U životopisných projektů nikdy není jednoduché definovat, jaký úsek ze života dané osobnosti dostat do filmu a co vynechat. Tvůrci tohoto počinu se rozhodli, že začnou v podstatě v roce 1948, ve kterém se naplno ukázal Emilův talent, když získal na OH v Londýně hned dvě medaile. Končíme pak neslavným rokem 1968, kdy špičkový atlet od protinožců Ron Clarke (James Frecheville) nezvládnul ve vysoké nadmořské výšce v Mexiku svůj olympijský závod. Následně se dozvěděl o okupaci Československa, načež se vydal za svým kamarádem běžcem do Prahy, aby spolu pořešili některá témata včetně atletiky nebo faktu, že Australanově malé dceři její otec vlastně doma nechyběl, i když se na něj těšila.

K této návštěvě přitom ve skutečnosti došlo údajně už v roce 1966 (kdy v našem hlavním městě pobýval i Che Guevara, ale to s tím jinak vůbec nesouvisí). A film uvádí ještě hrstku nejasností, týkající se třeba civilních zaměstnání Emila Zátopka. Dotkneme se také jeho působení v armádě a vcelku významnou úlohu sehraje nepřekvapivě politika, kterou do značné míry reprezentuje pozoruhodně nejednoznačná postava Josefa Dostála (Robert Mikluš), který se tváří jako kamarád, nicméně z přátelství s hvězdným Emilem Zátopkem má evidentně vlastní prospěch, který mu může dopomoci ke stoupání ve stranické hierarchii.

 










 

Nemáme ve zvyku na národní modly nahlížet negativním způsobem, ať už žily v době dávno minulé, relativně nedávné, nebo jsou našimi současníky. Karel IV., Jan Hus, Jan Žižka, Alfons Mucha, Vlasta Burian, Karel Gott, Libuše Šafránková, Barbora Špotáková, Jan Železný, Pavel Nedvěd, Zdeněk Svěrák, Jaromír Jágr, Jára Cimrman … Až o nich všech jednou vznikne celovečerní hraný film, nemůžeme se na tvůrce zlobit, kdyby chtěli ukazovat pouze jejich ušlechtilé vlastnosti (pravda, většina z nich skutečně působí dojmem, že nikdy neučinili cokoli špatného). V Zátopkovi se dočkáme momentu, který mě právě kvůli v tomto odstavci zmíněnému faktu dosti překvapil.

Na druhou stranu, v následujících minutách nám bude jasně demonstrováno, že titulní hrdina měl pouze obecné povědomí o politické situaci, které příliš nerozuměl, resp. ani rozumět nechtěl, protože svůj čas a energii věnoval především běhání. Nikdy by ho tedy nenapadlo, že tím, že podepíše kus papíru, může někomu způsobit veliké problémy. Kór když mu ten papír podstrčí kamarád. Zároveň nebudeme ochuzeni o událost, kdy se zastal kolegy Stanislava Jungwirtha, jehož z nevhodných kádrových důvodů nechtěli pustit do Helsinek. A tak Emil zprvu neodletěl. Jelikož nerozuměl tomu, čeho může být bolševik schopný, zvláště na začátku 50. let. Stejně tak Forrest Gump přece taky evidentně nerozuměl všemu, co se kolem něj kde dělo.

Možná to nepatrně svádí k tomu, že tvůrci ukazují Emila Zátopka v podobném duchu, jako se mluví o fotbalistech. Tedy že sice umí kopat do meruny, ale jinak vlastně nejsou nejbystřejší. „Ťopek“ má občas nevhodné názory, přikládá větší význam každodenním malichernostem, povídá si s konkurenty během závodu nebo udělá něco zdánlivě naprosto nečekaného. Ale všechno pramení z jeho soustředěnosti, odhodlanosti a téměř až záviděníhodné cílevědomosti: Na prvním místě je běhání, kterému se všechno (!) ostatní musí podřídit. Jenže občas je nutné si úplně vyčistit hlavu. A v takovém případě se kupříkladu spontánní koupání v rybníčku v parku jeví jako výborný nápad.

 










 

Dost prostoru je nepřekvapivě věnováno rovněž vztahu s manželkou Danou, se kterou se hlavně nechtěli nudit. Když pomineme opakované dialogy na téma rození potomků (a na tehdejší poměry poměrně odvážnou milostnou scénu), je tenhle vztah vykreslen poutavě. Na tom mají velkou zásluhu pochopitelně především herecké výkony. Václav Neužil se do role Emila Zátopka typově hodí docela přesně a z jeho představení je znát poctivá příprava a zodpovědnost za ztvárnění takhle významné osobnosti, která kromě běžeckého umu vynikala také obdivuhodnou vitalitou a specifickou mluvou. Ostatně jeho obsazení ještě schválila sama Dana Zátopková. S obsazením Marthy Issové jsem byl poněkud skeptičtější, nicméně také ona výraznou měrou svým střídmým hereckým projevem přispívá k velmi pěknému filmovému zážitku.

Zátopek je film, od kterého se čekalo hodně a který ta očekávání rozhodně splňuje. I z toho úhlu pohledu, že neuvádí skoro žádné nadbytečné, nic nesdělující scény a dialogy, na rozdíl kupříkladu od Jana Palacha nebo Lídy Baarové. Tedy snad až na toho Aboridžince, co má údajně být mexickým indiánem. Tady sklouzáváme malinko k tuctovosti a podbízivosti, která filmovému Zátopkovi rozhodně nesluší tolik, jako když se nás snaží přesvědčit o tom, že se vyplatí jít si za svými sny (což bývá ještě snadnější, pokud máte vedle sebe tu správnou osobu). K tomu dopomáhají rovněž pěkně zpracované běžecké pasáže. Zátopek je natolik kvalitní, že určitě může ve větší míře zvednout zájem – ať už profesionální či rekreační – o běhání, tak jako to Rocky udělal s boxem, Borg/McEnroe s tenisem, Hokejový zázrak s ledním hokejem nebo Coach Carter s basketbalem.

FOTO: Falcon