Hned na úvod budeme upozorněni, že děj i postavy jsou fiktivní. Začínáme v Egyptě, nějakých 600 kilometrů od lybijského Tobruku, kde bude později nutné zastavit Afrika Korps a italské divize. Právě sem přijíždějí v době zuřící druhé světové války nováčci Lieberman a Pospíchal. Oba se snaží rychle zapadnout, jenže minimálně židovský voják vypadá, že sem omylem zabloudil a na jeho nepřipravenost můžou doplatit všichni ostatní z družstva. Po přemístění na červenou linii už není čas na výcvik. Tady probíhají kruté boje, po jednomž z nich Pospíchal uteče. Nicméně záhy se vrátí, aby si prošel dalšími nástrahami války, po kterých už ledacos nebude jako dřív.

V první řadě nutno zdůraznit, že Tobruk jest opravdu pozoruhodný film! V historii samostatné České republiky vcelku výjimečný. Snad nikdo si nemohl myslet, že uvidí velkolepé bitevní scény á la Zachraňte vojína Ryana, Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny či Pearl Harbor. Ovšem to neznamená, že bychom se nesetkali s několika působivými výbuchy. Dáno je to nejen rozpočtem, nýbrž také tím, že každá oblast za druhé světové války zažila odlišný způsob boje. Tedy u Tobruku to také nebyla žádná sranda a jedině dobře, že od roku 2008 existuje počin věnovaný všem, kteří se tenkrát tuhých bojů zúčastnili.

Co se řemeslné stránky týče, Tobruku v podstatě není co vytknout. Vladimír Smutný a Václav Marhoul stvořili spoustu výtvarně i obsahově precizních záběrů. Z hlediska střihové skladby by se našla nějaká ta scéna, která působí nadbytečným dojmem (chytání drůbeže), jiná by zase zasloužila prodloužit (se štětkou v bordelu). Jinak není zádrhel s návaznostmi, prostřihy, rytmem ani tempem. Dokonce ani v cca desetiminutové sekvenci, kdy se Pospíchal sám zatoulá pryč. Kvalitu zvuku by mohly závidět i některé hollywoodské bijáky. A dalo se čekat, že skvělé budou kostýmy, nicméně zvláštní uznání zasluhují masky, které působí realisticky (včetně utržených nohou a mrtvoly v poušti), což u českého projektu zdaleka nebývá samozřejmostí. O hudbě Richarda Horowitze se pak rozhodně nedá tvrdit, že by byla nadužívána, což také slouží ku prospěchu. Prakticky všechny přednosti nepřekvapivě platí pro Nabarvené ptáče.

 










 

Komornějšímu příběhu rovněž není co vytknout. Na rozdíl od postav, se kterými to je o poznání složitější. Nejde o to, že Václav Marhoul sází až do Pospíchalova útěku ve druhé polovině filmu spíše na kolektivního hrdinu. Nejde ani o to, že se – až na výjimky – rozhodnul obsadit herce, jací ve světě stříbrného plátna nechodili a nechodí z projektu do projektu. Jde o to, že postavám chybí větší hloubka a že mluví, jako kdyby se u Tobruku pohybovali nikoli v roce 1941, nýbrž 66 roků poté. Jedinou figurou, o které se dá napsat, že působí skutečně dojmem „z masa a kostí“, je boxující, násilnický a nekompromisní legionář Kohák v podání Roberta Nebřenského.

S těmi sporně uchopenými postavami souvisí třeba i Pospíchalovo chování po návratu. Není jasné, jestli se v těch daných situacích zachová tak, jak se zachová, proto, že chce ulehčit svému svědomí a získat si zpátky čest, protože ze strachu zprvu v podstatě dezertoval. Nebo jestli tak činí kvůli tomu, že je prostě od přírody slušný kluk se smyslem pro spravedlnost. Co se naopak velmi podařilo, je atmosféra. Tedy když zrovna nikdo nemluví. Všudypřítomný písek jakoby občas až prosakoval z obrazovky. A při písečné bouři si jistě mnozí budou říkat, co by asi udělali, kdyby viděli, že se k nim blíží, a mají de facto pouze několik sekund na to, aby se někde ukryli. Jakoby Václav Marhoul pobýval na poušti odjakživa.

Tobruk je film, jehož tuniské natáčení bylo z více úhlů pohledu riskantní, avšak ve finále snad ani nemohlo dopadnout lépe. Nelze se zbavit pocitu, že z hlediska organizačního, časového, produkčního i producentského a tvůrčího muselo snad všechno dopadnout tak, jak si režisér předsevzal. Zároveň se evidentně obklopil profesionálním štábem, na který dokázal v obtížných podmínkách přenést svoje nadšení pro celý film, což vůbec není od věci zopakovat. Tobruk patrně nebude vyloženě mainstreamový počin, jako spíše festivalový. To ale v žádném případě nesnižuje jeho výpovědní, uměleckou a srdcařskou hodnotu. Spíše právě naopak, přece.

FOTO: ceskatelevize.cz