NOVĚ můžete filtrovat filmy a seriály také dle streamovacích služeb

Recenze: Ada

Vydáno dne 07.10.2021 (361 přečtení)
Podivná islandská balada, která se při hlubším zamyšlení tváří býti sofistikovanou variací na Kolju. 

 










 

Lidé si od nepaměti vybírají k životu nejrůznější místa. Od pusté sahary přes zamrzlou Sibiř po Amazonský prales. Maria a Ingvar zvolili samotu, jakou skýtá vskutku opuštěný sever Islandu. Tady si hospodaří na svém statku a zprvu bychom na nich nepoznali, že je nedávno postihlo trauma, z jakého ještě nejsou venku. Vedle zemědělské činnosti, která se neobejde bez traktoru, chovají také zvířata. Kromě psa mají především ovečky. Jednou jedna takhle porodí a Maria jehně (možná schválně) upustí. Něco se stane a brzy se bez řečí dohodnou, že malou ovečku přijmou za svou jakožto takovou náhradnici za malé dítě. Postýlka tedy brzy putuje ze stodoly zpátky do ložnice … a začnou se dít věci!

Ovčí maminka chce samozřejmě svoje mládě zpátky, čemuž musí být učiněna přítrž! Kdesi o kus dál je uprostřed pustiny poměrně bizarně vysazen Ingvarův bratr Pétur, načež zamíří za svými příbuznými na statek. Maria ho silně přitahuje (podle všecho spolu měli v minulosti pletky), tak by ji rád znovu svedl. Co na tom, že se jedná o jeho švagrovou? Která navíc přišla o dítě? Na druhou stranu, malá ovečka, jež dostane po zemřelé holčičce jméno Ada, se začne poněkud polidšťovat. Má pouze dvě nohy, chodí vzpřímeně a má lidskou ručičku. V podstatě ji ztvárňuje obyčejné dítě, kterému byla v postprodukci nasazena ovčí hlava. Je to zvláštní? Je to zvláštní! Každopádně to pravé WTF přichází až v závěru.

Logicky tedy film nastoluje otázky. Je ono polidštění způsobeno soužitím s lidmi, bez kontaktu se svým vlastním druhem (pamatujme na Tarzana, co se musel po soužití s opy opět učit být člověkem)? Anebo je to tím, že Ingvar ve slabší chvilce vyměnil partnerku a uchýlil se k zoofilii (vzpomeňme pro změnu na vietnamské prase v South Parku, co vypadalo jako pan Garrison)? Copak by nebylo férovější udělat si nové dítě se svou krásnou člověčí samičkou manželkou? Vždyť není řečeno, že už další děti mít sami nemůžou. Na milostnou scénu přece taky dojde a Noomi Rapace v ní zcela odhalí horní polovinu těla, ačkoli neuvidíme, jestli byla zakončena přímo pohlavním stykem.

 










 

Nicméně platí, že není ani tak důležité, jak titulní bytost Ada vznikla. Daleko důležitější je ten psychologický aspekt celé záležitosti. Každý se s traumatizující událostí vypořádává jinak. Někdo se vydá hned na místo činu, což patrně nebude pro slabší povahy. Ale jak říkal Friedrich Nietszche: „Co nás nezabije, to nás posílí.“ Někdo chodí na vycházky do lesa, další sportuje, jiný si třeba na internetu hledá příběhy lidí, kteří prožili totéž. Předstírat, že jehně je dítě, na první pohled nevypadá zrovna příjemně, leč nutno vzít v potaz, že když to dotyčným pohámá, proč ne? V Podivném experimentu, který se odehrává v ústavu pro duševně choré, se taky praví: „Proč dělat ztrápeného muže z naprosto šťastného člověka? Pravda, tohle je trochu jiný případ.

Každopádně zrovna amorální přivandrovalec Pétur rozhodně není v pozici, kdy by měl brát věci do vlastních rukou a radikálně rozhodovat za bráchu a švagrovou, když jej žádná taková tragická událost nepostihla. Psychologický podtext se do značné míry podařilo vměstnat do jednoho jediného záběru. Kamera je umístěna v postýlce vedle velké postele, ve které leží Maria, jež se tak vlastně ocitá sama za mřížemi. Nabízí se minimálně dvě, ale spíše ještě více možností interpretace. Buď nám je naznačeno, že se sama chová jako dítě, nebo že se stala vězeňkyní svojí vlastní mysli, která ji nutí dělat na základě onoho špatného zážitku rozhodnutí, jaká by jinak nikdy neudělala. To si každý divák a každá divačka může přebrat podle svého uvážení.

Ada zároveň dokládá pořekadlo o tom, že štěstí může mít mnoho podob. Velká přednost tohoto debutu, který podle očekávání plyne v pomalém tempu a obsahuje několik lyrických/metaforických scén, spočívá v jeho nepředvídatelnosti, zvláště pak během expoizice, kdy kupříkladu není jasné, ani to, jestli nebude mít hlubší význam dialog o cestování v čase, eventuálně jestli se dění po tom hrůzném vražedném skutku nestrhne v hororové. V takovém případě by vzhled okolní hrajiny teprve získal nový rozměr. Nicméně Ada kromě neoriginální hudby od sourozence oscarové Hildur Guðnadóttir (Joker) přináší také pohádkové a možná i biblické (ovšem ty se dají spatřit v ledasčem) rysy. Ostatně co taky jiného čekat od filmaře, kterého profesně vychovávali Béla Tarr, Gus Van Sant, Carlos Reygadas či Apichatpong Weerasethakul, než pokus o čirý art neboli umění?

P. S.: Ne, tato ovečka Ada nepromluví, což evokuje Mlčení jehňátek.

FOTO. Artcam
Hodnocení autora: 7/107/107/107/107/107/107/107/107/107/10
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Kryštof

Nejsilnější víra je víra ve svobodu aneb drama s výborným, leč nešťastně zpracovaným n&aa... celý článek

Skylink

Hitlerova bitva s médii

O moci médií dnes nikdo nepochybuje. Dokonce se dnes v rámci jejich internetového prostoru mluví o kybernetické válce. celý článek

TV

Recenze: Perníková věž Dnes

Na rozhovor s Milanem Šteindlerem navážeme povídáním o jeho nejpozoruhodnějším režijním počinu,... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz
Zdarma
aplikace
pro mobil
ke stažení