Za společné jmenovatele považujme nezájem odpovědných osob, které mají vliv a moc všemu učinit přítrž a zajistit, aby nedošlo k naprosto zbytečným ztrátám na životech. V Quo vadis, Aida? všechno řídí labilní Francouz a ustrašený Holanďan, kteří se nacházejí stovky kilometrů od své vlasti a je jim tudíž vlastně jedno, co se dál bude dít se zemí, do které byli dočasně posláni. To jde ruku v ruce s absurdními zákony a pravidly a nařízeními, jaká jsou častokrát z kategorie Hlava 22. Vedle toho nutno zmínit lži a naivitu, jaké lze dát do souvislosti s Mnichovskou dohodou. Vše vyústilo v masakr ve Srebrenici, o kterém se dodnes ve světě celkem málo ví. Neměli by v takových případech nést následky nejen ti „zlí“, kteří ho vykonali, nýbrž i ti „hodní“, kteří svou nečinností dopustili, aby byl vykonán?
Spousta lidí v Bosně a Herzegovině, Srbsku a okolí se s následky tohoto konfliktu dosud nevypořádala. Jednou takovou osobou je i režisérka Jasmila Zbanić, která se válce na Balkáně věnuje ve své tvorbě pravidelně, počínaje debutem Grbavica (podle čtvrti v Sarajevu), za který získala Zlatého medvěda na Berlinale, přesože jest značně rozpolcený. Na jedné straně chybí řadě scén pointa – ačkoli režisérčiny krajani a krajanky by s tímto tvrzením patrně nesouhlasili. Na straně druhé spočívá stěžejní bod celého příběhu v události, jaká se mohla odehrát na této planetě kdykoli a kdekoli. Tentokrát jsou zásady každého dobrého dramatu dodrženy.
Mladić, jehož výtečně zahrál typově výborně vybraný Boris Isaković, sehrál úlohu hodného strýčka za pomoci brilantní přetvářky, když nejprve jakožto projev svojí dobré vůle a férových záměrů obstará hladovějícím uprchlíkům jídlo, a potom naslibuje věci, o kterých ví, že je splnit nemůže (nebo nechce), zrovna jako téměř všichni poitici před každými volbami. Jeho férovost mu všichni věří (nebo chtějí věřit), což nejlépe dokládá scéna, kdy je jeho vojákům dovoleno vejít se zbraněmi na základnu, aby se přesvědčili, jestli mezi uprchíky nejsou nepřátelští vojáci. Ve všem vzniká chaos, kterého někteří využívají k prosazení vlastních zájmů na úkor obecných úmluv stanovených mezinárodním právem. Zase se jaksi dostáváme k Hitlerovi.
Quo vadis, Aida? je drama, jaké vzniklo na základě výtečného a dramaturgicky velmi kvalitně rozvíjeného scénáře (jakkoli by pochopitelně bylo znovu nejlepší, kdyby se nestalo nic, co by mohlo inspirovat k jeho napsání a natočení), zvláště dovětek v bytě s Editou Malovčić a ve škole je maximálně důležitý. Nicméně nejvíce doplácí zřejmě na to, že se jeho realizace ujala žena a že za kamerou stála další, konkrétně Christine A. Maier. Pouze ale v tom smyslu, že se vyhýbá zobrazování násilí, které by přitom dodalo na působivosti v hodnocení za plný počet hvězdiček. Režisérka naopak nepřímo kritizuje velké organizace a uskupení, takže její obavy, že kdyby došlo k takovému masakru dnes, Evropská unie by patrně nic pořádného neudělala, jsou dost možná na místě. Quo vadis, Aida? má nevýhodu taky v tom, že touhle zbytečnou válkou na Balkáně se zabávají i jiné silné tituly. Především a hlavně dokonalý Perfektní den.
FOTO: Aerofilms