by to bylo lepší. Takhle se na mě muselo čekat, než mě po pádu z koně s otřesem mozku a s pochroumanou krční páteří pustí z nemocnice. Ti koně toho měli ten den na place moc. A moje Sorbonna byla pověstná svým dominantním charakterem. Prostě mě ze sebe v běhu velmi důsledně setřásla.

FDb: Nějakou dobu jste žila ve Švýcarsku. Je pravda, že jste se odtamtud museli odstěhovat, protože se o vás mluvilo v podstatě po celém státě? Údajně v souvislosti s výukou náboženství ve školách …
Bára Nimcová: Ve Švýcarsku jsme žili deset let. Bývalý muž a otec našich čtyř dětí se tam za tu dobu vyprofiloval jako samozvaný pastor své Svaté církve houbové, žijící ze státní kasy. A pravdou je, že ho v jednu chvíli krucifixy na zdech státní školy, kam docházely naše děti, rozdráždily natolik, až napsal jako vůdce své houbové sekty dopis tamnímu řediteli. Naléhavě požadoval, jako Němec žijící ve Švýcarsku, okamžité sundání krucifixů ze tříd základní školy. Poté, co to ředitel zavolal starostovi, jsme měli zhruba 72 hodin na změnu země. Tenkrát se zvedla v té katolické švýcarské obci úctyhodná vlna nenávisti.
Když jsem vedla děti ze školy a nesla pár měsíců starého Glena v šátku, jedna paní se doslova neudržela. Popustila uzdu lásce k bližnímu. Zezadu do mne vší silou uhodila a utekla. Já měla, co dělat, abych hlavou nerozbila mému dítěti hlavu. Obdrželi jsme několik obálek obsahující „čertvíkoho“ exkrementy. Pikantní dohra se odehrála ještě v tu noc, kdy jsme doslova prchali na sever. Někdo považoval za nutné bombardovat syrovými vejci celých patnáct minut dům, kde jsme bydleli. Švýcarská televize nás natáčela, jak balíme kufry. Jako pastor Houbička se bývalý muž zapsal do povědomí v celém Švýcarsku svými nesrozumitelnými, nestravitelnými a konspiračními teoriemi nejen o víře, realitě, ale i o dětském vzdělávání.

FDb: A je pravda, že se vám i ve skutečnosti podařilo prokázat, že muchomůrka červená není až tak jedovatá, jak se traduje? 
Bára Nimcová: Pokud muchomůrka červená je smrtelně jedovatá, tak v tom případě už jsem dávno mrtvá a jen jsem zapomněla upadnout. Tato houba, podotýkám POUZE A JENOM V SUŠENÉM STAVU, mi prakticky od dospívání ukázala, jakým funkčním lesním antibiotikem je. Nejradikálněji, když jsem v pátém měsíci třetího těhotenství dostala boreliózu. Skutečně jsem měla pocit, že to moje tělo nezvládne. A tím i Gleníček! Bylo mi moc zle, ani švýcarští lékaři neměli pro mne v daném stavu lék. Radili potrat, a poté rychlou transfuzi krve s následnou léčbou antibiotiky. Absurdita takové léčby těhotenství a boreliózy mě doslova vykatapultovala do lesa. Nasadila jsem pravidelnou dávku sušené muchomůrky červené. Moje porodní bába se nestačila divit. Glen se narodil klidným domácím porodem, ještě v plodovém vaku a s pěti kily. Kdepak, na muchomůrku červenou já nedám dopustit.

 










 

FDb: Jak jste už zmínila, v současnosti žijete na Kanárských ostrovech. Proč právě tam? 
Bára Nimcová: Na Gran Canarii jsme v lednu 2016 ukončili naší dvouletou cestu dvěma obytnými vozy Evropou. Jeden jsem řídila já a děti si hráli nebo dělali domácí úkoly. Ten druhý řídil můj bývalý muž. Chtěla jsem dětem ukázat některá důležitá geomantická místa a Evropu. U toho jsme si vyzkoušeli domácí výuku. Z této romantické představy se postupně stala noční můra, cesta od Lídlu k Lídlu, nebo od pračky k pračce. Navíc se bývalý manžel fatálně zamiloval do naší mladičké chůvy. Tu jsme si na druhou část cesty najali, aby mi pomáhala. Vysvětlil nám, že se máme pro ně těšit. Nakonec to byla zase borelióza, která rozhodla, kam musíme jít.
Byli jsme tenkrát po dlouhé cestě Transylvánií až u Černého moře. A já i děti jsme nechtěli nic jiného, než někde zakotvit. Uprostřed zimy v Rumunsku, s naprosto zaláskovaným manželem, jsem podlehla bolestem. Zaparkovali jsme auta u známých a v lednu jsem nás vypravila na Gran Canarii. Dle googlu je tam nejlepší klima pro lidi s revma, boreliózou, arthritis, fibromyalgií atd. Tento ostrov mi zachránil život. Stejně jako muchomůrka červená, která tu neroste. Žiji tu bez bolestí a za to můj dík ...

FDb: Jaké práci se tam věnujete?
Bára Nimcová: Hlavně maluju. To abych neexplodovala. Pracuji na mapách světa, jak jej vidím. Jednou, až budu mít všechno hotové, z toho bude takový jiný Atlas světa a zároveň kniha mandal s názvem Vymaluj si svět. A pro tvrdý a chudý život na severu ostrova? Buduji a zvelebuji jedno takové staré strašidelné místo na skále nad Atlantikem. Farma, kde není možné zavést elektrický proud. Bydlíme tu od roku 2016. Ta farma se od nepaměti jmenuje Finca la Suerte, tedy Farma Štěstí. Někdy v roce 2017 nás tu bývalý manžel odstavil, sbalil chůvu a tradá. 
Já jsem si tu zřídila takové malé netradiční Airbnb ubytování, které s přítelem obhospodařujeme. Nabízíme hostům svérázné ubytování na místě bez elektřiny, ale s prostorem osm tisíc čtverečních metrů kolem sebe. To pole je plné historie původního obyvatelstva. Platí to tady za jeden z možných konců světa. Pod námi jeskynní objekty, kde žili generace původních obyvatel. Z toho lety zapomenutého pole tvoříme park k odpočinku, ale i k tělesným aktivitám. Budete možná překvapen, ale máme dost hostů, kteří si sem přilétají tišit především svoje civilizační deprese. Daleko od města, s neustálým atlantickým větrem a oceánem u nosu. K životu je třeba prostor a ten tu je.

FDb: Jaké je současné soptění sopky z vašeho pohledu? 
Bára Nimcová: Je to živelná pohroma, která se jedině časem uklidní, narovná, obrodí a nastartuje nový život. Sopky bouchaly a my tu nebyli. To platí i do budoucnosti. Sopky budou, my nebudeme. Je to však srdce rvoucí, co taková sopka udělá s lidskými osudy, co vše jim vyrve z rukou! A i proto, prosím, důsledně kupujte banány z Kanárských ostrovů. Pomůžete tím místnímu trhu bojujícímu s živly ...

FDb: Máte i vy sama v každé části trilogie Cest nějakou oblíbenou scénu? 
Bára Nimcová: V Cestě z města jednoznačně všechny scény s paní Lubou, pak zabijačkové a hospodské. To byli okamžiky, kdy jsem cítila vibrovat atmosféru. V Cestě do lesa zase všechny scény s Aničkou Kameníkovou. Bylo mi ctí sledovat právě ji, jak si tuhle roli dala. V Cestě domů asi scéna s mohylou. Ona je tam jen hodně krátce, ale taky to tam vibrovalo. Už jak jsme se tam tím koňským povozem vypravovali. Byla to scéna jako ze starých slovanských časů, kdy my jsme ti lidé, co dávali pravidelný dík přírodě a uvědomovali si sílu, ale taky svou malost a zodpovědnost.

FDb: Čtvrtá část už sice s velkou pravděpodobností nebude, ale kdyby přeci jenom, jak by podle vás pokračoval příběh Honzy a Markéty Marákových?
Bára Nimcová: Asi by záleželo na mnoha okolnostech. Síla lásky je po tolika společných letech spíše poutem. Tedy jak by byli po tom všem ještě Marákovi láskou spoutaní? Když vše, po čem kdy snili, už mají? Mohli by třeba počkat, až je děti nebudou potřebovat, proočkovat se, vypravit se na druhou stranu zeměkoule a cestou spolu umřít. Taková Cesta k tobě. Každopádně bych jim přála pestrý, dlouhý, zdravý a láskyplný život. Ostatně jako všem.

FOTO: Vorelfilm
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Kryštof

Nejsilnější víra je víra ve svobodu aneb drama s výborným, leč nešťastně zpracovaným n&aa... celý článek

Skylink

Hitlerova bitva s médii

O moci médií dnes nikdo nepochybuje. Dokonce se dnes v rámci jejich internetového prostoru mluví o kybernetické válce. celý článek

TV

Recenze: Perníková věž Dnes

Na rozhovor s Milanem Šteindlerem navážeme povídáním o jeho nejpozoruhodnějším režijním počinu,... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení