Jeden svět

Speciál: O pěti českých dokumentech … část DRUHÁ

Vydáno dne 15.01.2021
A pojďme k dalším deseti loňským dokumentárním titulům. 
Opět v abecedním pořadí:


MŮJ OTEC ANTONÍN KRATOCHVÍL

 











V současné době už fotí kdekdo. Udělat pozoruhodnou fotku je a není snadné. aby se skutečně odlišovala, to UŽ chce kumšt. Antonín Kratochvíl přesně takové dělá. Lhostejno, jestli před objektivem zrovna stojí Jean Reno, Bob Dylan, George Clooney, Bono, Willem Dafoe nebo Judith Godréche, jestli se právě nachází v Africe nebo v Černobylu. Zkrátka nezavírá oči a fotí svět takový, jaký doopravdy je. V dnešní době výjimečné a všechna čest těm, které zajímá pravda, tj. nikoli něco, co se za pravdu vydává. Ono totiž bude i něco na tom, že se dá v podstatě schovat za foťák. Nebo za kameru – viz Záhada Blair Witch, kde pak můžou Heather, Mike a Josh předstírat, že to, co se kolem nich v lese děje, není skutečné. Ale to jsem nepatrně odbočil.
Antonín Kratochvíl toho zažil hodně. Se svým synem se poprvé potkal až po téměř dvaceti rokách. V řadách Francouzské cizinecké legie bojoval v Čadu. Zachytil genocidu ve Rwandě (viz Hotel Rwanda), v letech sedmdesátých pobýval v Los Angeles a v New Yorku. V současnosti sledujeme jeho pohodový vztah se synem, vskutku nepříjemnou lapálii, ale také osočování za éry MeToo. Na roli v Kawasakiho růži bohužel nedojde. Někdy možná nepůsobí stoprocentně důvěryhodně, avšak jeho příběh, především tedy ten profesní, určitě stál za zaznamenání, byť se v některých ohledech mohli tvůrci pokusit jít více do hloubky. Například vyzpovídat některou z výše uvedených osobností. Že získal Antonín Kratochvíl 20 světových ocenění je hezké, ale přidat k tomu vyjádření známého herce, známé herečky či zpěváka, to by byl teprve ucelený obrázek.


POUŤ KRKONOŠSKÁ

 











Existuje dost dobrá pravděpodobnost, že v roce 1833 podniknul putující romantický básník Karel Hynek Mácha (aka Mág, co napsal Máj) cestu na Sněžku, která byla už tenkrát nejvyšší horou v české kotlině. Teď po jeho stopách vyrážejí dva zkušení kamarádi, kteří už ledacos zažili. Tedy tahkle, těch kamarádů se naskytne víc, leč někteří pouze ukazují, vyprávějí a necestují. Vyráží se z Prahy, přičemž cíle by se mělo dosáhnout za úsvitu pátého dne … Pardon, omluva, na vrcholu cílové destinace by měli být do devíti dnů. 
Pouť je pozoruhodná především z toho důvodu, že si jenom potvrdíme, že Praotec Čech měl tenkrát skvělý nápad, když se se svou družinou rozhodnul usadit právě na místě, kde v roce 1993 vznikla Česká republika. Putování vede přes řadu úžasných míst a scenérií, včetně Bořejova, vrchu Brada a hradů Houska, Zvířetice a Kumburk. Spatříme také souboj vosa vs. mravenec, který – jakkoli by si to někdo mohl myslet – opravdu nepředstavuje to nejdůležitější. Během cesty zazní celá řada citací z Máchových deníků. A ve výsledku nutno uznat, že co se tohoto dokumentu týče, překvapila nejen řemeslná, nýbrž i obsahová kvalita.


PSÍ LÁSKA

 











Alta, Norsko za severním polárním kruhem. V březnu 2018 sem opět zamířila Jana Henychová, aby se zúčastnila 1 200 kilometrů dlouhého proslulého závodu psích spřežení Finnmarksløpet, který má končit nejdéle po deseti dnech až v mrazivém Rusku. Hlavní protagonistka, která přes léto provozuje dětské tábory a která tudíž na rozdíl od ostatních soutěžících není v psích spřeženích ryzí profesionálkou, rozhodně při rozčílení nejde pro sprosté slovo daleko. Současně nutno podotknout, že svoje psy nade všechno zbožňuje a spoustu toho pro ně obětuje. A když je venku mínus dvaadvacet nebo ještě méně, pustí je přeci jen přespat do vyhřátého baráku.
V severské přírodě, mezi vlky uprostřed ničeho, je při odpočinku vždycky pěkně zabalí do „pyžam“, podestele jim a následně s nimi zalehne. Tréninkem tráví nějaké tři měsíce v roce, z nichž většinu času se pohybuje daleko od lidí. Během závodu určitě přijde vhod, když na ni v zasněžené krajině počká kamarádka s pizzou. Téma nepochybně pozoruhodné, ačkoli na rozdíl od K2 Vlastní cestou nenabídne Psí láska odpovědi na všechny otázky. Přesto se musí vyzdvihnout, že pojednává o další odvážné ženě, která se nebojí zamířit do extrémnějších podmínek.


SVĚT PODLE MUCHY

 











Tímto dokumentem o významné české osobnosti Alfonsi Muchovi, autorovi proslulé Slovanské epopeje či nezaměnitelných ženských portrétů, provází hlas Davida Švehlíka. Připomeneme si všechny důležité životní mezníky. Něco málo řekne z archivu také syn Jiří, který v Praze za minulého režimu pořádal slavné uvolněné večírky (viz Pražské orgie). Jinak nebudou chybět hrané pasáže, což rozhodně přidává na pestrosti. Jenom se znovu nelze nepozastavit nad tím, jak je možné, že o světoznámém českém malíři vzniká tahle kvalitní počin až teď? Vždyť dodnes má obdivovatele a obdivovatelky, stejně jako v jistém smyslu následovníky a následovnice, úplně všude – od Japonska přes Francii až po Los Angeles. 
Klasický životopisný hraný film tedy zatím nebude zapotřebí. Tím spíše, že by byl na realizaci nesmírně náročný. Ale mohl by se líbit. Přeci jen 2. polovina 19. století a počátek toho dvacátého jsou poměrně vděčné časy. Jméno Alfons Mucha má veliký věhlas. A řeč by jistě, tak jako v tomto dokumentu, přišla na jeho slavné současníky, tj. Paula Gauguina a Vincenta Van Gogha. Opomenout určitě nesmíme ani herečku Sarah Berhnardt. Dále si nepřekvapivě opět potvrdíme, že závistivost je už po staletí bohužel jednou z typických českých vlastností a že úspěch někoho jiného se složitě odpouští. Neskutečně přízemní! Takovýchto výjimečných umělců bychom si měli bezmezně vážit už za jejich života. Začátek Světa podle Muchy možná může působit poněkud nesouvisle, nicméně brzy budeme přesvědčeni o tom, že sledujeme dílo, jaké si naši pozornost rozhodně zaslouží!


VLCI NA HRANICÍCH

 











Mršiny, potrhaná zvířátka, kostry, červy jako z nějakého giallo hororu. Obec na Náchodsku/Broumovsku obchází strach. Jsou to nějací nepřizpůsobiví jedinci, sadističtí vrahové nebo novodobí ti, o kterých se nemluví? Ne, jsou to vlci. Vlci, kteří mají hlad, a proto si berou, co se jim zlíbí. Chovatelé z toho nemají radost, jenže ochranáři se přiklánějí na stranu vlků. Fotopasti dokazují, že vlci se tady skutečně pohybují a že mrtvé ovečky a jehňátka a kozy a kůzlátka skutečně nemá na svědomí výhradně jistá místní osoba, ani tato či tato bestie. Všechno vyústí v žalobu na stát, což zavání vysokou hrou (patriotů?).
Jde důchodce do lesa na houby a proti němu vlk ... To není začátek žádného vtipu, nýbrž krutá realita Náchodska/Broumovska, protože vlci se, podobně jako Michael Myers, vrátili domů. Už v dávné minulosti byly zaznamenány útoky na lidi, což si vyžádalo krutou odplatu. V dokumentu od tvůrců Kibery: Příběhu slumu sledujeme v podstatě hrst lidí, mezi nimiž se najdou odhodlaní bojovníci i popírači, tj. chovatelé/farmářky a ochránci přírody/sledovači. Sice se všechno nejdůležitější stále řeší v hospodě, podíváme se na nefalšovanou vesnickou zábavu a děti místo na televizi koukají do krbu, ale jinak je opravdu nová doba. Ne snad proto, že by odhodlaní starostové chovali hady, ale proto, že dříve se oplocovali vlci a lidi se na ně koukali, zatímco teď jest situace přesně opačná. Z tohoto dokumentu si odneseme především zjištění, že vlci rozdělují společnost na dvě poloviny. A že v podstatě můžou představat problém, který ovšem, dokud se nestane něco strašlivého, osoby schopné zjednat nápravu příliš nezajímá.


PRVNÍ ČÁST JE K DISPOZICI TADY


FOTO: FDb.cz, ceskatelevize.cz
(Autor: Tomáš Kordík)
 

Kino

Recenze: Na cestě s mámou Dnes

Další počin, který byl uveden už na lednové přehlídce SCANDI, míří teď do běžné distribuce.&nb... celý článek

DVD

Recenze: Záskok

Brzy vstoupí do kin Panenky na útěku v režii Ethana Coena, který ve čtyřiadevadesátém režíroval se svým... celý článek
 
Přidat na Seznam.cz