Evelyn a Danny jsou zdrcení. Po třech měsících je kamarádkami (včetně Jamie King) přesvědčována, že je čas jít dál. Opětovné setkání s Dannym se poté, co ji sveze letadlem při západu slunce, změní v něco víc a vyspí se spolu, tedy se dostanou na další metu, kam se Rafe nedostal. Jenže tehdy nebyl internet, ani mobilní telefony. Válka znamená chaos, což se násobí, když se musíte skrývat v nacisty okupované Francii (a nemáte tušení o existenci Hanebných panchartů). Rafeovo přes půl roku trvající evropské počínání nám zůstane bohužel z větší části zatajeno, neboť nás po celou dobu zajímá situace na Havajských ostrovech a ve Washingtonu D. C. … A také v Zemi vycházejícího slunce, protože Japonci, kteří byli odstřihnuti od potřebných zásob, mluví o míru, a přitom chystají podlý útok, jaký bude stát životy třech tisíc lidí.
Zatímco Tmavomodrý svět zůstává i dvacet roků od premiéry poměrně nedoceněný, tržby Pearl Harboru se vyšplhaly bezmála k půl miliardě dolarů. O takové sumě si v roce 2019 mohla nechat Bitva u Midway jenom znát, přestože je co do dějinných událostí komplexnější a příliš se nezdržuje osobními životy postav. Efekty na přelomu století/tisíciletí ještě nebyly na takové úrovni, nicméně stejně se dá tvrdit, že Pearl Harbor byl pro Micheala Baye především dobrou průpravou pro Transformers, jelikož destruktivní sekvence japonského útoku jest celkem obsáhlá, výživná, avšak zároveň i lehce zmatečná, tak jako pozdější bitvy Autobotů s Decepticony.
Na druhou stranu se nelze nedivit tomu, proč ten obraz zkázy, který se navíc doopravdy odehrál (s výjimkou útoku na civilisty se film snaží být věrný skutečnosti, což uznali i Japonci), není až tolik působivý a emotivní, jako kupříkladu jednoduché setkání Dannyho a Evelyn, když jí ve zpomaleném záběru a za doprovodu hudby Hanse Zimmera (hlavní motiv je výborný) přišel oznámit, že Rafe zřejmě nepřežil sestřelení. Možná je to tím, že vizuálně je vše snad až příliš uhlazené a málokdo se tady v pravém slova smyslu zašpiní. To už jsme se rovnou mohli dočkat více „michaelbayovských“ záběrů, kdy je kamera výrazně v pohybu, nebo když se před ní odehrává výrazný, detailněji choreografovaný pohyb. Záběry, ve kterých z podhledu sledujeme, jak někomu nad hlavami prolétají letadla, všechno samy z tohoto pohledu nevytrhnou.
Podobnost samozřejmě zůstává v tom, že nechybějí krásné herečky a dobře vypadající herci, kteří by mohli ztvárnit „Real American Heroes“, kteří zdůrazní, že USA si rozhodně nenechají nic líbit! Začít můžeme u samotného prezidenta Franklina Delano Roosevelta (Jon Voight), jenž hrdinně vstane z invalidního vozíku, aby všem svým pochybovačským poradcům ukázal, že nemožné neexistuje. Pokračujeme přes Jimmyho Doolittla, kterého fajnově ztvárnil Alec Baldwin (nejlepší z Baldwinů) a který neuposlechnul a spolu se svojí skvadrou vyrazil vstříc odvetě k japonským břehům.
Pearl Harbor je film, na kterém je znát, že byl drahý a že natáčení nebylo jednoduché. Zkrátka se jedná o velkolepý spektákl, jaké bývají divácky velmi vděčné, což se leckdy ještě násobí, když vcelku umě kombinují fikci s realitou. Vzhledem k roku uvedení lze vysledovat určitou spojitost s 11. zářím. A v historickém kontextu také s Dunkerkem, jelikož jak Japonci, tak Němci v rozhodující moment místo závěrečného zničujícího útoku nepochopitelně couvli, přestože měli nepřítele na lopatkách. Ještě, že tak, protože jinak by s velkou pravděpodobností vypadal současný svět jinak (čímž nemyslím jenom to, že by byl patrně bez koronaviru). Zřejmě by nevzninul ani tento počin a jemu podobné. Co na tom, že se nevyhýbá klišé a že se v závěrečném Evelynině dovětku nedozvíme všechny zásadní okolnosti. Pořád jde o podívanou, jaká se dá zhlédnout vícekrát.
FOTO: cinema.de