Začínáme rokem 1818, ve kterém spatřil světlo světa Frankenstein, pod kterého se podepsala Mary Shelly. Dozvíme se o samotném původu téhle knihy, tj. jaká událost jejímu vzniku předcházela a jaká tudíž manželku neméně slavného spisovatele Percy Byshe Shellyho inspirovala. Nutno dodat, že tohle se zdaleka neděje pokaždé. Jindy to prostě musíme brát tak, že autora či autorku jednoho dne políbila tvůrčí múza, která dala vzniknout jedinečnému dílu, které si pak získalo (i když někdy nikoliv ihned, nýbrž až dodatečně) buď uznání za originalitu, ...

 

... nebo svým konceptem - ať už záměrně či podvědomě - připomnělo počin jiného spisovatele. V knize se totiž objevují příklady titulů, které se v ledasčem dost podobají. Ale naštěstí převažují právě ty, nad nimiž nezbývá než žasnout. Ať už jde o způsob, jakým jsou napsané, nebo o samotný námět, jakým předběhly dobu. Při této souvislosti pochopitelně nelze nezmínit, že nechybějí jména těch nejvýraznějších velikánů jako Jules Verne, Isaac Asimov, Robert Heinlein, Philip K. Dick, John Wyndham, Stan Lee, William Gibson, Arthur C. Clarke, Tim Powers, John W. Campbell, Stanislaw Lem, Richard Matheson, Kurt Vonnegut, Edgar Rice Burroughs, Brian Aldiss či dokonce Edgar Allan Poe a H. P. Lovecraft. 

 

Podle mého názoru však jeden ční ještě o fous nade všemi. Herbert George Wells přišel už v závěru 19. století s tak úchvatnými myšlenkami, že by ve finále nebylo překvapením, kdyby sám vlastnil Stroj času. Tenhle jeho románový debut vyšel v roce 1895, tedy ve stejném roce, kdy bratři Lumiérové uspořádali v Grand Café na Boulevard des Capucines v Paříži první veřejné promítání svých krátkých filmečků. Ostatně i další Wellsovy knihy se dočkaly adaptací pro stříbrné plátno. Z těch nejprofláklejších jsou to Ostrov Dr. Moreaua, Neviditelný a samozřejmě Válka světů. 
 

 










 

Sama Kronika sci-fi sice u děl význačných umělců či u slavných sci-fi snímků uvádí fotky (a opakující se plakáty), ale nedozvíme se, jak vypadaly právě samotní umělci, které stojí za jejich vznikem. Zároveň by patrně bývalo neškodilo rozepsat se více o jejich životě, tak jako alespoň ve stručnosti přiblížit zápletky dalších jejich románů či povídek. Ty nejznámnější a nejvýznamnější jsou samozřejmě obsaženy v samostatných kapitolách. Kupříkladu u Michaela Moorcocka takovou dostala novela Hle, člověk; u Michaela Crichtona zase Westworld a Jurský park. 

 

Dobrým příkladem bude také problematický Harlan Ellison, který se s jinými význačnými tvůrci soudí, handrkuje a na všechno má svůj vlastní nekonvenční názor. Velká škoda, že si jeho jméno pamatují lidé spíše v těchto zápornějších souvislostech, jelikož - jak vidno - na svém kontě má pozoruhodné kousky, které jsou ke všemu průkazně jeho. Za zamyšlení určitě jinak stojí fakt, že na těch cca 580 stránkách dostává větší prostor prakticky jenom pětice žen (Margaret Atwood je známá i díky jiným žánrům), a to Sheri S. Tepper, Lauren Beukes, Alice Sheldon a Ursula K. Le Guin, jež se honosí titulem velmistryně sci-fi. 

 

Když už jsem zmínil počet stran, nemuselo by být marné si napsat o konceptu knihy. Éry sci-fi jsou přehledně chronologicky rozděleny podle vročení do čtyř kapitol - Počátky, Pulpové dny, Atomová éra, Moderní sci-fi. Krátká odbočka - Ono by nebylo od věci vytvořit knihu zaměřující se čistě na filmovou sci-fi osmdesátek. Ale dál: Začínáme předmluvou, kterou obstaral Stephen Baxter, který se sice dočkal významných ocenění v rámci žánru a který je viceprezidentem společnosti H. G. Wellse, ale v knize se o něm v samostatné kapitole stejně nepíše, a tudíž by se jistě našla vhodnější osoba, která by nás mohla do čtení uvést. Tím spíše, že jeden z přispěvatelů (někteří další jsou docela vtipní) o sobě v závěru píše, že dělal rozhovory se třemi z těch, o kterých se v knize zevrubněji dozvíme ... a s Terrym Pratchettem k tomu. Tihle přispěvatelé zároveň mnohdy píšou bez hlubšího rozboru, což zamrzí, když se někteří chlubí, že píšou už přes dekádu - navíc jejich jméno můžeme najít i tady. No, pojďme dál. 
 

 










 

Po úvodu v podání hlavního editora Guye Haleyho budeme na čtyřech stránkách zasvědceni do toho, jak s touto kronikou pracovat. Všechny ty osy a čáry a barevná odlišení postav a média (film, televizní film, animovaný film, kniha, počítačová hra, komiks, ...) se možná zprvu můžou zdát zbytečně komplikované, ale je více než pravděpodobné, že nejdéle u strany padesát, na které se mimochodem píše o Ztraceném světě Sira Arthura Conana Doylea, si na ně už všichni čtenáři a čtenářky zvyknou. 

 

Některá díla jsou natolik zásadní, že si vysloužila povídání na čtyřech stranách, ke kterým je současně připojen popis jejich světa, ve kterém nám editoři často vyspoilerují všechno podstatné. Na ose nechybí roky a důležité mezníky. To znamená, že třeba u série Vetřelec je uvedeno, kdy se narodila Ellen Ripleyová, kdy USS Nostromo přistála na LV-426 nebo kdy byla zmíněná hrdinka naklonována. V závěru dojde na seznam vesmírných plavidel obsahující jejich název, dílo, ze kterého pocházejí, a jejich siluetu (TARDIS!). A samozřejmě nemůže chybět definice žánrů.

 

Sci-fi se přece dále dělí na subžánry a dokonce na "subsubžánry", které si klidně můžeme vyjmenovat. Byť si autoři Kroniky sci-fi některé mírně upravili, stejně v tomto odvedli dobrou práci. Máme tedy hard či soft sci-fi, invaze mimozemšťanů, duch ve stroji, ztracené světy, alternativní světy, podivuhodné cesty, kyberpunk, creature feature, dystopie, utopie, erotická sci-fi, space opera, space western, spekulativní fikce, techno-thriller, nevysvětlené záhady, nezvaní hosté, cestování v čase, postapokalyptická sci-fi, příběhy o superhrdinech a některé další. 
 

 










 

Tahle Kronika sci-fi šla do tisku v roce 2014. To znamená, že jistá pokračování budou nastíněna letmo nebo o nich nebude řeč vůbec. To platí třeba pro novou Star Wars trilogii, a současně tedy nemohlo logicky dojít na další precizní žánrové kousky, jako například Život. Druhá věc je, že i v povídání do zmíněného roku některé výrazné počiny chybí. Na první dobrou se vybaví Zdrojový kód, Na hraně zítřka, z manga oblasti Alita, některé další projekty Roberta Rodrigueze (Fakulta) a Rogera Cormana či Jean-Claudea Van Dammea, eventuálně taky pohled na filmografii Andrewa Niccola. 

 

Nejslavnější tvůrci ze světa stříbrného plátna, kteří zanechali hlubší otisk v žánru sci-fi, samozřejmě opomenuti nebudou. Takže se můžeme začíst do povídání o Johnu Carpenterovi (který by si vzhledem k množství žánrových kousků zasloužil podrobnější), Stevenu Spielbergovi, Georgi Lucasovi, Jacku Arnoldovi, Paulu Verhoevenovi, Irwinu Allenovi, Neillu Blomkampovi, Glenu A. Larsonovi, Christopheru Nolanovi, Genu Roddenberrym, M. Night Shyamalanovi a Jamesi Cameronovi, přičemž o něm psal někdo, kdo ho evidentně neuznává. Právě tvůrce Terminátora, Terminátora 2, Černého anděla, Zvláštních dnů, Vetřelců a Propasti má na kontě také dokumentární seriál Příběh sci-fi, který rozhodně stojí za zhlédnutí! A pro úplnost - jeho bývalá manželka Gale Anne Hurd jest tou, která uzavírá tu pětici žen. 

 

Dojde pochopitelně i na kultovní seriály (Star Trek, Akta X, Pán času, Battlestar Gallactica, Jericho, Krajní meze, Pásmo soumraku, ...) a filmy, z nichž některé byly dále pozoruhodně rozvíjeny v knižní podobě. Například Věc je na papíře z pera Petera Wattse vyprávěna právě z pohledu té Věci z jiného světa (podobně jako tato muzikální verze). Vedle děl dojde i na pulpové časopisy, kde začínali publikovat svoje povídky mladí nadějní autoři, ze kterých později nezřídka vyrostli ti nejrespektovanější. Šlo o magazíny jako Amazing Stories, Astounding Stories, 2000 AD apod. Zmínka padne také o hercích, herečkách, skladatelích, scenáristech a dalších umělcích, jakými byli H. R. Giger, Stan Winston a Moebius, což je pseudonym Francouze Jeana Girauda. 
 

 










 

Do popředí se dostanou i méně známí autoři a méně známé publikace. A to jak všeobecně, tak pouze v některých částech světa (třebas nápravný islámský komiks The 99). Takže kdo ještě neměl tu čest se setkat s kariérou Kurta Lasswitze, Cordwainera Smitha, Samuela Youda, Roberta Silverberga, M. Johna Harrisona, Fredericka Pohla, Eijiho Cuburayi, Joea Haldemana, Dana Simmonse, Grega Beara, má díky téhle monografii jedinečnou příležitost to napravit. Protože i jejich díla mají něco do sebe. Až do takové míry, že zůstává rozum stát nad tím, jak je možné, že ani velcí příznivci sci-fi o nich kolikrát nevědí. Nebo že se o nich potažmo neučí ve školách! Pak je ještě druhá věc, že u legendárních filmů, postav a knih se nezřídka neví, kdo že je stvořil (viz např. Invaze lupičů těl).

 

Ať už proslulí nebo méně známí, mnozí spisovatelé si vymysleli nové rasy. To máte eloilové, morloci, lemuřané, selenité, arisiánci, boskoviáni, dalekové, oonové, telluriané, borgové, bajorané, thoanové, sandmani, psychlové, tauřané, volganové, centauři, narmové ... Takhle by se dalo ještě pěknou chvíli pokračovat. Někteří jsou přátelští, jiní ne. Někteří jsou humanoidní, jiní se lidem nepodobají. Často však mají pro svoje jednání dobrý důvod. A to i tehdy, když jako ripodi nebo Kang a Kodos rozsévají zkázu. Čistě teoreticky to přece ještě neznamená, že jsou automaticky horší než člověk. 
 

 










 

To je docela vhodná otázka do pranice, přičemž v knize se dozvíme odpověď na celou řadu dalších, leckdy možná ještě pozoruhodnějších: Kdy Isaac Asimov poprvé zformuloval zákony robotiky? Jak přišel Cormack McCarthy s námětem na Cestu? Jak se nazývá pilotní díl Star Treku? Které dílo je popisováno jako "James Bond na koňském hřbetě?" Co je to Morphaillův efekt? Kdo stvořil Soudce Dredda? Jaká je revoluční myšlenka Ericha von Dänikera? Kdo, kde a kdy poprvé použil termín 'steampunk'? A kdo je ve skutečnosti autorem označení Ctulhu? K čemu odkazuje, že jsou stvůry z 28 dní poté tolik agresivní? Jaké dílo zachází v chronologii času nejdál do minulosti a jaké nejdál do budoucnosti? Proč začíná sága Star Wars epizodou IV? 

 

Kronika sci-fi taky uvádí u děl, jestli získala jedno z čistokrevných sci-fi ocenění, tj. Hugo a Nebula. Eventuálně nějaké to literární či filmové. To platí i pro Avatar, který knihu uzavírá. Mimo jiné se dočteme, že tenhle blockbuster Jamese Camerona "je výsledkem snů autorů pulpové literatury, ilustrátorů obálek knih a alb, kreslířů komiksových stripů, animátorů i herních designérů." Pěkné a vlastně docela trefné. Nás může těšit, že co se české kotliny týče, zmíněn bude Jiří Trnka. A Karel Čapek, jenž si (se svým bratrem) vysloužil samostatnou kapitolu. Aby ne, když se díky nim uchytilo slovo robot. Celý tenhle speciál můžeme spolehlivě uzavřít tím, že filmová či televizní sci-fi nepotřebuje nákladné efekty, aby byla dobrá. A obecně vzato, že sci-fi je specifickým žánrem, ve kterém je všechno dovoleno. 

 

KNIHA JE PATRNĚ NEJVÝHODNĚJI STÁLE K DISPOZICI V LEVNÝCH KNIHÁCH

 

FOTO: cinema.de, levneknihy.cz